Rudý posuv – Sarrantonio, Al (ed.)

Výsledek odpovídá očekávání. Bohům žel, nikoliv editorovu. Žádná revoluce se nekoná, většina povídek obsahem i formou reprezentuje to, čemu říkáme standardní SF. Zase na druhou stranu, nenechme se zmást, většina povídek je dobrých. Pojďme se tedy podívat, co pokládá Al Sarrantonio za novátorské kousky.

Mezi nejzajímavější díla patří ta, která sice mohla maličko uhnout v otázce originality, zato nikoliv kvality. L. Whittonová proti sobě postavila dvě civilizace, dva živočišné druhy – lidi a žabáky. Její Žabáci jsou inteligentní a schopní komunikace s člověkem, jenže… jenže o to nestojí. Problém tedy nemusí být vždy v neschopnosti si porozumět, jak o tom psával S. Lem, ale v ochotě změnit svůj život, svoji kulturu takovým blízkým setkáním třetího druhu. Povídka na tomto konkrétním příkladu ukazuje, jak pouhá komunikace může subjekty změnit až za hranice přijatelného. U. Le Guinová v povídce Stavba předestírá zajímavý sociokulturní paradox; jak zásadně významný může být vliv kultury otroků na přežití zhroucené civilizace jejich bývalých pánů. Obě povídky mají zajímavý příběh a silné pointy.

Mnoho společného mají i další dvě velmi dobrá dílka. P. di Filippo ukazuje u Zdi nářků absurditu lidské povahy i společnosti, ve které žijeme. Nevinný podnikatelský záměr se před vašima očima změní v obludu, žádající si lidské oběti. I těch, kteří ji přivedli na svět. P. D. Caceková ukazuje, že Víra sama o sobě není dobrá, ani zlá, podstatné je, kam ji nasměrujeme. Skvělý příběh o místě, které ač je Nebem, je zároveň i Peklem. Důležité je, z které strany se člověk dívá.

Filozofické a mystické nahlížení si můžete užít především v Moorcockově úvaze Líný sobotní večer v surrealistickém sportovním klubu. Zapomeňte na Elrika, Michael Moorcock se vám představí ve svém druhém kostýmu žongléra se slovy. Odlehčený, ale nelehký text je plný zralých myšlenek. Dnes o Bohu. Ideální pro líné sobotní večery ve společnosti suchého Martini s olivami. Podobný akord zazní i ve Výstupu na K2 s Kanakaredesem D. Simmonse. Na pozadí zatraceně realistického výstupu na vrchol K2 dojde člověk prozření, osvícení. Zní to banálně, ale optejte se jakéhokoliv mistra zenu. Pokud nedostanete rovnou ránu holí, pak vám to potvrdí. Povídka zajisté neuspokojí každého, ale síla v ní je.

Dostáváme se ke klasice žánru. Poutavým příběhům, které nahlížejí do různých temných koutů naší existence. Nepůjde už o žádné děsivé hloubky nebo nebetyčné výšky, ale přesto jiskří. Různé aspekty existence virtuální reality a existence v ní nastiňují T. M. Disch a J. P. Kelly. Tam v Xanadu prvně jmenovaného vypadá zpočátku jako selanka z moderního věku, posmrtný život ve VR; sice zpestřená o komičnosti, které nás pronásledují při práci se softwarem, ale pořád vypadá idylicky. Pomalu se však mění v drsnou představu únosu VR-osobnosti. Druhý autor sází víc na humor, byť je to smích skrze hořké slzy. Jedineční návštěvníci jsou obrazem marnosti a marnivosti pokusu přežít sám sebe. S. Baxter nás zavádí v Netemnotě do světa, který se snaží VR vytvářet v realitě světa hlavních postav, ale teď už nikoliv jako záměr, ale jako důsledek neblahého vývoje situace těch, kteří se pasovali do role tvůrců oné reality.

Černý tulipán H. Turtledova je dobře napsaná military a nebýt jedné maličkosti (velké jako hora), šlo by o veskrze realistický popis války v Afghánistánu, tedy té vedené Sověty. Takto autor známý svými pracemi o alternativních historiích zasazuje do konfliktu Sovětské armády a mudžáhedínů dosud dřímající magii. Její probuzení bude překvapením pro obě strany. Anomálie G. Benforda je kvalitní anekdota, již si nejvíc užijí ti, kdo pracují ve vědě. Základní vztah mezi příčinou a následkem si může vyžádat mimořádná řešení. Na závěr jsem si nechal tři povídky, ve kterých se pro samé experimentování ztratil příběh. K. Koja a B. N. Malzberg a jejich Co jsme dělali tenkrát v létě je zpočátku drsná a naléhavá, ale přibližujícím se koncem vyprávění příběh šumí do prázdna a… nic. Stejné pocity vyvolává Kong zajatý od K. Reedové. Promoce J. C. Oatsové je na tom ještě o trošku hůř. Předvídatelná pointa je neuvěřitelná a řemeslně skvěle napsaný text mění ve špatný příběh.

Sbírka stojí za přečtení, je v ní spousta dobrého materiálu, ale i pár ne zrovna povedených kousků. Inu, v sáčku rajčat sem tam nějaká nahnilá najdeme. Editor se snažil, je to vidět, ale v době, kdy se v Národní galerii v New Yorku věší řezníkem rozbourané krávy coby umělecká díla, nelze dělat revoluci pokusem o šok. Síla originální povídky je jinde.

Na závěr čistě, ale opravdu čistě osobní poznámka: ano, sedm set stran původního rozsahu knihy se skutečně obtížně tiskne na karton tak, aby z toho šla vyvázat kniha, ale na papír o nižší gramáži by to šlo snadno.