Smršť aneb těžký život diplomata. Stará moudrost praví, že na uprázdněných oltářích poskakují démoni…. Nevěříte? O tom, že tomu tak občas opravdu bývá, se v další knize svých dobrodružství koneckonců přesvědčí i sám Sten, zkušený voják, špión a diplomat , jeden z těch na jejichž schopnostech stojí síla Říše Věčného Císaře.
Přitom se na první pohled zdá skoro nemožné, že v tomto díle mohlo dojít v osudech hlavního hrdiny ke katastrofálnámu zvratu. Stenův pán a přítel Věčný Císař se šťastně vrátil na zákeřně uloupený trůn a vypadá to, že s jeho návratem definitivně skončila doba zmatků a bojů o moc. Císařpán se svými věrnými se tedy bude moci v klidu věnovat úklidu augiášova chlíva, který v jeho rozlehlé Říši zůstal po krátké vládě samozvané rady důvěrníků. Na další války, ať už žabomyší nebo mezigalaktické teď nebude čas a… ehm… ani peníze. Obnovená císařská administrativa se zřejmě opravdu nudit nebude. Ekonomika, odříznutá po dobu Císařovy nepřítomnosti od životodárného zdroje zázračného kosmického paliva AM2, které umožňuje rychlou a bezpečnou dopravu mezi vzdálenými světy, potřebuje oživit a řadě bezohledných samovládců v odlehlých koutech Říše bude taky třeba důrazně připomenout, že Věčný Císař žádnou hrůzovládu a nestabilitu, která by ohrozila samy základy jeho moci nadále ve svém rajónu nestrpí, což vzhledem k tomu, že jenom on drží ruku na kohoutu již zmiňované AM dvojky nebude žádný velký problém… Až sem se to čtenářům a asi i většině aktérů knihy (s výjimkou těch potrefených hlavounů pochopitelně) poslouchá jako hajaja na dobrou noc… Leč nezoufejte, bude hůř. Říše se ve skutečnosti pomalu ale jistě hroutí a není síly, která by ten rozklad zastavila. Změnil se i Věčný Císař, ale řada těch, kteří mu stáli dlouho věrně nablízku to včas neodhalí. Ke své škodě…
Úlohu horkého politického bramboru, jímž se celá řada bytostí nakonec udáví, v tomto případě sehraje vzdálená periférie Říše, Altajská hvězdokupa. V tomhle zapadlém a všemi božstvy vesmíru na truc zapomenutém hnízdě vládne už nějaký ten pátek podivný rod Khaquanů. Momentálnš vládnoucí Khaquan je krutý jako Josif Vissarionovič, svoje pomníky miluje víc než nebožtíci Enver Hodža a Kim- Ir-Sen dohromady a v senilitě s ním může soutěžit snad jen galský druid Metuzalix. Altajská hvězdokupa, obývaná několika rasami které čekají jen na vhodnou příležitost aby si navzájem skočily po krku, se mu přitom sype pod rukama, ale on si v klidu sedí ve svém obrovském paláci a za peníze z tajného prodeje přídělů vzácného AM2 dává stavět své další sochy… Právě tomu všemu by měl udělat přitrž Sten, jehož Císař právě jmenoval novým velvyslancem Říše v Altajské hvězdokupě. Sten se tedy spolu s „tlustým skotem“ Alexem Kilgourem, krásnou válečnicí Cind a rozsáhlým týmem včetně oddané jednotky Gurkhů chystá na dalekou cestu. Stenovi se diplomatické tanečky ve fraku a bílých rukavicích nikdy moc nezamlouvaly, vždy byl spíš vojákem a to počertech dobrým vojákem, ale už brzy po příletu do hlavního města Altaje, Ruriku, zjistí, že žaket a diplomatický pas bude muset rychle vyměnit za starou dobrou uniformu zvláštních jednotek a miniwillypušku. V Altaji se už dlouho schyluje k pořádné mele a náhlá Khaquanova smrt se stane jen rozbuškou k výbuchu celého pekelného stroje. Sten se proto ihned poté, co se usadil v křesle ambasadora, snaží zabránit rozbíhající se občanské válce všemi dostupnými prostředky, bohužel to přes věškerou snahu a nasazování vlastního krku není o moc účinnější než ucpávat díru v přehradě špuntem od sektu… Sten brzy neví kam dřív skočit. Protestní nóty novému, Císařem dosazenému (!) vládci doktoru Iskrovi, vůči němuž se Khaquan jeví jako úplné neviňátko, střídají tajné operace proti místním teroristickým skupinám, stále více sil velvyslane Stena stojí také vytváření nárazníkového pásma mezi rozvzteklenými rasami. Ale celé toto panoptikum zkázy je ale jen pozadím k dalšímu střetu. Sten si totiž stále víc uvědomuje, že tím, kdo mu ve skutečnosti háže klacky pod nohy je bůhvíproč sám Věčný Císař… Vládce Říše rozehrál podivnou vysokou hru v níž má být Sten podle všeho obětován. Nakonec už tedy nemá příliš na výběr: buď on dostane Císaře, nebo Císař jeho. Scéna pro velké finále závěrečného dílu je tak připravena.
Autorům se opět podařilo napsat poutavý příběh plný nečekaných zvratů. Příběh v němž nechybí velké bojové scény, a umně zaplétané zákulisní intriky, ale ani humor. Pouze v jednom se neshodneme. Já osobně bych své hrdiny nikdy nenapájel koktejlem ze šampaňského a piva Guinness. (Na to mám tu irskou kolomaz moc rád.) Ale proti gustu žádný dišputát… A na připravovaný „Konec Říše“ už se docela těším.
Pokud jde o překlad „ako taký“, jak říkávala Dorota Máchalová na svých legendárních přednáškách Německé klasické filozofie, lze pana Černého vcelku pochválit za to, že udržel s autory krok při strhujícím tempu vyprávění. Pochvalné mručení si ode mně vysloužil i za rázovité nářečí páně Alexovo. (Překlepy nebo pravopisné chyby, které jsem v textu objevil, dělají kaňku na triku spíš korektorovi.) Přesto se i v téhle knížce najde několik perliček typu: „Pokud šlo o mladé, byli Suzdalové velmi ochráncovští“ (Doufám, že mi pan překladatel odpustí, že jsem tak kritikovatý.) Rovněž se obávám, že si u něj začnou podávat dveře zástupci různých firem zabývajících se pozemním stavitelstvím a žadonit o informaci, kde lze získat tu zázračnou trhavinu, která dokáže cituji: „srovnat se zemí parkoviště…“ A jako člověk trochu znalý námořní historie si dovolím rovněž oponovat ohledně tvrzení, že dávné pozemské plavidlo Repulse, po němž byla pojmenována jedna vesmírná bojová loď, bylo „bojovým křižníkem“, jak je uvedeno v textu. Ve skutečnosti bylo totiž křižníkem bitevním. Nejde o žádné neseriózní hledání much. Bitevní křižník je naprosto regulérní terminus technikus z oblasti stavby válečných lodí. A v britské admiralitě dodnes jistě „rádi“ vzpomínají na to kolik námořních střetnutí jim nasazení těchto nepovedených kříženců bitevních lodí a křižníků v obou světových válkách prohrálo…
