Spojené státy, začátek třicátých let minulého století. Zemi drtí krize, ale prach a dusno a nejistota jsou to poslední, co trápí lidi na bloku E věznice v Cold Mountain. Zde je totiž jistota až zdrcující – projdete se po „zelené míli“ a na jejím konci vás uškvaří na Jiskřidle. Tak se to totiž s pakáží, ke který jistě patříte, sluší a patří. Jenže… co to dělá s lidmi, kteří vás na tu poslední cestu vyvedou?
 |
Stephenu Kingovi se musí nechat jedna věc. Má a vždycky měl koule. Mezi jeho knihami nalezneme celou řadu experimentů a kroků do neznáma a Zelená míle patří k těm největším. No jen řekněte – kdo další si dnes dovolí střihnout román na pokračování ve stylu Charlese Dickense? Vzpomněli jste si na někoho? Já ne.
Zelená míle si však zaslouží pozornost i bez toho. Je to bez diskuse jedna z nejlepších kingovek. Má totiž zuby, i když není čistým hororem. A také má v zádech populární filmovou adaptaci Franka Darabonta. Však u nás vychází už potřetí. Původní šestidílné brožované vydání bylo nejprve nahrazeno souborným vázaným, které se letos dočkalo repete s novým překladem, pod nímž je podepsán Milan Žáček.
Což je ta nejlepší možná zpráva. Žáček sice není vyloženě kingofil, ale horor má prostě v krvi, protože překládal například edice Noir a Moderní díla hororu v nakladatelství Laser-books, ale i má na kontě i perfektní nový překlad Tommyknockerů. Právě to, jak knize prospěl nový překlad, by nás mělo zajímat především. Příběh přeci v podstatě všichni známe – John Coffey, co se píše podobně jako ten nápoj, dvě znásilněné a mrtvé holčičky, nadpřirozená léčitelská schopnost, elektrické křeslo a lidská špína ve všech podobách… Jo a druhá linie stárnoucího vypravěče, bývalého šéfa bloku E, který na události kolem poslední popravy pod jeho velením vzpomíná.
No, odpověď je jednoduchá: Žáček zaslouží metál. Není to kvůli něčemu tak do očí bijícímu, jako jsou novotvary v jeho překladech Miévilla, ale kvůli drobnostem. Už jméno talentované myši nešťastného skrčka Eduarda Delacroixe, kterou si možná pamatujete jako pana Jinglese a která nyní vystupuje jako pan Cinkal (jednoduché, čisté, znělé řešení!), stačí, abyste si řekli ano, tahle kniha má zvuk.
A ten zvuk není zdaleka jen hravý. Postupně před vámi ožívá celý ten tíživý svět sám pro sebe… Mříže, plechové střechy, prach za malými autíčky, pot odsouzenců na smrt i mopu místního jakoby překupníka, který občas vypomáhá s úklidem či nácvikem… A do toho dusno bouřkových mraků a očekávání, kdy udeří blesk a kdy se vycvakne přepínač na vaší poslední jízdě.
 |
Takže na „téhle“ Zelené míli oceníte, že King není jen skvělý vypravěč, ale že je i hodně poetický. Svým stylem. Je jasné, že se tu popravuje proudem a nečuchá ke kytičkám, ale ke spálenému masu a výkalům. Ale pořád je to poezie.
Stejně tak je parádní sledovat, jak se King vypořádal s nutností najít v příběhu několik zásadních zlomů a vždy nenásilně připomenout, co už tu bylo a co se chystá. Podle jeho prohlášení v jednotlivých doslovech a předmluvách se ne vždy jednalo o promyšlená řešení, ale o to víc je třeba smeknout před tím, jak celek funguje. King sice původně chtěl do textu výrazně zasáhnout a přepracovat jej v klasický jednolitý román, ale nakonec to není třeba. Dokonce si myslím, že by tím Zelená míle ztratila část svého kouzla, které jinak čiší z každé stránky a z každé postavy. Je doslova fascinující, jak dokáže King prodat své hrdiny i padouchy… a především lidičky chycené v důsledcích svých selháních, jako je zmíněný Eduard Delacroix. Není to zosobněné zlo, je vlastně politováníhodný, ale prostě udělal to, co udělal, a musí zaplatit. Byť si nikdo nedokáže představit, jak moc…
Tohle King umí jako málokdo a funguje mu to i tehdy, když si nemůže pomáhat svými oblíbenými popkulturními narážkami (jsou i zde, ale méně a pro nás velmi špatně rozpoznatelné). Každý, kdo v knize vystoupí, žije a dýchá a po každém vám v mysli něco zůstane – bachaři, odsouzenci, svědci v Coffeyho případu i ta zatracená myš.
A někteří z nich pochopitelně umírají. Hele, možná ještě neznáte pointu, i když by mě to vzhledem ke slávě knihy hodně překvapilo, ale věřte tomu, že to pomalé utahování šroubů a směřování ke konci příběhu – ne dobrému, ani zlému, ale prostě definitivnímu – funguje i naponěkolikáté. Takže pokud na Zelenou míli vstupujete poprvé, tiše vám závidím. Bude to šok, rána rovnou na solar, ale budete za ni rádi. A pokud jste už staří harcovníci podobně jako Paul Edgecomb, nu… pak vítejte a pojďte támhle za roh, kde to už jiskří, kde to škvaří v knize děsivější než klasické horory.
| 90 % |
|
