Skutečná Středozemě – Arnulf Krause

O tom, že má Tolkienova „mytologie“ výrazně středověké kořeny, asi nemá ani smysl pochybovat. Středozemě ale tak, jak ji tento slavný spisovatel popsal ve svém díle, nikdy neexistovala, ač se budeme na vikingský Midgard jako dávný „svět lidí“ odvolávat sebevíc. Středozemě představuje eklektický souhrn motivů, dohledatelných v bájích a mýtech mnoha kultur. Vzhledem k Tolkienově geografické orientaci dominují především ty z germánské, islandské, finské, keltské a římské tradice.

Je jistě fascinující, jak Tolkien dokázal jednotlivé prvky využít a integrovat do svého vlastního fikčního světa. Nejeden autor se toto umění již pokoušel analyzovat, avšak německý filolog Arnulf Krause to dělá opravdu vyčerpávajícím způsobem. Čtenáře doslova zasype výkladem potenciálních literárních pramenů, ze kterých Tolkien mohl svou inspiraci čerpat. Badatel svá tvrzení občas podkládá důkazy, např. úryvky z Tolkienových dopisů, jindy se to můžeme společně s ním spíše dohadovat. Avšak vzhledem k Tolkienově vzdělání (snad všichni vědí, že byl profesorem anglistiky na univerzitě v Oxfordu) je takový předpoklad zřejmě na místě.

Jen díky takovým znalostem totiž mohl vypilovat svou metodu náznaků „nekonečných nevyprávěných příběhů“ k takové dokonalosti a uchvátit oním metaforickým výhledem na hory v dálce miliony čtenářů. Za vším stála touha vytvořit mytologii pro Anglii, kterou vlastenecky založený profesor tolik postrádal. Příznačně se jedno z jeho stěžejních děl jmenuje Kniha ztracených příběhů, protože jak sám tvrdil, on si nevymýšlel, nýbrž pouze zaznamenával, co mu „vyvstávalo v mysli“ jako něco daného.

A tak po vzoru své oblíbené četby v ní Tolkien vypráví příběh mořeplavce Eriola, který dopluje k osamělému ostrovu a potká tam elfy… A britská obdoba Kalevaly je na světě! I v Pánovi prstenů promlouvá tato snaha, vždyť dle Tolkienových vlastních slov v Tomovi Bombadilovi dřímá „duch mizející krajiny oxfordského a berkshirského hrabství“. A Worcestershire je zase předobrazem pro Kraj, domovinu poklidných hobitů… Copak, toto jsou ještě celkem známé věci, ale Arnulf Krause se pokouší vypátrat, odkud se vzala samotná Středozemě, její topografie i příběhy.

Na jednu stranu je fascinující, kolik existuje pro možný výklad opor v dochovaných mytologiích a literárních památkách, na druhou však může člověka popadnout i smutek, jak málo je vlastně z Tolkiena… Vždyť pro bitvu na Pelennorských polích existuje zřejmě hodnověrný zdroj – popis bitvy na Katalaunských polích z roku 451, kdy se spojila vojska západořímské říše s Vizigóty a dalšími kmeny proti dobyvačnému Attilovi. Ve staroseverské pověsti o Sigurdovi se dokonce vyskytuje scéna, podle které mohl Tolkien opsat slavný rozhovor Bilba se Šmakem.

Ani meč, ukutý z úlomků, není žádnou novinkou, už v germánské tradici jeden podobný existoval a dokonce připravil o život legendárního draka Fáfniho… A podle islandské tradice je Gandálfr jméno pro trpaslíka, resp. čarodějného elfa. Nakonec i kouzelný prsten, svazující zlým osudem svého nositele, se vyskytuje jak v pověstech o Nibelunzích, tak i v těch o Ódinovi. No a Sauronovo pátravé oko, které bylo tak brilantním způsobem převedeno do vizuální podoby ve filmové trilogii, upomíná svým zjevem obludný Balor z keltských mýtů o osudech národa Tuatha Dé Danann…

Tolkienovo dílo dnes představuje fenomén, který zasáhl moderní kulturu západního světa a stal se bohužel (a spisovatelovu přání navzdory) předmětem řady interpretací a zkoumání. Arnulf Krause postupuje ve své analýze s pověstnou německou důkladností, neopomene zmínit žádný detail a převyprávět staré příběhy i v několika známých variantách. Podobně jako  Silmarillion se i Krauseho kniha hemží jmény a hrdinskými činy.

Zatímco v obdobně laděných příručkách, jako je např. Hobiti, elfové a čarodějové od Michala N. Stantona, jde spíše o objevování „divů“ v Tolkienově světě a jejich zpřístupnění čtenářům, A. Krausemu zřejmě o nic takového nejde. Libuje si v preciznosti a úplnosti a přiznám se, že ač se sama pokouším plout ve vědeckých vodách, mnohem víc mi sedla třeba knížečka Svět hobitů Davida Daye, která se také pokouší o etymologický výklad použitých vlastních jmen fiktivních bytostí a krajin, ale jaksi víc poživatelným způsobem (asi za to může ta hravá grafika a spousta hezkých ilustrací).

Přestože se Krause snaží umně splétat Tolklienovy životopisné údaje s vlastními badatelskými poznatky, stejně to chvílemi vypadá, že se erudovaný germanista a skandinavista „ztratil“ ve svých oblíbených ságách a až po několika stránkách se zase upamatoval, o čemže vlastně píše. I když jsem si dost často připadala jako při četbě skript ze srovnávací mytologie, exkurz to byl rozhodně zajímavý. Mohla jsem si tak třeba uvědomit, jak Tolkien dokázal vhodně využít kontrastu dřevo x kámen (Meduseld po vzoru germánského Heorotu x Minas Tirith po vzoru římských staveb).

Podobný akademický pokus o analýzu Tolkienova světa však není zdaleka první. Většinou se jejich pachateli stávají autoři britští nebo američtí, ale najdou se tu a tam i odvážlivci z Evropy. Před 7 lety se na našich pultech objevila Ferrého z francouštiny přeložená literárněvědná práce Na březích Středozemě, zasazující Tolkienův svět taktéž do kontextu starých mýtů a navíc akcentující téma smrti a nesmrtelnosti, která však své čtenáře odehnala složitým poznámkovým aparátem a příliš odborným jazykem.

Tomu se Krause naštěstí úplně vyhnul a zvyklostem vědeckého vyjadřování se tak de facto zpronevěřil, což přeci jen přibližuje jeho knihu běžnému čtenáři. Protože autor nastíní zároveň děj Tolkienových knih, je díky tomu Skutečná Středozemě přístupná i člověku, který nevzal Pána prstenů nikdy do ruky. Otázkou ovšem zůstává, zda by ale sáhl po něčem takovém. Obzvláště, měl-li možnost se již dříve seznámit se solidní příručkou Elfové, hobiti, trpaslíci a mýty z pera Andrey Čudrnákové-Rozkošné, která na srovnání Tolkienových popisů všech možných ras a bytostí s jejich inspirativními zdroji v evropských mýtech založila celou svou koncepci.

A ať se emeritní profesor na univerzitě v Bonnu neurazí, ale v tom je brněnská debutantka podle mě mnohem důkladnější a přehlednější (a je až k uzoufání, že se nyní věnuje hlavně výuce odborné angličtiny pro chemiky a přírodovědce). A tak hádám spíš na milovníky Tolkienova díla, které ještě neunavilo pátrat po nových poznatcích o spisovatelově tvůrčí metodě. Které ještě neodradila ta záplava tolkienovských studií a všelijakých „doplňků“ v podobě atlasů, průvodců, slovníčků, bestiářů a zpěvníků, knih ilustrací, kvízů či komiksů. Pro ně to bude prostě otázkou cti, aby jim v knihovně nechyběl další kousek do sbírky.

Že už je to moje povídání dlouhé? Závěrem si tedy dovolím ještě sklonit hlavu před velkým spisovatelem, když si díky Krauseho publikaci znovu uvědomím, kolik toho slavný vypravěč za život přečetl a navíc ještě v originále dávno zapomenutých jazyků. Na jejich základě byl sám schopen jich několik vytvořit a skládat v nich verše. Říkalo se, že znal jazyk „zevnitř“ a že se jeho příběhy „rodily“ ze jmen, z nichž mnohé představují skryté lingvistické žerty.

Tolkien byl sice u svých žáků oblíbený, ale zároveň měl – zjevně jako i jeho německý kolega Krause – vášeň pro dokonalost, a tak se nemůžu ubránit představě, jak pověstný verš z Beowulfa, začínající zvoláním „Hwaet!“ straší možná oxfordské studenty dodnes, když ho mají u zkoušky odrecitovat… Skláním se také před překladatelem Lubomírem Košnarem, který přistoupil ke svému úkolu s patřičnou citlivostí a pečlivostí. Budiž tedy vyslovena chvála i nakladatelství Grada za počin, který si vyžádal náročnou typografickou a redakční přípravu. I přes celkem uspokojivé znalosti obecné lingvistiky bych přesto nechala hodnocení pravopisné správnosti citací germanistům a dalším příbuzným odborníkům.

Pro ně bude tato kniha zřejmě lahůdkou, pro ostatní, kterým začínají unikat zákonitosti vlastního jazyka, spíše čarodějnou knihou, psanou místy v podivných klikyhácích. Však ona magie nikdy nebyla pro každého.