Silmámilion – Roberts A. R. R. R.

Literární  humory

Někdo vzal vaši nejhezčí fotku, tu, na které jste si zakládali a fakt vám to na ní slušelo –  přimaloval jí fousy, brejle a kozí rohy. OK? Vykládáte ve společnosti procítěnou historku a dáváte si záležet; jenže někdo stojí za vámi a vtipně napodobuje vaše gesta a mimiku.  Pořád ještě nejste naštvaní? Někdo se přehrabuje zásuvkou s různými milými drobnostmi, památkami na přátele a kamarády, a každý kousek častuje žertovnou glosou demaskující váš soukromý život. Tohle už bolí – ten hnusnej parchant!

A co tím asi tak uděláte? Dáte šprýmaři do zubů? Tím si moc nepomůžete… Začněte se usmívat a berte situaci s humorem, vždyť je ho na světě tak málo.

Negativní emoce, vztek a lítost mohou postihnout citlivějšího čtenáře, když si někdo veřejně udělá srandu z jeho oblíbené knihy; nemluvě o pocitech, jež ovládnou autora, pokud se mu podaří něco takového zažít.  Přitom by měl být rád. Vždyť parodie se podobá stínu, objeví se u všeho osvětleného; připomíná vosy, které přiláká chutné jídlo.

Parodie byly v módě odedávna, nemálo jich proniklo do světové klasiky. Gargantua a Pantagruel nebo Don Quijote dokazují, že se často jednalo o fantastiku. Nejedno dílo si zaslouží být označeno jako přímá karikatura fantasy. Chaucerova ironická veršovánka o rytíři Thopasovi by se klidně mohla objevit coby odstrašující příklad ve SF&F Workshopu. Thackerayova novela Růže a prsten sice vyšla před sto padesáti lety, ale bere si na paškál rysy typické žánru sword and sorcery. Jedna z prvních literárních grotesek Batrachomyomachia – Válka žab a myší vznikla v potměšile intelektuálském prostředí města (Athény v 6. století) a střílela si z homérské epopeje.

Kulturní vsuvka

Musy spanilé všechny nejdřív, ještě než začnu,
vzývám, ze svého sídla by v moje sestoupily srdce,
kvůli písni, již jsem právě započal skládat
psací destičku maje na svých kolenou, dychtiv
všechněm smrtelným uším povědět o hrozné bitvě,
kterak myši se chrabře s žabami utkaly v boji
Gigantům podobny ve skutcích, mužům zrozeným zemí.
Jaký byl počátek boje, taková pověst jde světem:
Byla jedna kdys myška, ta velkou puzena žízní
kruté kočce když prchla, k hladině rybníka blízké
vlhký sklonila čenich a s rozkoší chladivou vodu
pila. A tu ji spatřil hlasný výmluvný řečník,
slavná ozdoba bahna, a takto slovy se ozval:
„Cizinče, kdo jsi a odkud přicházíš, kdo je tvůj otec?
Po pravdě vypověz všechno, ať nevidím, že bys snad zalhal.
Jestli poznám, že´s hoden přátelství, vezmu tě domů,
dary pak odevzdám tobě hostinské, četné a vzácné.
Náfuka král jsem já a po všem rybníce u žab
velké požívám úcty povždy vládna jim mocně.
Bahnivec slul můj otec, ten s Vodnicí v lásce se spojiv
při břehu Eridanu zplodil mne, slavného proudu.
Avšak i na tobě vidím, že´s krásný a nad jiné statný,
mocný zajisté král a chrabrý bojovník v bitvách.
Nuž tedy, vypověz rychle jméno a slavné své předky!“
(přel. Jan Křesadlo – http://kresadlo.cz/zabomys.htm)

Kdo je sečtělejší, zjistí, že neznámý autor sice paroduje Íliadu, ale tuhle pasáž si půjčil z Odyssey: pohrál si se situací, kdy je chrabrý ithacký vládce vyplaven mořem před krásnou princeznu Naussiku. Skladba už nese prvky typické pro současné literární parodie. Komické komolení jmen, přesazování motivů z jiných děl, vypravěč (ne)nápadně postrkává do čtenářova (či posluchačova) zájmu svoji vlastní osobu… Najdete i hodně podobné postupy, a to klidně můžete porovnat Žabomyší válku právě se Silmámilionem.

Proč bychom se nezasmáli

Na parodii se nemůžeme zlobit, když rýpne citelněji, má totiž ostrý žert v popisu práce:
parodie = posměšná obměna obsahu uměleckého díla; výsměšná napodobenina něčeho
karikatura = zkratkovitá kresba přehánějící nápadné znaky za účelem zesměšnění; obdobně zacílený literární výtvor
… praví výkladový slovník. Je sice fakt, že si karikatura může posloužit poměrně širokým rejstříkem – chechtotem, šklebem, úsměškem i úsměvem – avšak musí se odpíchnout od charakteristických znaků objektu, který má „zpracovat“. Totéž platí pro psanou i filmovou parodii – navíc je potřeba, aby dílo, které bude přetvořeno, už získalo určitý věhlas, třeba i záporný. Do literárních (filmových) mrtvol se parodie nehrabe, ne že by si brala servítky, ale potřebuje, aby si jí lidi všimli; tudíž obecenstvo musí (mělo by) znát předlohu. Neupoutá – až na výjimky – literárními kvalitami, ale tím, že šaškuje. A moudrých šašků bývá pomálu… Jako parazitická bylinka se chytí zdárně prospívající rostliny… a tím na sebe upozorní. Pokud je skutečně zvláštní a má své (literární) kouzlo, její životnost (obliba u čtenářů) jen vzroste a prodlouží se.

Parodie tedy tvořivě roz/pře/z-pracuje původní text nebo film. Jako základ poslouží vše, co vyčnívá… a dráždí. Všechno, co se odlišuje, všechno, co tvoří specifický kolorit originálu. A také jeho slabiny, samozřejmě, protože těm se dá smát nejvíc.
Kdybych chtěla napálit třeba V jako Vendeta, využiji masku hrdiny (stačí, aby dostal rýmu), filozofické mono- a dialogy, jeho adoraci maximální svobody (když si půjde koupit rohlík a narazí na podobně zaměřeného hokynáře), dokonce Eveyinu oholenou hlavu. Zamíchá se do toho Elrond, agent Smith a Padmé Amidala… „ale to dá rozum“, jak často opakuje A. R. R. R. Roberts. Ovšem neudělala bych to, protože věřím, že by jednou už vytvořené hrdiny neměl jiný autor zesměšňovat. Alespoň ne víc, než se sluší, když špičkujeme na účet dobrých přátel – nepřekročíme meze, za nimiž by byla zraněna určitá sebedůstojnost.

Kuchařka pro šprýmaře

Z toho vyplývá, i že bezbřehá parodie by se měla udržet v řečišti pravidel. Když se jimi humor, satira, groteska či sarkasmus zapomenou řídit, prostě přestanou fungovat.

1. Čtenář, divák, posluchač potřebuje vědět, z čeho si autor dělá legraci, na co naráží. Můžete třeba komicky pobíhat kolem kočárku, v němž řve mimino – ale obecenstvo musí vědět, co je a k čemu slouží dětský kočárek (třeba v Laosu ho neznají :-).
2. Opakovaný vtip přestává být vtipem.
3. Komentovat či vysvětlovat vtip účinkuje jako léčivá droga: štipec podaný výhradně v případě nutnosti vylepší zdravotní stav. Předávkování je snadné – a smrtelné…
4. Je vždycky riskantní smát se vlastnímu vtipu. A jen trapné, když si tvůrce vypomáhá nastrčeným cizím řehotem (jak bývá časté v některých zábavných sitcomech).
5. Nechte vtip správně vyznít, ať se nezahltí balastem, ať ho nepřebijí další vtípky – a proboha, nerozkecávejte ho!

Tak tedy Silmámilion…

… má všechny tyhle chyby.
A to je možné knize objektivně vytknout. Řadě lidí, a zdaleka ne pouze obdivovatelům J. R. R. Tolkiena, přijde hloupé, že si autor utahuje právě ze Silmarillionu – spíš celkově z Tolkienova díla. Jenže to už stihli ožvýkat jiní parodisté včetně Adama Robertse samého (The Soddit, č. Hoblit). Ale takový je základní rys značného počtu parodií: přiživit se na něčem, co je cítit úspěchem – a příjemnou sumičkou.

První kniha trilogie (zatím) od Michaela Gerbera Barry Trotter a nestydatá parodie (Barry Trotter and the Shameless Parody) v překladu vydávaném nakladatelstvím Fragment hlásá pyšně:

Naprosto neautorizované a drzé zneužití se dere do vašich knihoven! Od doby, kdy kniha J. G. Rollinsové Barry Troter a koláček mudrců proslavila největší kouzelnickou školu Brkavice a věčný student Barry se stal miláčkem spodních vrstev školy, uplynulo již mnoho let. Nyní se však v Brkavicích schyluje k tragédii. Kvůli chamtivým slizounům z filmové společnosti Wagner Bros má být škola rozebrána na kousky a rozprodána fanouškům v internetové aukci. Pomozte trhnout prodejní rekordy a nechte si vyndat prachy z peněženek!

Ve stejném tónu pokřikuje podtitul „Silmámilionu“:
TOHLE TUTOVĚ TRUMFNE TOLKIENŮV TRHÁK! 
Bombastický podnázev působí, jako když hopsající klaun vnucuje suprový šampón od Johnsonů. Tolkien se přece nesnažil napsat bestseller a Silmarillion má vůbec do literárního kasovního hitu daleko, vždyť ho ani profesor nestačil připravit k vydání – cítíte, jak ten vtip skřípe?

Co to obnáší

Navíc byl pan Roberts poněkud pohodlný, anebo spěchal, než pomine tolkienovský boom. Nechtělo se mu parodovat přímo Silmarillion, což by samozřejmě šlo dost těžko… ale šlo. Pokud by se pustil Roberts do své karikatury Středozemě z emotivně intelektuálních důvodů (má rád Tolkiena; nesnáší ho; chce si dokázat, jak je vtipný), vyšla by kniha propracovanější, cíleněji sžíravá – nebo rafinovaněji úsměvná, a především alespoň trochu obsáhlejší, aby postihla ducha předlohy a všechny její citlivé body. U tohohle nepříliš objemného svazku se řidší sazba marně snaží alespoň opticky nastavit rozsah.

Evidentně povzbuzován nakladatelskými lhůtami, autor z Tolkienova základu odpreparoval Ainulindal a Quenta Silmarillion, načež z nich vyhotovil segedínský guláš. Hrábl do Historie Středozemě, svazek 12, a zakomponoval celkem elegantně hrst motivů z filmové verze Pána prstenů (výjev, kdy se z Temného pána stane obří bulva, je DOST dobrý). Pochopitelně nesmí scházet Poznámky o výslovnosti, Rodokmen Navrátilců, Rejstřík, Mapky, Poděkování a avízo na nové publikace nakladatelství Nonwin Press.

Pár dalších normostran vyneslo, když Roberts nemilosrdně nakopl do tvůrčí zadnice chudáka bezbranného C. S. Lewise a Letopisy Narnie. Kus prostoru zabraly také (bohužel ne vždy) duchaplné poznámky pod čarou, čímž si zároveň neobratně píchl do Pratchetta. Využil ledacos, i Psa baskervillského.

Neopomněl Středníkozemní (kdo nečetl, tak věz, že Středozemě byla překřtěna) kaši nastavit odřezky z Dr. Seusse (Grinch a Cat in the Hat) – v Silmámilionu Statkář Žižla z Baštína (Farmer Greenegs of Ham, název je sám žertovnou odvolávkou na Tolkienovu pohádku). A přihodil sousto i z jednoho z nejslavnějších básníků Británie Dylana Thomase – v české verzi coby Škytí sonety (Under Mirk Wood). Ono by se toho našlo ještě víc… Hluboká úcta překladatelce a všem, kdož při ní stáli!

Co pije krev

„Z vyššího principu mravního“ není právě fér, že si někdo udělal psinu z odkazu člověka, který dokázal dát do svého díla duši – navíc mu legálně uloupil a zdeformoval jím vytvořený příběh i s postavami. Ale podle toho v dnešní liberální době nelze posuzovat a odsuzovat text samotný. Buď je z literárního a čtenářského (spotřebního) hlediska dobrý, nebo není.

Čtenář, který se cílevědomě distancuje od úpějícího podvědomí („Takhle to zmrvit!“), přiznává, že Silmámilion nabízí vynikající nápady. Většina kapitol má šťávu, leckterá scéna potěší brutální poezií anebo lidskostí pohledu. Narážky na politiku, Evropskou unii a popkulturu jsou občas laciné, ale opravdu pobaví. Šauroňovy oční jikrobulvičky a jejích násilná implantace, důmyslný trik s Pravdochroustem, dojemný osud Mega-prasete, hladce plynoucí příběh o Eärosolovi… To vše kontrastuje s úseky, kde si humor odpočinul v zastavárně.

Moroň uprchl daleko na sever, kde si budoval novou baštu zvanou Zatuhlé podzemí.* 
* Protože byla z podstatné části vybudována pod zemí. A protože tam vládla tuhá zima a občas tam bylo taky slušně zatuchlo. A protože všichni měli zatuhlý úsměv. Upřímně řečeno, tohle byste si mohli domyslet sami, kdybyste se trochu snažili. Ale vy pochopitelně potřebujete všechno po lopatě.

Silmámilion působí jako řada křivolace navazujících kabaretních čísel. Na jeden skvělý fór připadá pořádné sousto vlákniny bez chuti, úderné místo s osobitou poetikou a štiplavou jízlivostí přejde v únavné žvatlání. Vycpávek víc než ve výrobně plyšových mončičáků.

Čtenářovy nervy ohrožuje nadměrný výskyt obratu „to dá rozum“ a další pindy v glosách. Nastavované dialogy. Dramatický a dlouhý rozhovor šišlajícího Šauroně s princeznou Lúfijí, co si šlape na jazyk, ubíjející i přes snahu překladatelky čtenářovu pozornost. Dadaistický – a ještě znatelněji vatovitý – lingvistický nesvár mezi koksfordskými profesory.  Nezáživná Korespondence k vydání „Silmámilonu“. Až příliš humorný přehled výslovnosti („eä se vyslovuje jako temné ö v maďarském slově „örömü“).

Nadšení, případně naopak rozpaky mohou vyvolat přídavky inspirované studentskými kameňáky (v původním významu slova). „Potvůrka a šest trpaslíků“  – totálně ujetá, pardon, zhulená. „Podivný případ Toma Bombastika“ křížený s Mrazíkem. „Entí zpěv aneb Žádná rvačka“ – netradiční pohled na česko/slovenskou hymnu. Panečku, TOHLE spíš teleportovali do češtiny, než překládali. A jak vypadal anglický originál?!

Cesta do Středníkozemě zarúbaná

Roberts je prvoligový spisovatel s rozsáhlými znalostmi a monty-pythonovským citem pro humor. Je schopen napsat brilantní esej o Swiftovi, tvůrci Gulivera, a jeho místu v dějinách SF, stejně jako vydat několik výborných scifi románů. Na Silmámilion pějí zahraniční kritiky spokojené recenze; obávám se ale, že český čtenář až tak nadšený nebude. Značnou roli totiž hraje odlišný smysl pro humor – byť ten český má k britskému dost blízko. I když překladatelku nemohu za úchvatný výkon ani dost vychválit, u parodického textu mimořádně záleží na každém slově, na jeho zvuku, umístění ve větě, na typické stylistice. Všechno přenést, napodobit a nahradit nejde, i kdyby překladatel kouzlil…

Něco podobného se stalo tuzemskému autorovi s pseudonymem Peter M. Jolin, který se odvážil se svou knihou Harry Trottel a kámen MUDr. Tse jak na český, tak současně na britský knižní trh. U nás se mu vedlo dobře, s titulem přeloženým do angličtiny příliš nezabodoval.

Problém tkví v podstatě parodie samotné, bez ohledu na to, zda její předloha byla určena dětskému, nebo dospělému čtenáři. Žádá si příjemce se specifickým smyslem pro humor. Nemůže to být prosťáček nebo tvor zhola nepoučený, protože kvalitní parodie – stejně jako každá jiná kniha stvořená na určité literární úrovni – musí více či méně čerpat z kulturní pokladnice odkazů a souvislostí. Pokud nesleduji politické debaty, nepobaví mne, když na ně někdo šprýmovně naráží. Používá prostinké vtípky, jakým se rozřehtá nedospělý rozjívenec. Mezi anekdotou nadhodí myšlenku, kterou ocení dospělý s trudnými životními zkušenostmi.

Záleží na tom, jak dovedně se autorovi podaří žonglovat s nesourodými momenty a  vyladit je s původním zaměřením  dostatečně proslulého originálu.  Stát se dobrým kejklířem bývá také umění…

The End?

Jaký vynést verdikt nad Adamem Robertsem aka A.R.R.R. Robertsem? V rámci objektivity by se měl vyjádřit čtenář McAtrix Recesed (McAtrix Derided), kde se spisovatel vydával za Robertski Brothers. Nebo nadšenec, jenž stihl zhltnout nejnovější superhit Va Dinci Cod, vydaný pod pseudonymem Don Brine (Cod = nesmysl, fór, ptákovina). Robertsovu útoku na kult mistra Leonarda však konkuruje Clements Toby a Šifra Asti Spumante (Beta-Dobrovský).

Světová knihkupectví se hemží humornými variacemi na LOTRa či HP. Najdou se čtenáři, které již zmíněný Michael Gerber svou trotterovskou sérií přímo nadchl. Teď přichvátal do Čech s Letopisy Blarnie – Les, čaroprdelnice a skříň (Fragment) – pánbůh s námi a zlý pryč.

Zavinil to nedostatek nových a přitom silných příběhů? Nebo jde o „rychlý prachy“? Možná se čtenáři nudí a potřebují víc zábavy? Není parodie spřízněná duchem s reality show? Na jaký knižní či filmový titul se vrhnou parodisté a nakladatelské domy příště? Hledá se TRHÁK, zn. „k exploataci“…