Už je tady John Taylor, který se na Noční straně dokáže postavit prastarým démonům a ledabyle si při tom oprášit rukáv svého bílého trenčkotu. Také Eddie Drood se určitě nezalekne něčeho nadpřirozeného a klidně se vrhne doprostřed rvačky mezi trollem a upírem, jen aby uchránil řád světa. Je vůbec zapotřebí dalších hrdinů střežících náš klidný spánek? Inu… Simon R. Green si to myslí, a proto rozjíždí novou sérii, která je tematicky paralelní k Noční Straně a Tajným dějinám.
 |
„Pamatuj… když mají Krotitelé duchů bolení hlavy, když Scoobyho partu zachvátí panika, když Mulder a Scullyová nechtějí vědět a členové psychokomanda SAS sedí v koutků a bulí jako mimina… koho zavoláš na pomoc? Speciálně vycvičené polní agenty Carnackiho institutu!“
Tak si je vezmeme hezky popořadě: J. C. Chance je prvním a hlavním členem týmu, který má za úkol bez milosti nakopat ektoplazmatické zadky všem duchům, kteří měli tu drzost, že se vrátili do našeho světa a straší nebohé obyvatele, kteří si jen chtějí žít svůj malý život do doby, než se z nich stanou přesně ty samé mlhavé otisky kdysi živé a myslící bytosti. J. C. Chance je do značné míry arogantní, namyšlený, umanutý a pozérský. Pokud by existoval odznak s nápisem „jsem největší narcista na světě“, bude ho JC nosit na kopě svého krémového obleku – to se vsaďte.
Po levé straně mu obvykle postává Melody Chambersová. Pokud existuje nějaký fetiš na techniku, tak Melody bude uvedena v encyklopedii jako zářný příklad. Je prostě technocvok, který miluje všemožné vymoženosti doby a její největší touhou je proskenovat ducha – neviditelnými paprsky svých přístrojů ho rozkrájet na jemné plátečky a následně na mdle zářících obrazovkách analyzovat data. Kdo by to byl čekal od křehké dívenky.
Trojici doplňuje Štístko Jack Palmer. Obvykle nestává tak úplně po pravici JC, ale spíše se krčí za jeho zády a nervózně loví po kapsách pilulky, které by mu pomohly otupit hlasy v hlavě. Štístko je telepat – velmi citlivý telepat, který proměnil své tepny na řečiště lékařských medikamentů, a jeho chování je tak trochu nevypočitatelné. Pokud byste s ním chtěli zapříst hovor, nejprve si přečtěte příbalový leták.
„No, to bylo velice hezky řečeno, Štístko,“ řekla Melody po chvíli. „Všechno velice skvělé a epesní, nádherně dramatické a zlověstné; ale jsi stejně vedle jako on. Pocity jsou na nic, dokud nezapojím svoje skvělé přístroje a nezačnu analyzovat data! Takže to odčerpej, ty mentální umělče, a pomoz JC a mně přenést tenhle zatracený vozík přes ty zatracené turnikety. Pokud možno, aniž by z něj vypadlo něco křehkého.“
„Včera v noci se ti zase pokazil vibrátor, co?“ opáčil Štístko.
„Drž se zpátky od mé hlavy!“
„Jen jsem hádal, jen jsem hádal,“ zvedl Štístko obě ruce v defenzivním gestu a snažil se nešklebit.
JC, Melody a Štístko jsou vysláni do londýnského metra Oxford Circus, kde propuklo masové strašení a ke vší té smůle není nikde v okolí žádný kvalifikovaný A tým. Nouzové řešení obsahuje právě naše hrdiny, kteří se ne úplně ochotně musejí vydat do podzemí a prozkoumat, kam se poděli všichni cestující. Bohužel nejsou ve spletitých chodbách metra sami, pokud pomineme všechny ty duchy a přízraky… Po nehybných schodech sestoupili dolů i dva agenti Projektu Crowley, jejichž úkol je mnohem jednodušší: bez ohledu na následky zlikvidovat Chanceho, Chambersovou a Palmera…
Celý děj se odehrává v průběhu několika hodin a rozhodně to není žádné epické dílo. Vždyť samotná kniha má 230 stran, v takovém rozsahu se někteří jiní autoři sotva rozcvičí. Simon R. Green s tím však nemá příliš problém. Od začátku do konce si je plně vědom, jaký příběh chce vyprávět, a má za sebou dostatek zkušeností, aby se mu záměr podařil.
Kniha je dobrodružnou jednohubkou, kde se pořád něco děje a kde máte hned tři sympatické hrdiny, kterým můžete držet palce. Žánrově spadá do vesmíru, kde se odehrávají i Tajné dějiny či Noční strana. A časem se asi dočkáme nějakého toho širšího prolnutí, které je nám už v prvním příběhu občas naznačované, jako kdyby na nás autor pomrkával.
Knize nejvíce pomáhá kaleidoskop nápadů, které Simon R. Green sype z rukávu jako zkušený eskamotér. Vše propojují živé dialogy, které hýří humorem. A to skutečným humorem! Nejednou jsem se u knihy nahlas zasmál, a to se mi stává opravdu zřídka. Suma sumárum tedy musím přiznat, že jsem se u knihy příjemně bavil. Nebylo to vytříbené Créme Brûlée pojídané stříbrnou lžičku z anglického porcelánu… řekněme že číst Šanci pro ducha je jako sjíždět kopec pouťové zmrzliny, kterou jste si koupili od zmalovaného klauna postávajícího pod kolotočem v louži, ve které se odrážely blikající barevné žárovky.
Problematické jsou některé logické konstrukce, jež nám Green předkládá. Už samotný způsob likvidace strašení je… no, řekněme poněkud laciný. Občas je také překročena hranice mezi lehkým humorem a infantilní parodií. Atmosféra není příliš konzistentní, ale díky jednotnému prostředí, rychlému ději a sympatickým hrdinům to není nic závažného. Horší je, že na řadu přicházejí nečekaná rozuzlení deus ex machina, která hrdiny náhle vytáhnou ze šlamastiky, láska funguje na první pohled a ani ten nejkrutější z ukrutných prastarých bohu se v hodině há nezmůže na nic jiného, než senilní blábolení.
Zdá se vám to jako ortel smrti nad novou knihou oblíbeného autora? Ale kdeže… Jeho předchozí díla na tom nejsou o mnoho lépe, a přesto patří mezi to lepší v žánru odpočinkové četby. Pokud tedy máte rádi Johna Taylora či Eddieho Drooda, není důvodu nesáhnout i po této nové sérii. Osobně mi přijde jako něco mezi. O chlup horší než Noční strana a určitě o vlas lepší než Tajné dějiny.
Natasha vytáhla z kapsy něco malého a okrouhlého a energicky tím zatřásla. Z koule v její ruce zazářilo měkké, žlutě organické světlo, a kde se dotklo blížící se temnoty, zastavilo ji na místě. Natasha mávala světelnou koulí sem a tam a posilovala tak hranice jejich kruhu světla.
„Salamandří koule,“ řekla stručně.
„Trochu malá,“ poznamenal Štístko.
„K čertu,“ ozval se Erik. „Z jednoho salamandra získáš jenom dvě.“
Možná je to trochu o naladění se na stejnou notu… musíte se trochu uvolnit a nechat se unášet autorovou fantazií. Mozek nechte za dveřmi, ať si čte třeba dávno mrtvé klasiky. Tohle je materiál do vlaku, když si zujete boty a hodíte si paty na protější sedačku. Je to knížka na pláž, když už vás nebaví cákat se ve vlnách a hledat u dna ráčky poustevníčky. Taková je to kniha. Těžko o ní budete debatovat v zakouřených prostorách literárního klubu, a coby námět na seminární práci také neobstojí. Je to zkrátka a jen další dobrodružný příběh, který nenadchne, ale potěší.
Carnackiho institut je tu proto, aby něco udělal s duchy – uložil je k věčnému odpočinku, vypakoval nebo jim bez milosti nakopal ty jejich ektoplasmatické zadky… Polní agenti institutu jsou ti nejlepší z nejlepších. J. C. Chance: bystrý, odvážný, šarmantní a skoro nesnesitelně arogantní. Melody Chambersová: mimořádně talentovaná technočarodějka a technocvok udržující v chodu všechno to antinadpřirozené zařízení, které ke své práci potřebují a Štístko Jack Palmer: telepat s vážnými sklony k depresím, poslední člověk na světě, skrze jehož hlavu by někdo chtěl putovat. Jejich aktuální úkol: prošetřit masové strašení ve stanici londýnského metra Oxford Circus. To samo o sobě by bylo dost obtížné – a nebezpečné – i kdyby se do toho nezamíchali dva agenti z neblaze proslulého Projektu Crowley, jejichž úkol je mnohem jednodušší: bez ohledu na následky zlikvidovat Chanceho, Chambersovou a Palmera… (anotace)
- Autor: Simon R. Green
- Překlad: Josef Hořejší
- Forma: paperback
- Počet stran: 232
- Cena: 219 Kč
- Vydal: Polaris, 2011
Taylor je John, ne Jack.
Osobně mi to přišlo slabší, než Tajné dějiny, nebo Noční strana.
Nebudu lámat hůl, po přečtení druhého dílu se rozhodnu, zda do toho dále investovat peníze.
Přeci jen, tolik knih a tak málo času… 🙂
Ne že by to bylo úplně špatné, spíš naopak, ale mám už takový drobný pocit, že občas vykrádá sám sebe. Ale jinak starý dobrý Simča ;D
Green se tak úzkostlivě drží škatulky, kterou si pro sebe vytvořil, a odmítá z ní vyjít, že mu ani nezbývá nic jiného, než sám sebe vykrádat.
Ale na to, že ty svoje knížky seká jak Baťa cvičky, tak tahle oddychovka ještě ujde. Uzavřený prostor, několik málo postav během relativně krátkého časové úseku; to mu jde podle mě nejlíp.
Ani ne tak vykrádání jako spousta popisů (postav, jejich charakteristik, děje atd.) na úkor děje samotného. Osobně mi to přišlo horší/méně čtivé než Drood. (Jsem celkem ráda, že jsem si to půjčila z knihovny a nekupovala.