Stanice 11: Literární antiteze post-apokalyptických šablon

Výčet pomyslných literárních vavřínů přesně vystihuje určitou rozpolcenost Stanice 11. Klasický motiv světa, v němž drtivou většinu civilizace zdecimovala smrtící pandemie gruzínské chřipky, jevící se jako dosti obehraná písnička linoucí se z notně zaprášeného jukeboxu si podává ruku s autorčiným odvracením se od tradičních schémat a zajetých žánrových kolejí. Mandelová se tak vyhýbá obligátnímu a prvoplánovému moralizování; neklečí před zbytky Sochy svobody a nevykřikuje bolestné lamentace o tom, co jsme to sakra provedli. Stejně tak se ani nesnaží vyjevit znepokojivě temnou a kvazi-orwellovskou vizi budoucího směřování celého lidského pokolení – v poslední době tolik oblíbenou a nadužívanou v rámci young adult literatury.

Jedna z dějových linek románu sice zavádí čtenáře do relativně ponurého světa, v němž uplynulo již dlouhých dvacet let od zásahu zkázonosné nemoci; do světa, ve kterém liduprázdnou krajinu křižuje Symfonie na cestách, kočovná karavana herců a muzikantů přinášející obyvatelům řídce osídlených městeček takřka zapomenutou uměleckou ozvěnu časů před chřipkou nejen v podobě inscenací Shakespearových her. Samotná ponurá budoucnost zde ale slouží jako pouhá kulisa, ne nepodobná té, které známe z divadelního prostředí. Ať už Hamleta ponecháte v komplexu dánského královského hradu nebo hru zaktualizujete a postavy vsadíte do moderního kancelářského komplexu, jeho význam tím nezamlžíte.

Namísto nelítostného boje do posledního dechu se zde do popředí dere ze heslo převzaté ze Star Treku a zdobící jeden z vozů divadelně-hudebního ansámblu – „Přežít nestačí“, které představuje leitmotiv Stanice 11 a jako červená nit se vine celou románovou kompozicí. Pozornost se od dystopické společnosti přesouvá k jednotlivci a kolbištěm konfliktu se stávají nitra postav. Mandelová dává vypořádávání se se životem ve světě poznamenaném dříve nepředstavitelnou ztrátou dlouhodobých jistot do souvislosti s metaforickým vězením v okovech manželské krize či zaseknutím v soukolí stereotypní rutiny zdánlivě vytouženého zaměstnání a neustávajícího proudu korporátního newspeaku.

V jednotlivých, na roveň postavených a spíše civilněji pojatých dějových střípcích, které jsou položeny na různé body časové přímky (dobrá polovina románu je zasazena do doby před vypuknutím smrtící chřipky) je kladen důraz na postavy a jejich drobnokresbu. A jedná se o „dýchající“ a s až obdivuhodnou přesností a hloubkou načrtnuté jedince, kteří naplňují podstatu ústředního motta, a v textu pevně ukotvenými katarzemi demonstrují nezměrnou sílu lidského ducha, který si skrze kreativní sebevyjádření a vychutnávání malých velkých momentů vždy najde potřebný prostor k rozletu.

Právě vzhledem k žánru až nepatřičně často probleskující salvy naděje a optimismu v součinnosti s enormním cílením na niterní charakteristiku protagonistů činí ze Stanice 11 jakousi antitezi standardních post-apokalyptických příběhů a posouvají ji spíše do výsostných vod současných společenských románů, s jejichž nejvýraznějšími představiteli sdílí i zdařilou a dobře padnoucí stylistickou stránku. Autorčin jazyk, tedy minimálně v českém překladu Markéty Musilové, se dá asi nejpřiléhavěji označit termínem průzračný; oproštěný od vrstevnatých a košatých souvětí a přesto dostatečné barvitý, ale především přesný ve výpovědi toho, co se snaží sdělit. Stanice 11 je znamenitým kouskem, který si však zřejmě spíše než fanoušci Hugha Howeyho užijí ti, kteří raději sáhnou po tvorbě Paola Giordana.