Slza bohů – Odkaz Trhlinové války III. – Feist E. Raymond

Jaké? To je snad každému, kdo je četl, jasné. Základním prvkem jsou totiž předcházející počítačové hry, což se nemohlo neprojevit v tištěné podobě. A také je to velká škoda.

K důvodům se dostanu. Teď chci jen trochu naťuknout opravdu „velmi složitý“ děj. Medvěd – vrah, zloděj a pirát dostane darem od tajemného necromancera talisman, který jej učinil nezranitelným. Na oplátku žádá maličkost. Přepadnout Ishapianskou loď a ukradnout Slzu bohů, magií nabitý kámen, díky kterému mohou smrtelníci komunikovat s bohy a dobro se má jak chránit před zlem. Vše ale zkomplikuje Knute, pirát, který si chce bohatství nechat pro sebe a Medvěda – i přes svůj strach, jenž k němu cítí – vyšachovat ze hry. To se mu částečně povede a vedlejším výsledkem je situace, při které tajemný artefakt zůstane potopen i s lodí na mořském dně. Tím mohou začít honičky, loupeže, vraždy a intriky za účelem vyzvednutí vraku na hladinu a tím pádem se dostat k tolik žádané věci po celé Midkemii (tedy mezi těmi, kteří jsou tak říkajíc „v obraze“ a mají potuchy, že něco takového vůbec existuje). Za stranu dobra opět pobíhá neustále zmlácený panoš James alias Jimmy Ručka a v tomto díle nově originálně nazvaná a při představování neustále opakující svůj titul Jazhara – rádce v magických záležitostech prince Aruthy. Několik kapitol bude mít pro sebe i William, Pugův syn. A co tito tři budou mít na starost? Nic těžkého. Primitivní detektivku, kdy budou bloudit z jednoho místa na druhé a snažit se dojít přes haldu mrtvol k vytouženému cíli.

Vhodné leda pro hru

A to je, vážení, to jediné, co vás tu potká. Četli jste někdy třeba návod na počítačovou hru? Nebo, to mě teď napadlo, některou hrací knihu, kdy otáčíte stránky podle čísel pod odstavci a snažíte se probojovat dál a dál? Ne? Tak teď můžete. Protože jediné, čeho si dosytosti užijete, je tupý děj s neustálými boji. James a Jazhara jen a pořád chodí od jedné postavě ke druhé, protože se musí zeptat na další postup, případně informaci, která je do budoucna životně důležitá. U tohoto člověka zjistí, že je buď pryč, nebo mrtvý, nebo pro něj musí něco udělat, jinak bude mlčet jak děd Vševěd u Járy Cimrmana (ovšem tady ani veršování nepomůže). Takže oba nasadí rychlý krok, někam vejdou, zabijí všechny přítomné, něco najdou, to donesou oné postavě, která to nezbytně potřebuje, a teprve potom se mohou pohnout z místa dál. A co že je to vlastně dál čeká? Netušíte? Další muž nebo žena, které musí  pomoci, protože „přes to vlak prostě nejede“. Takže opět vytáhnou rapír a bojovou hůl, zničí několik upírů nebo skřetů, někoho zachrání, něco najdou, něco vrátí, něco zjistí, aby přece mohli postoupit v ději a nezůstali na místě! Takže celá kniha vám připadá, jak kdybyste četli popis/návod na hru v první osobě množného čísla. Možná, že na počítači je to super.

Co jiného od RPG her očekáváte, že? Dobrý příběh (ten by tady zaimplementovaný do hry byl) a neustálé souboje (o ně také nepřijdete). A hlavní padouch na závěr je nezbytností. Jenže je tu takové malé „ale“. Na počítači získáváte zkušenosti, učíte se nová kouzla, nalézáte lepší věci a vybavení a vůbec si s hlavními hrdiny děláte, co uznáte za vhodné. A to v knize nejde. Takovou naivní ukázkou je situace, kdy Jazhara provádí nějaké kouzlo, a když se jí James zeptá, co to bude dělat, Jazhara odpoví, že to nikdy dříve nezkusila, takže neví. Což je narážka na novou úroveň ve hře, kdy postavě přibyde kouzlo. Není to směšné?

Bez emocí

I děj je odlidštěný. Doslova mě dostalo, když William našel svou lásku Talii ležet v krvi na zemi a poté mu v náručí umřela. Dle mého názoru by člověk buď apaticky seděl nebo něco podobného a odmítal se hnout z místa, nebo by se tak naštval na vrahy, že by ho nešlo zastavit. Ale tady lehce zvítězí rozum a Pugův syn jednoduše řekne, že pomsta mu neujde, a potom začne dělat, jakoby nic. Na následujících stránkách se objevuje, že se Will usmál, ale o dalších X desítek stran dál se dočteme, že to bylo v daný moment poprvé, co se Williamovi na tváři objevil úsměv od Taliiny smrti. Tak nevím, že by to předtím byl jen škleb?

Bohužel teď nemůžu najít výraz, kterým byl označen Aruthův agent pohybující se v okolí, kde se vše odehrává, ale vím, že toto slovo bylo hodně nelogické, nehodící se a trklo mě do očí. Určitě jej ihned po přečtení poznáte. Ovšem na druhé straně jsem neměl v ruce originál, abych mohl objektivně soudit. Určitě nebylo jednoduché správný český výraz najít, ale i tak je dost kostrbatý.

Co se týče knihy z pohledu věcného, tak docela pobaví epilog, který je zařazen hned na začátku. Ale jak je vysvětleno, z blíže neznámých skutečností nebyl zahrnut do minulého dílu, a proto jej nakladatelství Wales vložilo sem. Překlad je na slušné úrovni, přece jenom Robert Čapek zkušenosti má. Pár překlepů si korektor nevšiml, ale to se stává všude. Slza bohů je tentokrát provedena slušně, z obálky na vás neciví nějaká nechutnost, na kterou se radši ani podruhé nepodíváte a z tohoto pohledu není co vytknout. (Já bych vytknul nízké rozlišení obrázku – pozn. OJ) Jedinou vadou je tentokrát sám pan spisovatel. A nemyslete si, že bych byl vůči němu nějak vyhraněný. Riftwar saga patří na první místa mého soukromého žebříčku a zatím jsem nečetl mnoho knih, které by se této tetralogii byť jen přiblížily. Ale tentokrát to byl opravdu krok do pořádného… nepořádku. Můj osobní názor je ten, že pan Feist by se měl orientovat už na zcela nový svět, novou sérii, protože tady už jen vycucává ty nejmenší zbytky, které ještě zbyly. A začalo to už trochu v Hadí sáze, i když ta ještě byla docela zábavná. Prý mají být dobré Legendy, které u nás vyjdou snad v příštím roce, ale čím se stane Konkláve stínů, to můžu jen s trochou děsu hádat. Určitě si napřed já sám přečtu nebo poslechnu něčí posudek, než utratím další peníze za degradující a stereotypní příběh…

A poznámka redakce na závěr: Feist se rozhodl, že napíše další dvě pokračování Slzy bohů. Díl čtvrtý Odkazu Trhlinových válek se tedy bude jmenovat Plazivec a pátý Temný mág. Hmmm