Máte rádi sci-fi, ale série Star Treku nepatří mezi vaše oblíbené? Nevadí, stejně čtěte!
V páté knize, která ironicky vyšla později než kniha šestá, se znovu setkáváme s našimi starými známými – kapitánem Picardem, poradkyní Deannou Troi, šéfem ochranky Worfem, mladým, ale o to více talentovaným mladíčkem Wesleym Crusherem a vůbec s celou známou posádkou lodi Enterprise.
Příběh začíná na planetě DQN 1196, na které nalezne výsadkový tým Kreelů podzemní jeskyni, v níž je uložen arzenál různých zbraní, jež mají společnou jednu věc: naprosto děsivý palebný potenciál. Kreelové jsou chudá, nepříliš vyspělá rasa, která většinou parazituje z úspěchů jiných. Jejich lodě, výzbroj i stupeň technologie je tak nízký, že se kvůli ní stávají často terčem posměchu jiných ras. Největší antipatie přicházejí již po celé generace od Klingonů, jež jsou známí svým řešením všech otázek válečnou cestou. Kreelové a Klingoni jsou odvěkými nepřáteli, a tak není divu, že rasa “vesmírných mrchožroutů” ihned použije výkonné zbraně proti klingonskému impériu. Druhá strana si samozřejmě nenechá nic líbit, vrátí úder, a proto je válka na spadnutí. Oba národy si uvědomují, že další vyčerpávající válka by nebyla tím nejlepším řešením, a proto je vybrána loď Enterprise, aby dovezla velvyslance znepřátelených světů na neutrální DQN 1196, kde by mohli v poklidu uzavřít mír.
Většina děje se odehrává na palubě Enterprise. Hned po transportu velvyslanců na palubu propukají silné nepokoje, které Picard zvládá jen s velkým psychickým vypětím. Už už se zdá, že situace mezi věčně se urážejícími Klingony a Kreely je vyřešena, když je znenadání na klingonského vyslance Kobryho spáchán atentát…
Peter David stvořil dílo vskutku pozoruhodné. Děj se neodehrává v jedné linii, jak je tomu zvykem, ale hned ve třech. Tou první je zmíněný klingonsko-kreelský spor. Druhý děj vypráví o marné snaze mladého génia Wesleyho Crushera nalézt lék na zhoubnou chorobu svého nejlepšího přítele a konečně třetí “mezipříběh” vypráví o milostném vztahu Worfa k dceři vyslance. Všechny tyto osudy postav se na konci knihy vzájemně spojí a vyplynou z nich zajímavé závěry.
Celá kniha je psána člověkem, který má o Treku rozsáhlé zkušenosti, to je patrné na první pohled. Nedrží se osvědčených témat, ale “zabrousí” i do jiných, méně se vyskytujících. Většina autorů Star Treku má tendenci vidět příběh jen jedněma očima, ne tak však David. Nepřináší nám jen situaci viděnou kapitánem, ale skvěle také popisuje i náhled na situaci na lodi očima jiných postav. Kupříkladu Worf, Klingon, jehož vychovali lidé, se s přítomností instinktivně nenáviděných Kreelů na palubě vyrovnává jen těžko.
Nesmím též zapomenout vyzvednou autorův smysl pro humor. Je to první Trek, u něhož jsem se zasmál.
Co říci na závěr? Pro mne, jako fandu Nové generace je tato kniha jasnou špičkou na bodovací stupnici. Vy, kteří tyto příběhy rádi nemáte, si strhněte dva body. A nakonec pro vás, co ještě nemáte s Picardem a jeho partou naprosto žádné zkušenosti, je Zóna úderu ideálním seznámením s tímto skvělým dílem.
Pro Star Trek je typické to, že každý z jeho dílů řeší určitý specifický mezilidský, společenský nebo civilizační problém. Po přečtení Zóny úderu jsem však musela chvíli přemýšlet, než jsem přišla, jaké poselství je mi sdělováno v tomto případě. Nakonec ale bylo mé úsilí korunováno úspěchem. Morální zvěst 5. dílu Star Treku Next Generation zní: kdo umí slušně poprosit, má šanci dostat se do nebe. To hlavní již tedy víte a nyní se můžeme pustit do podrobností.
Kreelové, podlá a zákeřná rasa nenáviděná všemi, kteří měli tu smůlu se s nimi setkat a zvláště Klingony (ti si při vyslovení jejich jména uplivují), shodou okolností objeví jakousi Bohem zapomenutou planetu s bezkrevným označením DQN 1196 a na ní naleznou podivné skladiště ještě podivnějších zbraní zanechané zde jakousi dávno zaniklou vyspělou civilizací. Skupinu Kreelů překvapí Klingoni a byli by ji zlikvidovali, kdyby se Kreelům nepovedlo uvést jednu ze zbraní do chodu. Vytáhnou ji na povrch a z předmětu se vyklube superdělo hovořící příjemným ženským hlasem, které vzápětí smete Klingonskou loď z oběžné dráhy. Kreelové konečně mají zbraň, s jejíž prostřednictvím se mohou Klingonům postavit.
Do celé věci se vloží Federace s úmyslem spor urovnat. Místem setkání delegací obou znesvářených stran se má stát – jak jinak – Picardova Enterprise. Vzhledem k vzájemné averzi obou ras se dají očekávat potíže, a skutečně – diplomatická mise se zvrhne v přestřelku. To už je Enterprise na orbitě DQN 1196, planety, o jejíž vlastnictví se vede spor, a pošle na povrch výsadek. Ve skladišti zbraní jsou skutečně k vidění úžasné skvosty, jako třeba válec, na němž je nápis Datem hbitě přeložený jako “Pozoruhodně pitomá zbraň. Nepoužívat.” Členem skupiny je i LaForge, který se stane tím, jehož prostřednictvím je čtenáři sděleno ono na začátku této recenze zmiňované morální poselství. Když zjistí, že pokud se něco rychle nestane, bude vzápětí paprsky vyzařujícími z podlahy tajemného skladiště rozložen na částice (jak se to už ostatně stalo několika Kreelům), vyleze na zeď jako opice a zaječí “POMOOOC!”, načež je osloven příjemný ženským hlasem, který mu sdělí, že to všechno byl jen test inteligence a že v něm lidé uspěli. Pak hlas začne blábolit něco o příchodu Znalců a cestě domů. (Míněno domů ve spirituálním slova smyslu, do dokonalého světa, ráje, který se ostatně v jakési časoprostorové puklině záhy objeví.) Z hvězd se zformuje obrovitá tvář muže z plnovousem – údajně onen Znalec, před níž Picard docela rozumně prchá ze všech sil, když vousáči, příslušníku superinteligentní rasy krátce předtím vynadal a obvinil jej z bezcitné nabubřelosti…
Nevím jaký dojem z toho máte vy, ale mně se nejvhodnějším přívlastkem pro tento díl ST, (bůhvíproč) nazvaný Zóna úderu, zdá být slovo bizarní. Už jen skutečnost, že celý příběh nakonec vyřeší, podobně jako v řeckých tragédiích, deus ex machina, vypovídá o určité bezradnosti autora. (Nebo snad jde o pokus dodat ST spirituální rozměr?) Autor si také zřejmě neuvědomil, že “v zápalu boje” s dějem porušil základní předpoklad, na němž příběh vystavěl: Kreelové nikdy neprosí, Kreel nepoprosil o pomoc a proto se v záhadném skladišti rozpustil, Geordi poprosil, tím pádem prošel “testem” nachystaným vyšší inteligencí a nerozpustil se. Přesto je pro ilustraci podlosti Kreelů použita scéna, kdy jeden z příslušníků této rasy ve chvíli, kdy ho Worf drží pod krkem, skuhrá “slitování” (tedy prosí).
K celkově rozpačitému dojmu přispívá i překlad, sice svižný a většinou i vtipný v dialozích, nicméně chvílemi – komický. Např. na straně 17 se jeden z členů posádky klingonské lodi dožaduje pocty pro padlé, “klingonského vřískotu smrti za kamarády zavražděné na planetě”. (Přiznám se, že v tu chvíli jsem se neubránila představě Klingona oděného do bílých šatiček s volánky, stojícího na židli a vřískajícího: “Mííííííííííš!”) Klingoni Jakuba Hegenbarta ostatně vřískají poměrně často…
V jeho podání se Deanna Troi v záchvatu sebekritiky zřejmě rozhodla plést do řemesla konstruktérům, neboť sama sebe pokládá za “největší nedostatek lodi” a (nejméně) jeden z Kreel