Rytíři kříže – Rytíři noci I. – Komárek Martin

Ocitáme se tři sta let poté, co lidé Usámy bin Ládina zaútočili na budovy WTC v New Yorku (tady končí realita, pokračuje fikce) a rozpoutali tak velkou válku islámu proti zbytku světa. Samotný námět se nedá nijak hodnotit či kritizovat, ač někdy ovlivní celou knihu. Pokud je spisovatel zručný vypravěč, zná výborně jazyk, umí si vyhrát s psychikou postav a nedělá žádné technické či historické “boty”, nemůže neuspět, ať už si zvolí námět jakýkoliv. Komárek se však pustil do poněkud ožehavého tématu a patří mu minimálně dík za to, že se tohoto tématu nebál. Pokud si však spisovatel vybere něco, co se nás přímo aktuálně týká, nelze nad jeho myšlenkami pouze odevzdaně pokývat hlavou a říci si, že si spisovatel fikce může vlastně vymyslet, co chce.

Dlouho jsem byl zvědavý, jak Komárek vysvětlí, jak se “binládinovcům” podařilo přemoci celý svět, abych se pak dozvěděl pouze strohé konstatování, že se jim podařilo ukořistit výzbroj jejich nepřátel. Trochu mne přitom pobavila představa, že by tak snad na každého člena Al-Kajdy vyšla nějaká ta letadlová loď. Musím autoru vytknout, že se dozvídáme až ke konci románu, že ne celý svět je pod vlivem islámu, ale že vlivem války je pouze ta neislámská část oslabena natolik, že se mu nemůže vzepřít. To mělo být jasně řečeno hned na počátku, protože to velmi ovlivní spoustu věcí, které se zdály být nelogické.

Autor nás zavádí do České republiky, která se tři století po vítězství islámu změnila k nepoznání. Pokud to porovnáme s třísetletou německou nadvládou, ani se nám nechce věřit, že islám v našem národě dokázal zlikvidovat vše, co je nám typické. I křestní jména používáme arabská (nejen jména jako Alí Špinka či Abú Drtikol ve mne vyvolávaly nechtěný smích), jsme celým srdcem oddáni islámskému náboženství, z historie se nám nezachovalo pranic, takže zřejmě i lidová slovesnost zcela selhala. Pokud tyto věci nevezmete jako fakt a začnete nad nimi hloubat, je zle. V tom případě Vám tuto knihu opravdu nemůžu doporučit.

Hlavní hrdina Hassan je dospívající chlapec, kterého jeho dívka přivede do tajné skupiny, snažící se vrátit na světlo Boží křesťanství. Setkání ideálů islámu, které zastupuje oddaný Hassan, a křesťanství, zastoupené “Rytíři noci”, je velmi pěkně vystihnuté. Komárek na různých příkladech podal, jak na který problém určité náboženství nahlíží. To je asi nejpozitivnější věc na celé této knize. Hassan, celý život vychovávaný ve vzorného muslima, vybaven navíc velkou dávkou naivity, začíná postupně s křesťanstvím sympatizovat. Zlomový okamžik v nepříliš přesvědčivém vývoji jeho charakteru je přečtení deníku Goddefroye z Bouillonu, který v čele křižáků jede dobýt Jeruzalém. A tak se mladík, který v úvodu příběhu se zaujetím pozoroval, jak kamenují jeho nevěrnou matku, začíná ztotožňovat s křesťanským rytířem, stejně jako se členové “Rytířů noci” ztotožňují s postavami artušovského mýtu. Přímo ke Goddefroyovu deníku už mám spoustu výhrad, ač se jedná jen o několik stránek z celého románu. První dvě ukázky z deníku jsou správně psané ich-formou, jak deníky bývají. Ale proč je z ničeho nic třetí ukázka psaná z pohledu třetí osoby? Komárek se také snažil psát tento deník starší češtinou, což se mu však vzhledem k moderním výrazům ne zcela podařilo. Takových nedotažeností mají Rytíři kříže bohužel více, což hodně snižuje požitek ze čtení, a objevují se nelogičnosti, pokud nepočítám ty způsobené zatajením onoho faktu o neporobenosti celého světa, jak jsem poznamenal výše. Doporučuji se jimi příliš nezabývat, nebo se v nich zcela utopíte. Postavy jsou dost “papírové” a často máte pocit, že jsou autorem tlačeni do situací, do kterých by samy nedospěly. Hassan stále mluví striktně spisovně a tak složité obraty (navíc v běžné mluvě) bych nečekal ani od dospělého. Ve většině případů jsem měl pocit, že vše vzniklo přílišnou uspěchaností, aby byla kniha co nejdříve na trhu, než toto téma přestane být žhavě aktuální a mohla by zahrozit daleko nižší prodejnost. Kdyby nad tím strávil Komárek více času, mohlo vše dopadnout o dost lépe a nevyrušovala by nás většina nesrovnalostí či nedotažeností.

Martin Komárek nám nabídl svůj pohled do budoucna ve znamení islámu. Vyhnul se tomu nejdiskutabilnějšímu, tedy samotné válce proti křesťanství a úplné zkáze tohoto náboženství. Přiznám se, že mi připadá o dost reálnější většina (post)katastrofických románů, než to, co nám předkládá tento spisovatel. Čtenář bohužel až do konce knihy tápá, co že to vlastně čte za knihu. A já musím prozradit, že nikoliv příběh chlapce, který si začne uvědomovat zápory jeho náboženství, ani Rytířů noci, kteří se snaží nastolit zpět váhu křesťanství. Dokonce snad ani nejde o to, jaká je autorova představa o podobě České republiky jako muslimské země. Jde hlavně o text, který se nenásilnou formou vyjadřuje ke kvalitám i záporům obou náboženství a reflektuje “nepochopitelnost” naší současné civilizace a všechno ostatní jsou k tomu už jenom více či méně dobré vyjadřovací prostředky. Proto knihu považuji za zajímavou, ale těžko ji lze označit za klenot českého písemnictví přelomu tisíciletí, jak se dozvídáme na záložce přebalu.

Hodnocení: 6,5/10