Společenstvo Pevnosti má dvacet členů. Dvacet povídek toho nejlepšího, co se urodilo za dlouhá léta v časopise Pevnost, se uchází o vaší pozornost. Kniha vznikla na základě dobré myšlenky, když se autoři, editoři a ilustrátoři zřekli svého žoldu a veškerý výdělek ze sborníku má jít na podporu vydávání měsíčníku Pevnost. Myšlenka je to krásná a idylická a už jen ona by vás měla přimět ke koupi antologie. Pro ty méně přesvědčené jsou tu následující řádky.
Velký sborník je nutné zahájit chytře, takže není překvapení, že na začátku knihy objevíme předmluvu. Někdo je má rád, někdo ne, každopádně pár stran na uvítanou neuškodí a pak… Pak je nutno načít knihu velkým jménem. Proto není s podivem, že antologii otevírá povídka autora, jenž se jako jeden z mála u nás psaním živí, a Juraj Červenák do toho třískne z hrdinou oceňované trilogie Bohatýr. Jeho směs ruské historie a fantasy má své specifické kouzlo, za kterým se skrývá mnoho stran načtených reálií a vytříbený jazyk.
Jenže to je jen úvod. Jak zaplnit dalších zhruba šestsetpadesát stran? No hlavně tak, aby si kniha udržela čtenářovu pozornost a to se Společenstvu Pevnosti daří. I když jsou to méně známá jména jako Jakub Mařík, který oslní tím, jak do detailu (ale stále uvěřitelně) změnil vývoj světového náboženství a vdechl tak svému univerzu punc originality.
Dalším ne zrovna známým autorem je Martin Kolář, který přesvědčí o svých kvalitách lovecraftovským hororem. Je to hlavně atmosféra, se kterou tvůrce pracuje, a dodává tak uvěřitelnost málo osídlené oblasti svého světa. Ale u hororu ještě chvíli zůstaňme, protože především ten rozbíjí monotónnost převážně fantasy sborníku. V intencích tohoto žánru září hlavně Jiří W. Procházka, jenž svým stylem vyčnívá v každé antologii, kde se objeví jeho povídka. Jeho břitký styl a ladění povídky vám dá vzpomenout na Neffovu Tmu. Neméně výrazným počinem v knize je text Pavla Renčína. I on má svůj osobitý rukopis a jeho směs temné městské fantastiky a hororu nemá v naších končinách konkurenci a zatím ani pokračovatele.
Obsah Společenstva Pevnosti
- JURAJ ČERVENÁK – Doupě řvoucí smrti
- JAKUB MAŘÍK – Absolutní smrt
- MARTIN D. ANTONÍN – Trpasličí čest
- PAVEL RENČÍN – Jen tančí, nemluví, nespí
- ONDŘEJ S. NEČAS – Poslední ze čtyř
- VLADIMÍR ŠLECHTA – Zahrada duchů
- MICHAL ŠPAČEK – Devět bojovnic Elbereth
- PETR SCHINK – Gnothi Seauton
- JIŘÍ W. PROCHÁZKA -Balada o Minervě a Františkovi
- PETRA NEOMILLNEROVÁ -Havranice
- JIŘÍ PAVLOVSKÝ – Mickey Mouse in memoriam
- DUŠAN D. FABIAN – V předvečer prvního května
- LEONARD MEDEK – Peklo pod palmami
- LEOŠ KYŠA – Draci nad Gdaňskem
- JAROSLAV MOSTECKÝ – Sbohem, jezero…
- MARTIN KOLÁŘ – Vyzvánění
- JAN KANTŮREK – Vlčí stín
- ŠTĚPÁN KOPŘIVA – Bedna
- EDITA DUFKOVÁ – Dlak
- MIROSLAV ŽAMBOCH – Osobní strážce
- TOMÁŠ NĚMEC – Poslední z vymírajícího národa
Odstupme od temných dálav a dopřejme si trochu odlehčení. Martin Antonín uspěl se svým trpaslíkem Trpem v soutěži, načež se povídka dostala do Pevnosti, aby nakonec vynikla i v reprezentativním sborníku. Úsměvné scény povídky jsou založeny na geniální myšlence trpasličí cti (řezat fous, nebo neřezat?). Textu se navíc dostalo mimo Společenstvo Pevnosti několika pokračování, třebaže všechna jsou pouze roztroušena po různých periodikách a sbornících. Nezvykle vtipně se ve sborníku objevila povídka Edity Dufkové. Pro ni to je nezvyklý rozměr tvorby a v knize sama přiznává, že psát odlehčenou formou je mnohem větší dřina než psát o vážných tématech.
Pojďme však na těžší kalibr. Jiří Pavlovský, člen legendární skupiny Rigor Mortis napsal přímočarou akci, která si se spádem a vtipem nezadá s tím nejlepším z Kulhánkovy tvorby. Další člen Rigor Mortis Štěpán Kopřiva pak s hláškami šetří. Jeho dílo je však promyšlenější, mimo jiné proto, že v něm uvedl nezvyklého hrdinu a tím cynické vtípky o to víc vyniknou.
I celá kniha je navíc uvedena v úsměvném duchu. Ať už jsou to karikatury autorů, odlehčené medailonky, nebo vtip jednoho z editorů, který uveřejnil povídku druhého editora, aniž by to on tušil. A tím by se dal popsat i duch knihy – zábavný. Možná by Společenstvu Pevnosti neuškodilo i trochu vážnosti, ale kdyby mělo uspokojit skutečného intelektuála, museli by ho tvořit jiní editoři. I přesto se dá říct, že si kniha u každé povídky udržuje celkem vysoký standard a je dělaná se srdíčkem, takže nelze než doufat v její úspěch.
80 % |
|
Jen malé upozornění: Standard se píše s “D”.
Knihu jsem si koupil v květnu na světě knihy, účastnil jsem se toho bombastického křtu… a teď na mě kniha (je opravdu nádherná a masivní) čeká v knihovně než se prokoušu všemi recenzními výtisky. Ale těším se na ni.
Jo, jo… taky mám doma! Krásná kniha plná vynikajících povídek!
Jedinej nedostatek má
je strašně těžká. Ty povídky si prostě musím setsakra zasloužit. Naposledy jsem se takhle nadřel u 5. dílu Hry o trůny … proč mi to děláte? Bééé
Existuje jedno kočičí přísloví, které se sem teď moc pěkně hodí: co to sakra meleš, ty jeden vořechu? Knihy jsou od čtení, ne aby se s nima posilovalo 😀
to Racek
Existuje i e-verze. 😉
….
Šak jsou to povídky, ne? Vždy vytrhneš tu co čteš, a se zbytkem se nemusíš tahat.
Taky trochu kreativity:-DDD
Berenika
A TAK SE TO MÁ DĚLAT!!!! To se hned pozná knihomol.
Milý kocoure
asi jsi to tak nemyslel, ale kupodivu jsi mi dal za pravdu :-)) I má kočka, co se mnou spí, si na ní tuhle uvelebila. No, ve svým požehnaným věku už opravdu nechci posilovat, spíš si užívat. Jo, díky, Papriko, Kindle pochpitelně mám, jen jsem chtěl tak trochu podpořit ty fandy, co tyhle věci vydávají, přece jen to tištěné, že.
Užívání zdrobnělin u mě okamžitě vyvolává silnou averzi vůči autorovi recenze a evokuje Zdeňka Srstku.
to jh
To víš, autor recenze chtěl jít tomu štěstíčku naproti 🙂