Sladká jak krev – Neomillnerová Petra

Možná proto dostane od pražského šéfa upírů Timotěje za úkol vypátrat, kdo stojí za zakázaným vypíjením bezdomovců „do sucha“, jak říkávají s oblibou sami upíři. Je s podivem, že si pražská upírská hlava nejpomazanější vůbec najde pro samé svádění mladých slečen ve svém tetovacím salónu na takové věci čas. Tině přispěchá na pomoc berlínský lovec upírů Kay. Problém je v tom, že na tenhle bál nedostal pozvánku. A možná taky v jeho zálibě v zabíjení, která je pro něj víc než jen koníčkem. Bohužel se z něj vyklube spíš takový domácí mazlík, při jehož škrábnutí vyteče pár věder krve, ale to není zas tak moc, jak by se na první pohled mohlo zdát. Dostane se i na další zajímavé postavy, jejichž skutečný účel se však jen poodhalí a co jsou vlastně zač se dozvíme až v dalších pokračování.

To by byl stručný úvod do upířího románu Petry Neomillnerové. Děj, psaný ich-formou, se točí kolem hlavní hrdinky, ale čtenář má někdy pocit, že kromě děje se kolem ní točí celý svět. Domů byste ji asi nechtěli, ale když je schovaná za obálkou knížky, je to v pořádku a není se čeho bát. Na druhou stranu někdo, kdo je starý několik století, má na nějaký ten vrtoch nárok.
Na senilnost se ale bohužel nevymluví lineární zápletka. Jde o klasickou detektivku okořeněnou notnou dávkou akce. Akční část je v pořádku, přestávky se dělají jen na občerstvení v opravdu živém bufetu. Detektivní zápletka je na tom trochu hůře. Čtenář čekající na překvapující rozuzlení má smůlu – nekoná se. Malou náhradou však je závěrečná scéna ve stylu upírská rodinná dovolená. Na tohle každý čtvrtek v televizi nenarazíte.

Jelikož krev je sladká, tak se nás autorka nepokusí nasytit jen hořkou přímočarostí zápletky. Nejsilnější stránkou knížky je atmosféra pražských nočních uliček, v kterých se promenádují upíři, feťáci, bezdomovci a další individua. Tohle se autorce povedlo na výbornou. Vše podtrhuje skvělá obálka Marka Hlavatého, která výše zmíněné dobře vystihuje. Nic z ní není úplně jasné, jako byste nevěděli, co na vás v temnotě starodávného města čeká. Stejně jako při čtení, kdy si nejste jistí, že to je opravdu ta stejná Praha, kterou všichni známe.
V příběhu taky narazíme na perverzní choutky upírů, některé věci ani na stará kolena neomrzí a s věkem se očividně tříbí fantazie. Ono Petře Neomillnerové je asi jedno, jestli hrdinové (nebo spíš hrdinky) jejích románů jsou upíři/ky, čarodějové/ky nebo vdavekchtivé uklízečky, šťavnatým postelovým scénám se prostě nevyhnou. Autorka naštěstí nezabíhá do detailů a zůstává jen u lehkého naznačení. Což přijde vhod všem, kteří rádi čtou po obědě.

Hledači originálních nápadů v téhle knize asi nic nevypátrají, nicméně pro milovníky pravé, malinové šťávičky a přerostlých špičáků povinnost (zvláště těch v dívčím provedení). Ale ani ostatní smrtelníci nebudou litovat.