Ano, nemýlíte se! Slavná česká scénáristka, přezdívaná Dietl v sukních, se pustila do psaní vlastní knihy a tentokrát sáhla po rekvizitách žánru městské fantasy. Přemýšlíte, co tak může propagovat slogan „Rychle a bezbolestně“? Defloraci na zavolání? Trhání zubů? Vytahování klíšťat? Nevíte? Tak to si budete muset dočíst tuhle recenzi.
V našem hlavním městě se na nejmenované pěší zóně nachází malý krámek, v jehož výkladě se skví jednoduchý nápis: Rychle a bezbolestně. Žádný vystavený sortiment, žádné bližší upřesnění nabízených služeb. Kolemjdoucí nejprve nechápou, o čem tohle podnikání je, ale po určitém váhání přeci jen nakonec někdo zabloudí dovnitř…
A nikdy neodejdou s prázdnou, ba naopak! Čeká je tam totiž úplné terno! Ale hledali byste tam ten obchůdek zbytečně, stěhuje se totiž z místa na místo, vždy dříve, než bude prozrazeno jeho poslání. Jedno takové odhalení odstartuje řetězová autonehoda na dálnici, a jak se časem ukáže, jen málokdo z účastníků havárie do podivného krámku předtím nezašel.
Zaskočeni jsou i stařičký prodavač a jeho spanilá dcera Nikol, protože ještě nikdy nedošlo na protiplnění zákaznických smluv tak brzy. Jedním, kdo také podepsal onu zvláštní smlouvu (nebo spíš dlužný úpis?), je mladík Filip, pracující jako sanitář v nemocnici, kam záchranáři přivezou většinu zraněných. Příležitost být konečně užitečný ho nakopne natolik, že se rozhodne radikálně změnit svůj život, zvýšit si vzdělání a získat lásku přitažlivé, i když trochu potrhlé Nikol. Ta je nejprve zvědavá, jak žijí obyčejní smrtelníci, ale nakonec i ona pocítí k Filipovi silnou náklonnost, kvůli které je ochotna vzdát se své dlouhověkosti a pověsit i slibnou živnost po otci na hřebík (odkud to jenom znám?). Zaměstnání, které by jí umožňovalo údajně dělat lidi lepšími, ji zas tolik nebere, jen nechce opustit tatínka, na druhou stranu ji nesmírně láká obyčejný život se silným kuřákem s potetovanými zády a diagnózou, kterou jsem nazvala Fla-to-flua (rozuměj „z flákače fluktuantem“).
Kuriózní na tom všem je, že ani Nikol, ani její otec vlastně netuší, jak jejich byznys vlastně funguje, a čtenář zase nechápe, z čeho jsou živi a co dělají po pracovní době. Souhlasím, že to není tak důležité, pokud budeme záhadný krámek považovat za symbol, jenže milovníkům fantasy literatury to asi stačit nebude. Ani údajně plasticky vykreslené postavy, jak pěje ódy anotace na přebalu knihy, nemohou náročného čtenáře uspokojit. Mají sice prožívat utrpení a životní tragédie, ale já jim to vůbec nevěřím. Čtu sice, co říkají, ale zní to, jakoby herci přehrávali své role, odříkávali pouze slova, co mají ve scénáři. To, s jakou samozřejmostí připouštějí existenci magické moci, nebo přijímají těžké rány osudu včetně ochrnutí, je dost nevěrohodné. Vyprávění je postaveno především na dialozích, takže má opravdu spád, možná někdy až moc rychlý. K filmovému pojetí autorského stylu odkazuje i samotná kompozice, složená z jednotlivých scén, v nichž se střídá několik dějových linií. Střihy sice udržují čtenáře v napětí, ale jejich časté užití v podstatě jen natahuje děj a vede dokonce ke zbytečnému opakování stejných výroků, a chvílemi je to až křečovité. Zřejmě tento postup nakonec omrzel i samotnou spisovatelku, takže v závěru sesype všechny osudy do jednoho pytle.
Věřím, že podle této knihy vznikne velmi úspěšný televizní seriál (samo prostředí krámku k tomu samo vybízí, už vidím ty krásně se rozvíjející osudy v nekonečných epizodách), ale po literární stránce je dílo dost odbyté, což mi v případě autorky učebnic o tvůrčím psaní připadá trochu smutné. Konstrukce fikčního světa je více než podceněná, kromě kouzelného obchůdku jde už jen o čistou mimezi naší reality, která je však kvůli příběhu často postavená na hlavu (viz rozsudek soudkyně, která svěří novorozence do péče invalidního muže, u něhož se nikdo neobtěžuje prokázat nejprve otcovství). Nejprotivnější je moralizující tón, který vykukuje z každého dialogu (nemůžu si pomoct, ale v uších mi neustále zní památná věta: „vždyť já až z těch seriálů konečně pochopím, o čem ten život doopravdy je…“).
Ženské hrdinky navíc zoufale podléhají genderovým stereotypům. Máme tu hned dvě špatné matky, jedna se neobětovala synovi, ale věnovala se rozvoji vlastní firmy, díky které si mohla její rodina dovolit lepší bydlení, druhá zase odmítla kojit a brzy po porodu nastoupila do práce, která ji hodně bavila. Obě si za takovouto vzpouru proti zakořeněnému řádu, uctívajícímu obludný kult dítěte, pěkně odskáčou. Přijde zasloužený trest v podobě ztráty práce nebo rodičovské role. V pozadí zmíněné soudní kauzy můžeme zahlédnout pravý ideál ženy, sebeobětující se pečovatelky, která kromě manžela a syna na vozíku zvládne ještě výchovu malého vnuka. To bude teprve nonstop služba, po které sociální pracovnice ve svém posudku pro soud tolik volala! Zůstat u dobře zabezpečené matky, které ještě pomáhala profesionální chůva, to by bylo pro další zdravý vývoj dítěte vážně ohrožující! Nač brát ohledy na nějaký zdravý rozum, že? Hlavní je důraz na ony tolik oblíbené modly – rodina a děti – to je přece v životě to nejdůležitější! Všichni se najednou sebereme, zřekneme se mamonu komerce, a budeme předstírat šťastnou rodinku. Zahodíme vše, co jsme dlouhá léta budovali, a řekneme: „Fuj! Vždyť já se vlastně chci strašně obětovat pro druhé!“ A chlapi si rázem uvědomí, jak moc ty své partnerky milují, zvláště když už konečně přestanou vyřizovat pracovní e-maily a uvaří teplou večeři! Jenže národ si to žádá, tak proč to do díla nedat, že? Vždyť i každá jen trochu chytrá modelka (miss, superstar…) prohlásí, že jednou se chce vdát a mít děti. Co má taky říkat, aby nevypadala blbě (chápu, to je jako mít k dispozici Omegu 13 a nikdy ji nepoužít) a aby neztratila přízeň davu?
Klišé nepronásleduje jen charaktery postav, ale i vyvrcholení knihy samotné. Účel postavy staré paní Libušky je nejen zřejmý od začátku, ale také prozrazen vypravěčem (to se ale ve správné detektivce nedělá, ne?) a tím pádem se i hádanka na správné přání stává více než průhlednou. Nepopírám, že námět jako takový vede k zamyšlení nad životními prioritami, které často uzpůsobujeme požadavkům tržní společnosti, až zapomínáme na skutečné hodnoty. Jenže v reálném životě nepřicházejí řešení tak snadno jako na papíře či filmovém plátně (ne všichni, co máme na hrbu hypotéky, je splatíme dříve než těsně před hrobem, a protože nevlastníme firmy v hodnotě několika miliónů, můžeme prodat tak leda vlastní ledvinu). A tak zázračné životní obraty zůstanou jenom čistou fikcí (někdy možná dobře, kdo by stál o zdravotní rizika z toho, že přes noc zhubnul třicet kilo?). Napadá mě k tomu jediné – když už se i tak moderní osoba, jakou Markéta Dočekalová bezesporu je, dovolává starých hodnot, tak to s námi musí být setsakra zlé. A opět – něco na tom opravdu je. Ruku na srdce, kdo může prohlásit, že je v životě skutečně spokojený? Rozhlédnu se po lidech kolem sebe a vidím samé nešťastné tváře. Čím dál tím víc jsme nuceni dělat, co sami vůbec nechceme. Jenže cestu z toho ven, onen geniální způsob, jak sladit nároky slušné životní úrovně a soukromého života, zatím neznáme (a to přesto, že prostřednictvím grantů na to vyhodily fondy EU už několik miliard), a tak není divu, že měl kouzelný obchůdek takový úspěch.
A co že se v něm vlastně prodávalo? Tak to raději neprozradím a budete si to muset zjistit sami (pěkný podraz, co?). Jenom drobná nápověda – pozor na to, co podepisujete a jestli někde není velmi drobným písmem napsáno, že za plnění předmětu smlouvy budete jednou a dlouho trpět. Schválně, kdyby to tam náhodou bylo, podepsali byste?
Pokud tedy hledáte spíše lehčí čtení na pláž, s akcentem na poučení o tradičních hodnotách, je tato kniha to pravé. Rozhodně vás nezatíží akčními scénami, výbuchy magické energie, kalužemi upírské krve či intelektuálními dilematy. Můžete se s klidným svědomím řídit návodem, který skrývá samotný název knihy: rychle přečíst a bezbolestně odložit.
„Včera tam ještě nebyl. Jen prázdné, špinavé výlohy. Dnes, s úderem deváté, se tu objevil. Aranžérka pověsila do výlohy velký plakát a nad vchodem se rozsvítil neonový nápis: Rychle a bezbolestně. Nic víc. Nový obchod na pěší zóně v Praze.” Tak začíná poutavý román Rychle a bezbolestně, autorky Markéty Dočekalové, který vám tentokrát předkládá nevšední příběh plný magie a napětí. Kdo by nechtěl získat něco rychle a bez námahy? Třeba se naučit cizí jazyk, nebo zhubnout lusknutím prstů? Stačí jediný podpis a přání může být splněno. V románu se proplétají osudy postav, které nabídce neodolaly, ale i těch, jejichž osud změnili jiní. V životě však nic není zadarmo a každý za své přání jednoho dne zaplatí. Čím? To se nechejte překvapit… (anotace)
- Rychle a bezbolestně
- Autorka: Markéta Dočekalová
- Překlad: –
- Série: –
- Forma: hardback
- Počet stran: 304
- Cena: 299 Kč
- Vydala: Grada Publishing, 2012
Hlasuji
Toto je kvalitní recenze.
Kvalitní recenze
Recenze se mi líbila, jen přemýšlím, jestli je knížka opravdu tak k ničemu, nebo recenzentku prostě namíchlo, že autorka má jiný pohled na problém žena-kariéra-rodina.
Recenze prima, v lecčem bych se shodla (od Dočekalové mám doma právě knížku o tvůrčím psaní, u jejíhož čtení jsem trpěla nad všemi pasážemi, kde Dočekalová používala ukázky z vlastní tvorby – ty pasáže, kde jenom rozebírala cizí, byly mnohem lepší)…. jenže:
To jako myslí recenzentka vážně, že matka, která kariéru na pár let odloží a obětuje pár šedin (máme nakonec kadeřníky…), slouží “obludnému kultu dítěte”?
Aby bylo všem militantním feministkám jasno, když chce žena budovat kariéru, ať ji buduje. Ale ať si potom rozmyslí, mít děti. Protože ona se bez dítěte obejde, ale dítě bez mámy ne. A sebeprofesionálnější chůva to nezachrání. Není třeba, aby měla každá plodná žena tři děti a povinně je odkojila, ale když už se jednou ženská rozhodne pro mateřskou roli, tak by ji měla plnit na 100%. Stejně jak předtím 100% odváděla v práci.
A teď mě roztrhejte, ale prosím něžně, mám dvě malé děti a příští rok nastupuju zpátky na post v chemickém výzkumu:-D
Fakt dobrá tecenze.
To Passa: věta “když už se jednou ženská rozhodne pro mateřskou roli, tak by ji měla plnit na 100%” mi připadá trošíčku podivná. To, že se “ženská rozhodne pro mateřskou roli” – platí až teď (v dnešní vyměklé době), ale ještě třeba před čtvrt stoletím to bylo jinak. Příroda zavolala, antikoncepce zahaprovala a děcko bylo na cestě. Kupříkladu v našem maturitním ročníku bylo 5 maturantek těhotných a šesté “holce” už na chodbě pobíhalo roční děťátko (zatímco maturovala)… A tyhle “holky” pak musely šoupnout děti do jeslí a nastoupit do zaměstnání. Musely se ohánět, protože za socíku se z jednoho platu vyžít nedalo – rozhodně se nejednalo o nějaké “kariéry”, ale o prosté přežití… Jesle, školky, babičky, paní na hlídání, “odkládací” letní tábory, mámy utahané po šichtě a tátové bůhvíkde – a děti to taky přežily a vyrostli z nich harmoničtí jedinci 🙂
nekvalitní recenze plná nesmyslů
Překvapuje mě, že může vzniknout takto nekvalitní recenze a ještě na ni čtenáři pějí ódu. Doporučuji si nejprve knihu přečíst a pak si udělat názor o recenzi i o knize. Mimochodem, na knihu byly velmi dobré odborné recenze v tisku a já osobně jsem mluvila s několika čtenáři, všichni byli knihou nadšení. Ale to není důležité, každý máme jiný vkus. Vadí mi něco zcela jiného – naprosté hlouposti a chyby v recenzi. Nemám čas tady vše rozebírat, ale jen jako příklad – v knize samozřejmě bylo určeno otcovství invalidního otce a teprve pak se rozhodovalo o svěření dítěte do péče. Stačí jen číst pořádně. Bohužel těch naprosto nepravdivých a zcela zavádějících informací je v této rádoby recenzi mnohem víc. Ale stačí mi tón recenze, abych ztratila chuť se k tomu nějak více vyjadřovat. Zkrátka radím jediné – přečtěte si knihu a pak si udělejte názor. Dle mého názoru je to kvalitní knížka a hluboká, velmi čtivě napsaná. A mrkněte na recenze skutečných literárních kritiků, i to by vám mohlo dát objektivnější představu. V literatuře totiž platí mnohem více, než kde jinde, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Tentokrát se ale paní Hloušková skutečně ztrapnila – protože není nic horšího, než psát do recenze lži a nesmysly, které jasně ukazují, že buď knihu četla v takovém fofru, že si mnoha věcí vůbec nevšimla, nebo prostě jen chtěla plivat špínu. A kromě toho, tahle knížka je opravdu hluboká a přiznávám, že ne každý ji asi pochopí. Proto se mnoha čtenářům i tak moc líbí, že to není povrchní plácnutí do vody.
jiné názory
Jen pro představu, názor na tuhle knížku může být i hodně opačný, např.: http://www.bux.cz/literarni-kavarna/ctenarske-recenze/rychle-a-bezbolestne.html
Budete-li na internetu hledat, není problém najít i další recenze.
nekvalitni recenze plná nesmyslu
Ten rozsudek, který by svěřil dítě, kterému nic neschází, z péče matky do péče osoby, která sama vyřaduje péči druhé osoby, bych chtěla vidět! Nicméně se v naší zemi může stát cokoliv. Tolik k lžím. Na určitou myšlenkovou zajímavost knihy jsem v recenzi upozornila. Pokud někomu kniha připadá “opravdu hluboká”, má na takový názor plné právo, ale řada z nás už přišla na to, že život neběží podle Dietlových seriálů.
Recenze
Dobrý den, troufám si říct, že knihu lze brát pouze jako symbolickou pohádku, v níž je řečeno, co by mělo a nemělo být morálně správné a všechny děje v ní jsou pro vytvoření kontroverze popsány jako reálné děje. Pokud budu knihu chápat takto, což v recenzi je jen naznačeno, pak mi kniha vyjde s lepším hodnocením, než když ji budu vnímat jako další scénář zatím nenatočené “laciné” telenovely v žánru urban fantasy. Ano, pro knihu platí oba tyto popisy! Knihu jsem četl! 🙂
Od autorky
Vořech pochopil, díky. Je to symbolická pohádka, ostatně jako mnohá jiná díla klasické literatury. Pokud ale jde o fakta, ta jsou inspirována životem a zápletky jsou reálné. Nevím, jak pracuje recenzentka a spisovatelka paní Hloušková, ale já trávím vyhledáváním skutečných příběhů, kterými se lze inspirovat, hodně času. Za prvé vozíčkář, o kterém tu je řeč, je poměrně slušně soběstačný a z děje i charakteristiky postavy je to zřejmé. A za druhé, takové rozsudky mám v archivu hned čtyři. Nutno dodat, že mezi matkou, která tráví v zaměstnání nejméně 12 hodin denně a své dítě nechává hlídat cizí placenou osobou a vozíčkářem, který je mentálně zcela zdráv, je celý den s dítětem a ještě mu pomáhá s péčí matka, tedy babička dítěte, není vůbec důvod dělat nějaké rozdíly. Rozhodovat by mělo jen to, co je pro dítě nejlepší. Matka nekojila a dítě odložila do péče cizí paní na hlídání. Jsem ráda, že existují soudy a rozsudky, které v takovém případě nevidí žádný důvod vozíčkáři vlastní dítě do péče nesvěřit. Díky za to! Vidět takový rozsudek naštěstí je skutečně možné. Paní Hloušková jakožto spisovatelka jistě ví, kde se takové materiály dohledávají. Tolik k reálnosti této zápletky.
Někteří čtenáři i recenzenti to vidí úplně jinak, i to je tvorba!
Jen pro ty, kteří chtějí vidět názory zcela opačné (doporučuji zejména názory čtenářů v komentářích, vyjadřují se k oběma románům autorky): http://gaia.blog.cz/1304/neco-za-neco-marketa-docekalova