Když se řekne polská fantasy, drtivá většina českých fanoušků tohoto literárního žánru okamžitě unisono vyhrkne: Andrzej Sapkowski! Obliba duchovního otce zaklínače Geralta z Rivie je v českých zemích opravdu neotřesitelná. Větší váhání ovšem nastane, pokud by se měl jmenovat ještě někdo další. Jistě, všichni známe i další velká jména polské fantastiky. Nemalé oblibě se u nás těší např. Andrzej Pilipiuk, Konrad Lewandowski nebo Jarosław Grędowicz. Myslím, že se nespletu, když řeknu, že na žádného jiného autora ale nepřísahá takové množství oddaných čtenářů jako právě na Sapkowského. Položme si proto kacířskou otázku: je vůbec možné, aby byl Mistr z pomyslného trůnu někdy sesazen?
Mapování polské fantastiky se cílevědomě věnuje nakladatelství Laser-books ve své ediční řadě PODÍL SF/F (tj. Nejlepší POlská DÍLa Science Fiction a Fantasy). Tuto řadu před časem jako v pořadí 28. svazek obohatil relativně nenápadně vyhlížející překlad knihy Roberta M. Wegnera, nesoucí název Sekera a skála, meč a žár s podtitulem Příběhy z meekhánského pohraničí sever-jih. Autorovo jméno myslím zatím není českým čtenářům příliš známé, troufám si ovšem tvrdit, že se to zanedlouho změní. K takovému tvrzení mě opravňují dvě základní indicie: jednak Rober Wegner za tento titul obdržel prestižní cenu, nesoucí jméno Janusze A. Zajdela, jednak je jeho styl přirovnáván k tvorbě Stevena Eriksona a Joea Abercrombieho. Uznáte sami, že takovou reklamu prostě nelze přehlížet.
Wegnerova kniha je soubor několika povídek. Autor v nich čtenáře seznamuje se svým světem tzv. Meekhánské říše, konkrétně s jejím severní a jižní částí. První polovina, náležející chladnému severu, přivádí na scénu šestou rotu šestého pluku Horské stráže, a především poručíka Kennetha-lyw-Darawyta. S ohledem na to, že se Wegner nenechá zdržovat a hází čtenáře ihned do vody, první příběh Horalova čest, příznačný dobře odsýpajícím dějem, poměrně jednoduchou zápletkou, ale relativně překvapující pointou, dobře plní roli úvodu. Čtenář se zde po krocích seznamuje s Wegnerovým světem a pomalu podléhá jeho kouzlu.
Oč je Horalova čest obyčejnější (v dobrém slova smyslu), o to větší bomba je hned následující povídka s hrdým názvem Všichni jsme Meekhánci. Robert Wegner zde rozehrává atmosférickou akční řežbu, při níž nelze nevzpomenout na proslavený masakr u Thermopyl. Přitom Horská stráž, představená v příběhu předchozím, tu vlastně hraje celou dobu druhé housle. Povídka také ukazuje v příznačném světle autorovy schopnosti, neboť ten zde líčí hned dva příběhy v jednom. Šarlat na plášti je oproti tomu zase komornější, ovšem neméně napínavý a velice emotivní. Wegner tu dává nahlédnout především do tajů meekhánské politiky a diplomacie. Krev našich otců pak jen dokládá, že Robert Wegner není autorem, píšícím podle jedné šablony. Tato povídka se totiž pohybuje spíše v hájemství detektivního žánru a charakteristická je duchem, dávajícím vzpomenout na atmosféru Lovecraftových příběhů.
Druhá část knihy čtenáře přivádí na meekhánský jih. Podobně jako je svorníkem příběhů ze severu poručík lyw-Darawyt, hlavní postavou této poloviny je nomád Yatech z prokletého národa Issaram. První příběh Protože tě miluji víc než život je analogicky k prvnímu příběhu severské poloviny spíše úvodem, ač ani on nepostrádá spád. Následující povídky Kdybych měla bratra, Polibek štíra a Zabij mé vzpomínky pak Yatechův osud, který se ve vstupním vyprávění dramaticky lomí, rozvádějí.
Oproti první polovině knihy je tato část méně epická, resp. čtenářsky vděčná, více se ale soustředí na vykreslení Meekhánské říše i jejích dějin a reálií. Yatech, třebaže představuje spojující prvek všech příběhů, je postupně jakoby odsouván do pozadí, až se v závěru stává pouhým nástrojem postavy nově vstoupivší na scénu. Pokud se až dosud zdála druhá polovina knihy slabší než první, v povídce závěrečné Wegner ukazuje důmyslně promyšlený záměr, se kterým oba volnější celky díky tu a tam letmo zmíněným indiciím propojuje v jedno. Závěrečná secvaknutí všech dílků tak rázem mění i hodnocení, které v hlavě čtenáře dosud zrálo. Ukazuje se tak, že titul, který se zprvu zdál být klasickým volným povídkovým souborem, je vhodnější vnímat jako ucelený povídkový román.
Ono souhrnné hodnocení je potom věcí poměrně zapeklitou. Akčnější první polovina mě velice nadchla, až jsem se nemohl zbavit myšlenky, že sleduji zrod spisovatele, který se možná za čas stane skutečným nástupcem Sapkowského. Potenciál Wegnerova vypravěčského talentu tomu skutečně odpovídá. Pak ovšem přišla druhá polovina knihy, která se mi jevila výrazně slabší. Záměrně píšu jevila. Neboť závěrečný příběh svým vyzněním varuje před unáhlenými soudy. Lze totiž čekat, že řada výtek, které je možné vůči Příběhům z meekhánského pohraničí nyní vznést (budeme-li srovnávat se zmíněným Sapkowským, Wegnerovy postavy si čtenáře nezískají tolik jako Geralt a jeho přátelé), se při čtení navazujícího pokračování ukáže jako neopodstatněná s tím, jak budou postupně odkrývány další a další části celé mozaiky. Jediným objektivním předmětem kritiky se tak jeví některé dialogy, které by bylo záhodno vybrousit ve smyslu větší realističnosti. Spisovná mluva ostříleného desátníka Horské stráže alespoň mně tedy trhá uši. To je ovšem v rámci celku marginálie. I kdyby se čtenářská očekávání ukázala s dalším svazkem jako lichá, přesto za sebe říkám, že Robert M. Wegner je pro mě spolu s Jakubem Ćwiekem velice příjemným a slibným překvapením tohoto roku a rozhodně si jeho další tvorbu nenechám ujít. Už teď se těším na seznámení se s východní a západní částí meekhánkého císařství!
Sekera a skála – to jsou poklady severu. Vědí to vojáci šesté roty poručíka Kennetha-lyw-Darawyta. Ale co když jsou bitvy, jež nelze vyhrát? Jediné, s čím může Horská stráž tedy počítat, je horalská čest… Meč a žár – pouze tolik zůstalo maskovanému Yatechovi z pouštního jihu. Je možné válčit s bohy pomocí meče? Ano, pokud jsi Issaran a nemáš nic, co bys mohl ztratit… Příběhy z meekhánského pohraničí jsou knihou o válkách bohů a válkách lidí. Seznam se s osudy plemen, která v poušti existují už tři a půl tisíce let. A s lidmi, kterým, když už není jiné východisko, zůstává ještě meč a sekera v ruce a hrdost a vytrvalost v srdci. Meekhánská Říše zahrnuje mnoho národů, ale stačila si vytvořit i mnoho nepřátel. Naštěstí však má i Horskou stráž, která na Severu v boji s nepřáteli dokáže téměř nemožné. Robert M. Wegner vytvořil originální magický svět fantasy i napínavé akční scény tak, že za jednu z povídek obdržel prestižní cenu Janusze A. Zajdela. Vzbudil však nadšení nejen mezi literárními kritiky, ale především mezi polskými čtenáři, kteří ho neváhali přirovnat k nejúspěšnějším tvůrcům moderní fantasy – Stevenu Eriksonovi a Joeu Abercrombiemu. (anotace)
- Sekera a skála, meč a žár
- Autor: Robert M. Wegner
- Překlad: Pavel Weigel
- Série: Příběhy z meekhánského pohraničí 1
- Forma: paperback
- Počet stran: 504
- Cena: 289 Kč
- Vydal: Laser-books, 2011
Četli jste tuto knihu? Nezapomeňte ji u nás ohvězdičkovat a napsat k ní komentář!
Přečtěte si i druhou recenzi na tuto knihu od Jana Michálka.
Potan
A kde je řečeno, že voják musí vždycky mluvit jako vymaštěná guma? 🙂
Kdy?
Už docela potřebuju další díl. Nevíte na kdy se chystá?
“unisono vyhrne”?!?
2 Hex
Údajně má vyjít pokračování příští rok.
Pan Weigel ho právě překládá, tak uvidíme jak a kdy se stihne…
to Potan
A kde je řečeno (v rezenzi), že voják má mluvit jako vymaštěná guma? 🙂 Ale nemůžu si pomoct, u horala, v podstatě spíš žoldnéře, člověka bez institucionálního vzdělání na mně spisovný projev působí rušivě, nevěrohodně. Hovorový jazyk by byl podle mého spíš na místě a dobře by zapadl do profilu postavy. Byla by to prostě taková perlička, krok k dokonalosti, k větší iluzi realističnosti. Co je ale hlavní, podprahově tahle “výtka” měla sdělit hlavně to, že pokud se recenzent rejpe v takových ptákovinách, jedná se o zatraceně dobrou knížku 😉
to Jan Vaněk jr.
Njn, překlep. Jistě ale není těžké si to z kontentu domyslet, že? Nepodceňuji v tomto směru čtenáře FP 🙂 Ale díky za upozornění…
Vau
No vida. Nečekaně příjemné počtení. První povídka na to nevypadá, ale každá další je lepší a lepší.
Druhá polovina má úplně jinou atmosféru, ale to jen dokresluje atmosféru mnohonárodnostní říše.
Pokud se alespoň udrží nastolená kvalita, mám dalšího oblíbence:-)
Jsi se dal na recenze jo Schramme? 🙂 hele me treba ta druha cast bavila jeste vic nez prvni
To romison
Jojo, nudím se 😀 No, ona ta druhá část není špatná, to jsem nechtěl říct. Komornější, když vocamcaď pocamcaď samozřejmě – ale u mě je to prostě tím, že obecně mám raději hory než nomády a tohleto prostředí. No a Všichni jsme Meekhánci, to je jednoduše pecka s neskutečnou atmosférou. Už proto u mě první část kraluje. Uvidíme co východ a západ (už aby to bylo) 🙂