Seržant – Žamboch Miroslav

Avšak příběh musí zasadit do pevných železobetonových stěn světa, kde zákony platí, i když my je (doposud) neznáme. A samozřejmě nejde o zákony společenské, či, nedej Bože, politické. Jde o zákony samotného fungování světa. Nerad používám fráze, ale my žijeme ve světě neomezených možností. Ne tak však Lancelot. Tam kdysi dávno v budoucnosti a za rohem nepředstavitelné dálky je svět, kde jsou technické možnosti omezené. Kde spalovací motor má nejblíže časované bombě tikající písty válců. A kde funguje věc nám tak neznámá, jako je magie, pokud zrovna mezi magii nepočítáte lásku. Ale i v tom nezvyklém světě má láska své místo. Místo po boku řevnivosti (to známe), válek (to také známe) a hrdinsví (teď si možná někdo z vás není jistý). A je nad slunce jasné, že Lancelot se schopnostmi Koniáše nebo třeba českých letců ve službách RAF (doplňte si svého oblíbeného hrdinu) má v tom svém podivném světě pramalou šanci na přežití. Jak je vidno, náš milý autor nejedná se svými hrdiny zrovna v rukavičkách. A to je dobře. Ani s námi se osud a jemu podobná verbež nepáře. Tak proč s hrdiny…

A Lancelot je ještě ke všemu generál. Ne, dělám si legraci, samozřejmě seržant. Prostě voják, co mu naštěstí ještě mozek nezgumovatěl a co nosí zelené trenky jenom kvůli tomu, že jinou barvu vojáci nefasují, a prýmky, aby mu moc při dešti nenavlhla ramena. A přitom je pro své muže schopen obětovat všechno. Žádnému z vás bych nepřál být vojákem, pokud by vám hrozilo zařazení pod takového důstojníka, jakým je parchant Harp. Chudák Lancelot. Harp však není jediná bestie, která dává Lancelotovi jistotu, že předplatit si zinkovou rakev by nebylo marné. Náš milý autor mu však nedopřeje definitivní jistotu ani zinkovou rakví, připravil si totiž do zálohy nekromancii.

Syžet lze rozdělit na tři části, které jsou však nerozlučně propojené. První je klasicky seznamovací. Dává nám nahlédnout pod Lancelotovu kůži, pod pokličku jeho světa, na krev, bláto a nesmyslnost války. To vše ukryté v atraktivním balícím papíru barvitých bitev. Ve druhé části sledujeme boje muže proti muži v gladiátorském turnaji, prokládané příjemnými přestávkami Lancelotova boje o lásku Dominiky. V přímém kontrastu tak vidíme rozdíly mezi střetem stejných a opačných pohlaví, vše ztvárněné krystalicky čistými archetypy. A konečně třetí část. Do popředí se dostává – pro našeho milého autora typická – detektivní zápletka. Vše najednou začíná být opravdu spletité. Nastřádané postavy najednou vystupují do popředí. Vzduchem čpí nekromancie, která nám nedává jistotu, zda máme co do činění s živými či mrtvými. Rozléhá se ozvěna minulosti, přitom Lancelot a jen několik jeho blízkých, bez kterých by byl dávno mrtvý (i když jeden nikdy neví), řeší až příliš žhavou přítomnost. Na to, co bude po tom, nezbude ani pomyšlení. Lancelotovi už nezbývá než čekat jako vojáci v zákopech první světové na osudnou ránu. Pro koho bude osudná vám milerád vyžvaním. Pro všechny. Ať už ta rána bude mít jakoukoliv podobu.

Takhle to holt dopadá, když žijete v drsném světě, váš otec strkal nos do čeho neměl, dáte se na odpor vůči vyšším autoritám, včetně těch nejvyšších, váš intelekt vysoko vyčnívá, ale hrubé síle všech protivníků dohromady sahá kamsi po pás, a ještě vám dělá starosti magie a nekromancie obzvlášť. A na to si nezapomínejte také dávat bacha. Život vám odpustí jenom tu nekromancii.

Zřídkakdy se podaří, aby mix fantasy a techniky dopadl nikoliv divně, ale zvláštně. A tentokrát se to podařilo. Já jsem v Seržantovi našel první román s obdobně protichůdnými reáliemi, který šlape v pravidelném rytmu logiky. Ten rytmus nerozhodí ani sebenáročnější melodie, natož pak nějaké to crescendo a allegro. Seržant nám dává jasně poznat, že si vlastně žádné reálie nemusí být protichůdné.

To, co jsem již napsal výše, usvědčuje tento román z originality. Zvláště pak z originality prostředí. Méně je už román přesvědčivý v originalitě charakterů. Náš milý autor rád čte o silných, statečných a krásných hrdinech a proto o nich píše v naprosté většině svých textů. V Seržantovi  to zatím nejvíce  vykrystalizovalo. Ostatně o archetypizaci postav jsem už hovořil. Důležitá je ovšem jejich dostatečně zvládnutá psychika, abychom jim mohli fandit a věřili jim. Krom toho se román odlišuje od tuctové fantasy produkce, které u nás bohužel vychází nepřeberné množství, kvalitním myšlenkovým podhoubím, jež sice nemusíte přímo sledovat, ale i při čtení ho vnímáte alespoň podvědomě. A proto se knihy našeho milého autora tak líbí. Určitě tak nepatří mezi prvoplánové slátaniny, kde se hrdina vydá zabít zloducha a při zkoumání, „co tím chtěl autor říci“, dojdeme k tomu, že „hrdina se vydal zabít zloducha“.

A tak zbývá jen několik málo věcí, kvůli nimž byste nemuseli být se Seržantem stoprocentně spokojení (já nebyl). Tak třeba až příliš propletený závěr, kde si můžete i marně trápit paměť tím, kdo je zas tohle a co tam zas dělá, jestli je živý anebo nemrtvý a jestli na tom vůbec záleží. Nejdůležitější je tam to: „jestli na tom vůbec záleží.“ Anebo vám může vadit, že notnou část příběhu zabírá turnaj, s jehož obměnami se ve stejné době setkáváme i v povídkách Fanoušek (Ostří oceli) a Páni z Žubokova (Kočas 2002), ač ve všech případech je jen prostředkem na vyjádření odlišných myšlenkových témat.

A náš autor má jméno. Miroslav Žamboch.