Soumrak robotů – Szalai Ladislav

Naposledy jsme se mohli setkat s tvorbou Ladislava Szalaie (narozen v roce 1951 v Bratislavě) před dvěma lety v celkem útlé knížce Kosmické grotesky z nakladatelství Adonai.

Tentokrát nám nakl. Baronet přináší podstatně rozsáhlejší sbírku povídek pod názvem Soumrak robotů. Kniha obsahuje více než tři desítky příběhů této stálice na nebi české science fiction. Je to jeden z mála autorů, u kterého můžu s klidem říct, že nezapoměl umění psát povídky. Jak prohlásil slavný Stephen King v předmluvě své knihy Všechno je definitivní, psát dobře povídky je dnes umění na vymření. Ze dvou důvodů: spisovatelé  už dnes neumí napsat příběh s dobrou pointou na pár stránek (každý hned aspoň román na 300-500 stran), a za druhé – povídky nejsou výdělečný literární žánr. Že Ladislav Szalai na povídkách zbohatl, to velmi pochybuji, ale napsat je umí na jedničku.

Stejně jako v Kosmických groteskách, i v této sbírce jsou převážně hrdinové roboti. Ale jsou tam i jiné náměty z blízké či vzdálené budoucnosti. Szalaiovy roboti jsou velmi lidští, nejsou to roboti typu Terminátora. Jako by vzal něco z robotů Isaaka Asimova, něco z cyklu Město Clifforda Simaka a vytvořil si svůj svět robotů. Svět stejně originální a logický jako ten od velmistra Asimova, ale poetický s pozitivní vírou v budoucnost jako ve světě fenomenálního Simaka. K nejzajímavějším robotickým příběhům patří např. Ráj na Zemi, kde si roboti vytvořili svůj venkovský, poklidný svět, plný práce venku a večerního posedávání v útulné hospůdce. Jen tyranie a hlupost vládnoucího robota ze vzdáleného města s represivími Údernými komandy jim tuto idylu sem tam pokazí. Ale s tím se umí po svém vypořádát.

Titulní povídku Soumrak robotů můžeme jednoznačně zařadit jako příběh ze zmiňovaného Simakova cyklu. Poslední člověk na Zemi, kterou jiní opustili, je milován jejími posledními obyvately – roboty.

Jak jsem uvedl výše, v této knize nejsou jen povídky o robotech. Třeba Špatný vtip je příběh o mezigalaktické poště, která vyústí v jednom parku, a náhodný chodec, který to pochopí jako kanadský vtípek, nás připraví o členství  ve velké vesmírné rodině. Mrtvý víkend  je zase o stejných problémech, jaké máme s dopravou i dnes, ale v meziplanetárním měřítku. Mezi klasické Szalaiovy povídky, ne-robotické, patří i úvodní příběh Tráva a beránek o hledání klidu pomocí technologie převtělování.

Teď si ani nemůžu vzpomenout, jestli je v knize vůbec nějaká vyloženě špatná povídka, což je nešvar právě takovýchto sbírek.

Szalaiovy příběhy dokážou zaujmout, mají dobře postavenou pointu, a hlavně umí pobavit. Svým svérázným, nenásilným humorem, nad kterým jsem se dokázal od srdce smát.