Další ze série Star treku. Zastaví se někdy?
Kapitán Picard je se svou lodí vyslán tentokráte na humanitární misi. Doprovází konvoj potravin a zdravotnického materiálu na planetu Thiopa – zemi, jež byla svým příliš rychlým technologickým rozvojem dovedena na pokraj ekologické zkázy. Většina fosilních paliv je vytěžena, vzduch je na mnoha místech nedýchatelný, voda je buď to otrávená nebo se jí nedostává vůbec a úrodné části země se pozvolna proměňují v poušť. Na palubě Enterprise cestuje také nepříjemný velvyslanec Undrun, který má dohlédnout na včasné dodání zásob a pomoci tak hladovějící Thiopě. Po příletu však vyvstanou určité otázky.
Správce planety Stross, jehož pokroková politika není z nejčistších, bojuje všemi možnými způsoby proti Osadníkům – spolku, který hlásá návrat ke starým způsobům života. Osadníci škodí svými teroristickými útoky kde mohou a kapitán váhá s předáním zásob. Je totiž pravděpodobné, že by Stross nevyužil potraviny pro dobro planety a naložil by s nimi neuvážlivě. Jak Stross tak vzbouřenci požadují po Picardovi zásoby, ale ten mezitím shromažďuje informace o obou znepřátelených stranách. Příběh dostává spád v momentě, kdy je unesen komandér Riker, aby tak Osadníci podepřeli své požadavky. Jak vidíte zápletka je podobná těm z televizního seriálu, ale konec mne mile překvapil. Nečekaně nevyhraje ani jedna strana (kromě Enterprise samozřejmě) a kapitán je nakonec nucen rozdělit zásoby mezi obě znepřátelené strany.
Autor má několik Startrekovských příběhů již za sebou a své zkušenosti zde zúročil. Není to skvělá kniha, příběh místy pokulhává, ale nic opravdu podstatného se jí vytknout nedá. K této novele se nejspíše nikdy nevrátíte, je to ideální paperback do vlaku nebo do letadla.
Na konec této recenze bych rád vyslovil poděkování nakladatelství Laser za zhoršení mého zraku o dvě dioptrie. Tak malá písmenka jsem dlouho neviděl!!!
recenze No 2.
Pro Star Trek je typické to, že každý z jeho dílů řeší určitý specifický mezilidský, společenský nebo civilizační problém. Po přečtení Zóny úderu jsem však musela chvíli přemýšlet, než jsem přišla, jaké poselství je mi sdělováno v tomto případě. Nakonec ale bylo mé úsilí korunováno úspěchem. Morální zvěst 5. dílu Star Treku Next Generation zní: kdo umí slušně poprosit, má šanci dostat se do nebe. To hlavní již tedy víte a nyní se můžeme pustit do podrobností.
Kreelové, podlá a zákeřná rasa nenáviděná všemi, kteří měli tu smůlu se s nimi setkat a zvláště Klingony (ti si při vyslovení jejich jména uplivují), shodou okolností objeví jakousi Bohem zapomenutou planetu s bezkrevným označením DQN 1196 a na ní naleznou podivné skladiště ještě podivnějších zbraní zanechané zde jakousi dávno zaniklou vyspělou civilizací. Skupinu Kreelů překvapí Klingoni a byli by ji zlikvidovali, kdyby se Kreelům nepovedlo uvést jednu ze zbraní do chodu. Vytáhnou ji na povrch a z předmětu se vyklube superdělo hovořící příjemným ženským hlasem, které vzápětí smete Klingonskou loď z oběžné dráhy. Kreelové konečně mají zbraň, s jejíž prostřednictvím se mohou Klingonům postavit.
Do celé věci se vloží Federace s úmyslem spor urovnat. Místem setkání delegací obou znesvářených stran se má stát – jak jinak – Picardova Enterprise. Vzhledem k vzájemné averzi obou ras se dají očekávat potíže, a skutečně – diplomatická mise se zvrhne v přestřelku. To už je Enterprise na orbitě DQN 1196, planety, o jejíž vlastnictví se vede spor, a pošle na povrch výsadek. Ve skladišti zbraní jsou skutečně k vidění úžasné skvosty, jako třeba válec, na němž je nápis Datem hbitě přeložený jako “Pozoruhodně pitomá zbraň. Nepoužívat.” Členem skupiny je i LaForge, který se stane tím, jehož prostřednictvím je čtenáři sděleno ono na začátku této recenze zmiňované morální poselství. Když zjistí, že pokud se něco rychle nestane, bude vzápětí paprsky vyzařujícími z podlahy tajemného skladiště rozložen na částice (jak se to už ostatně stalo několika Kreelům), vyleze na zeď jako opice a zaječí “POMOOOC!”, načež je osloven příjemný ženským hlasem, který mu sdělí, že to všechno byl jen test inteligence a že v něm lidé uspěli. Pak hlas začne blábolit něco o příchodu Znalců a cestě domů. (Míněno domů ve spirituálním slova smyslu, do dokonalého světa, ráje, který se ostatně v jakési časoprostorové puklině záhy objeví.) Z hvězd se zformuje obrovitá tvář muže z plnovousem – údajně onen Znalec, před níž Picard docela rozumně prchá ze všech sil, když vousáči, příslušníku superinteligentní rasy krátce předtím vynadal a obvinil jej z bezcitné nabubřelosti…
Nevím jaký dojem z toho máte vy, ale mně se nejvhodnějším přívlastkem pro tento díl ST, (bůhvíproč) nazvaný Zóna úderu, zdá být slovo bizarní. Už jen skutečnost, že celý příběh nakonec vyřeší, podobně jako v řeckých tragédiích, deus ex machina, vypovídá o určité bezradnosti autora. (Nebo snad jde o pokus dodat ST spirituální rozměr?) Autor si také zřejmě neuvědomil, že “v zápalu boje” s dějem porušil základní předpoklad, na němž příběh vystavěl: Kreelové nikdy neprosí, Kreel nepoprosil o pomoc a proto se v záhadném skladišti rozpustil, Geordi poprosil, tím pádem prošel “testem” nachystaným vyšší inteligencí a nerozpustil se. Přesto je pro ilustraci podlosti Kreelů použita scéna, kdy jeden z příslušníků této rasy ve chvíli, kdy ho Worf drží pod krkem, skuhrá “slitování” (tedy prosí).
K celkově rozpačitému dojmu přispívá i překlad, sice svižný a většinou i vtipný v dialozích, nicméně chvílemi – komický. Např. na straně 17 se jeden z členů posádky klingonské lodi dožaduje pocty pro padlé, “klingonského vřískotu smrti za kamarády zavražděné na planetě”. (Přiznám se, že v tu chvíli jsem se neubránila představě Klingona oděného do bílých šatiček s volánky, stojícího na židli a vřískajícího: “Mííííííííííš!”) Klingoni Jakuba Hegenbarta ostatně vřískají poměrně často…
V jeho podání se Deanna Troi v záchvatu sebekritiky zřejmě rozhodla plést do řemesla konstruktérům, neboť sama sebe pokládá za “největší nedostatek lodi” a (nejméně) jeden z Kreel