Malý Horty utíká od otčíma. Společnost mu dělá pouze paňáca Junky s podivuhodnýma očima. Zůstane za nimi jen týrání a malá kamarádka Kay. Před nimi je pak nejen podivuhodné společenství kočovného lunaparku, ale především zlovolný Pierre Monetre zkoumající záhadné drahokamy – ve skutečnosti živé organismy mimozemského původu…
 |
Útlá knížečka Theodora Sturgeona u nás vychází již podruhé. Po zaniklém nakladatelství Winston Smith přebírá štafetu Laser-books ve své řadě Mistrovská díla SF. Sturgeon se ve společnosti svých kolegů u nás přeci jen zvučnějších jmen (knižně vlastně známe jen dva romány a výběr z povídek) rozhodně neztratí – což je přesně to, co by mu hrozilo, kdyby byl vydán jakkoliv jinak.
MDSF, stejně jako bratrská řada fantasy, je totiž ideálním prostorem, kde se k mladším čtenářským generacím dostávají knihy, které jsou v mnoha ohledech již příliš vzdálené současnému většinovému vkusu. Jedná se o svého druhu literární archeologii, která však rozhodně není suchá či nenápaditá. Jen od svého příjemce vyžaduje poněkud větší míru naladění nebo poněkud specifičtější očekávání. Což řada mající již dvacet osm zářezů bezpochyby usnadňuje.
Laser tak na našem trhu pečuje (a naštěstí není sám) o vědomí určité historické kontinuity žánru, o napojení na kořeny. A zároveň oprašuje nostalgii z počátku devadesátých let, kdy se nabídka kvalitní science fiction opírala o jména jako Aldiss, Pohl, Asimov či Clarke. Vkus se od té doby změnit mohl, ale kvalita zůstává kvalitou.
Navíc mnohdy obohacená i o jemný retro odstín, což je právě u Sturgeona zvláště výrazné: příběh se neodehrává někde ve vesmíru nebo v nějakém přetechnizovaném světě vzdálené budoucnosti a samotné „snící drahokamy“ jsou na hony vzdálené agresivním i kamarádským zeleným mužíčkům. Místo toho máme co dělat s vysoce humanistickým příběhem outsidera kdesi v již dávno minulých Spojených státech. Mladý Horty se sice postaví svému protivníkovi zvanému Lidožrout, ale o děj jde opravdu až v poslední řadě. Sturgeon se soustředí spíše na lidskost, na neustálou snahu o její dosažení, na sebeobětování a na to, co nás vlastně lidmi dělá a co nás lidství naopak zbavuje.
Horty je od mládí formován silami drahokamů – fyzicky vlastně člověkem není. Pierre Monetre ano, ovšem jeho mysl je naplněná nenávistí, obviňováním a touhou dát účet za domnělá příkoří celému světu. Trpaslíci Havana a Zena se ujmou sirotka a chrání ho, vychovávají a vedou životem. Soudce Buett naopak zneužívá svou moc, týrá nejen malého Hortyho, ale později vydírá i mladou Kay.
Hranice toho, co je lidské, to je klasické téma science fiction a v padesátých letech, tedy stále ještě těsně po druhé světové válce, která radikálně změnila názor většiny na to, čeho jsou lidé schopni, se stalo ještě naléhavějším a dodnes se pravidelně vrací – nejen ve science fiction.
Ovšem málokdy je podáno tak soustředěně a zároveň jednoduše. Sturgeon je synem své doby i v tom, že jeho román má necelých dvě stě stran. Není zde prostor na detailní popisy lunaparku, na příhody tamních „zrůd“ či dokonce na jednotlivá představení. Celá kniha se vyznačuje přímočarou linií s minimem odboček a také s minimem zastávek.
Horty uteče otčímovi, nastoupí k cirkusu, uteče, setká se s ohroženou Kay, pomůže jí, dojde ke konfrontaci s Pierrem a je konec. V románu přitom uběhne řada let. I když jsem však psal o jednoduchosti, kniha nikdy nesklouzne k polopatičnosti. Vše je prostě podáno tak, aby byla myšlenka vyjádřena jasně, nikoliv však tak, aby byla nějak zvulgarizována.
Zároveň to, že Sturgeon věnuje svou pozornost jen jedné linii, neznamená, že by jeho postavy stály ve vzduchoprázdnu, do něhož jsou emoce implantovány autorským ohlášením „teď pocítil tohle“. Po přijetí Hortyho do společenství trpaslíků a dalších rarit na několika črtách dokáže vyvolat nejen souznění s mladým hrdinou, ale i třeba šok z konce, když Hortymu v náruči zemře jeden z cirkusáků. Vůbec se mu daří na omezeném prostoru vyvolat emocí dost a dost. I když kupříkladu ve scéně hraní pro Havanu se tak děje jen za cenu určité divadelnosti.
Přestože by si tedy čtenář znalý kupříkladu seriálu Carnivale jistě přál více detailů, román funguje na jedničku a od začátku do konce si svého čtenáře udrží. Dalším projevem stáří románu – a samozřejmě tehdejších publikačních zvyklostí v rámci žánru – je jeho asexuálnost.
S výjimkou Armanda Buetta jsou všechny postavy velice cudné a jejich láska je v podstatě, přes nejrůznější „miláčku“, platonická. Což vůbec nevadí. Je to jen další drobnost, která dělá ze Snících drahokamů z dnešního pohledu nikoliv vykopávku, ale mile starosvětskou knihu, která má čtenáři co dát i šedesát let po svém vzniku. Posuďte sami.
Boris Hokr (zástupce šéfredaktora)
boris.hokr@fantasyplanet.cz
