Recenze originálu.
Když se mistr hororu vypraví na orbitu, dokáže, že nahánět hrůzu umí stejně dobře i ve scifistických kulisách. V úvodu k této sbírce devíti hybridních povídek na pomezí science fiction a hororu Lumley předkládá přesvědčivé teoretické důkazy, že mnoho z toho, co nazýváme hororem, má odjakživa scifistické základy. Povídkami, které po úvodu následují, svá tvrzení docela elegantně dokazuje.
V „Hadlokářově synovi“ (česky ve sbírce Nekros a jiné noční můry) si skeptický policista musí poradit se ztraceným chlapcem, který tvrdí, že zbloudil z časové linie svého domova. Detektiv se k němu staví se shovívavostí – dokud při zpětném sledování chlapcových stop městem společně neproklopýtají do jiné dimenze a neponesou fatální následky. Povídka „Muž, který cítil bolest“ líčí osudy dvou bratrů narozených roku 2027, kteří se účastní nového pokusu kolonizovat sluneční soustavu. Avšak jeden sourozenec si rozvine zvláštní formu trýznivé empatie a zanechá svého bratra obavám, že příště přijde řada na něho. Povídky o invazích už nejsou příliš zajímavou komoditou. Nicméně ve „Zvláštních létech“ se vypráví o Zemi obsazené vetřelci z niter našich vlastních těl!
Svědky dalšího nedobrovolného výletu do jiné dimenze můžeme být v povídce „Cesta domů“ (česky v antologii Hlas krve). Muž jménem Kent už dlouhá léta hledá cestu do města Middle Hamborough, které není možné najít na žádné mapě. Když cestovatel George Benson odpřísáhne, že tam Kenta doprovodí – za určitý poplatek -, začíná podivná odysea. Zvláštní druh slepé skvrny souží „Muže, který neviděl pavouky“. Děsivé však je, že se má tato individuální psychóza dál šířit! A experiment s cestováním časem se příšerně vymkne z rukou v povídce „Ten, který viděl, co bylo“.
„Studie proveditelnosti“, poprvé uveřejněná v této sbírce a zároveň nejdelší text knihy, je příběhem o únosu několika lidí nemilosrdnými mimozemšťany a o tom, jak se v jednání vetřelců odráží houževnatá lidská kolonizace jiných planet. Povídka „Gaddyho rukavice“, s námětem futuristické videohry, líčí osud smělého amatérského hráče Grinta Pavanaze a krajnosti, do kterých je ochotný zajít, aby se stal šampionem. A konečně „Velké C“ vypráví o prapodivném osudu jistého Bena Williamse a zvláštní formě života, která v něm roste.
Staromódní budoucnosti
S tvorbou Briana Lumleyho jsem se poprvé setkal v jeho raném románu Co vrtá pod povrchem (The Burrowers Beneath, 1974) a tehdy jsem ho obdivoval za poutavé rozvíjení mýtu Cthulhu. S jeho sáhodlouhou ságou Nekroskop, dílem, které mu zajistilo patrně největší slávu, jsem se doposud neseznámil. Tento svazek mi tedy zprostředkoval příjemný návrat k jeho tvorbě a s potěšením mohu ohlásit, že v povídkách v něm obsažených – datovaných od roku 1975 do současnosti – úspěšně snoubí svůj zájem o science fiction a horor.
Lumleyho texty dokážou být příjemně staromódní, jak je tomu např. u povídky „Cesta domů“, u níž si dovedete představit, že vzešla z pera M. R. Jamese nebo lorda Dunsanyho. Umí však být naprosto aktuální, jako třeba ve „Velkém C“, kde vynalézavě improvizuje na téma Hudby krve (1985) Grega Beara. Jeho schopnost sugestivního vytváření celých světů na úžasně malém prostoru je patrná v povídkách „Hadlokářův syn“ a „Zvláštní léta“. Jeho postavy jsou vždycky čistě a jasně vyražené z kompaktních materiálů. A hororové efekty jsou u něho zpravidla jemné a zdrženlivé (snad s výjimkou „Studie proveditelnosti“, kde mučení, kterému je vystavena hrdinka unesená mimozemšťany, zavání trochu splatterpunkem). Zkrátka a dobře Lumley se uplatňuje jako suverénní řemeslník.
Spisovatele, kterého mi Lumley možná připomíná nejvíc – alespoň v této knize -, je Richard Matheson. Tři Mathesonovy sbírky povídek ze 60. let: Shock! (1961), Shock II (1964) a Shock III (1966) už patří mezi klasiku (byť dnes snad přehlíženou a nedoceněnou), a jak se zdá, dnes už nikdo nic podobného nepíše. Je příjemné zjistit, že se Lumley postaví na pálku a zahraje homerun ve stejném stylu. Mimoto povídky, jako jsou „Gaddyho rukavice“ nebo „Muž, který cítil bolest“, vyvolávají pulpové mrazení v zádech, které na počátku své kariéry mohli vzbuzovat Ellison nebo Silverberg.
„V kosmu vás nikdo neuslyší křičet“ je samozřejmě klišé. Nicméně skrytá vřídla kolotající v základech klišé mohou zůstat nadále silná, jak dokazuje i Brian Lumley.
Recenzi pro FP přeložil (translated by) Milan Žáček
Původně vyšlo v Science Fiction Weekly
Poznámka: Všechny názvy zmíněných (česky nevydaných) knih a děl jsou pracovní, což se týká i termínů z recenzované knihy, jež mohou být řešeny v budoucím, reálném českém překladu jinak.
