Rudovlasá: Cesta čarodějky. Výmluvnější název snad vymyslet nešlo. Společně se jménem Petry Neomillnerové musí snad každý, kdo byť jen letmo sleduje domácí žánrovou produkci, ihned tušit, odkud vítr vane. Ano, po několika měsících se opět setkáváme se zrzavou čarodějkou Moire i jejími přáteli. A jako obvykle to nebude žádný čajový dýchánek.
 |
V případě této knihy se však nejedná o titul zcela nový. Účelem Rudovlasé bylo totiž přinést souborně všechny dosud vyšlé povídky z Moiřina světa a doplnit tak obsahově (a vlastně i vizuálně) stávající románovou řadu. V čem je háček, znalci autorčina díla jistě už tuší. Ano, povídky, v nichž hraje Moire hlavní roli, tvořily nadpoloviční většinu autorčiny první knihy s názvem Vlastní krev. Recenzi Vlastní krve sepsala pro Fantasy Planet svého času Františka Vrbenská, myslím tedy, že je zbytečné ji dublovat. Autorský styl Petry Neomillnerové se totiž za čas, který od vydání knihy uplynul, dramaticky nezměnil, spíše zraje jak víno a rozvíjí to dobré. Komu se líbí nepřikrášleně realistický, snad až bytostně syrový přístup k životu, který Neomillnerová ve fantasy kulisách ve svých knihách zachycuje, ten bude spokojen i nadále. V tomhle směru se žádná revoluce nekoná. Důležitější je proto odpovědět na tři nabízející se otázky: co přináší kniha nového a proč by jí tedy čtenář měl věnovat svou pozornost, je-li s Moiřinými životními peripetiemi obeznámen; jak drží povídky pohromadě ve vztahu k oběma románům a co vývoj, v nich zachycený, udělal s povídkami z Vlastní krve, a jak se projevil na znovu vydaných povídkách zub času.
Podle vnitřní chronologie patří obsažené povídky před první a druhý díl románové trilogie, propojují tedy knihy Nakažení a Hon na lišku. Oproti Vlastní krvi se Rudovlasá drží opravdu striktně cesty čarodějky, takže povídky jsou za sebou řazeny chronologicky. Sbírku tak otevírá U každého dubu, kde se čtenář seznamuje s ještě bezstarostnou a hravou Moire, která už ale musí zanedlouho čelit první epidemii neštovic a poznává tak tíhu života v plné nahotě. Závěr knihy zase představují dva příběhy (Kdo má viset, ten se neutopí a Věci z moře), ve kterých na Moiřiných bedrech spočívá tíha představené Bratrstva i členky Layely. Proměnu, kterou někdejší lištička prošla a která je vzhledem k chronologické koncepci o mnoho patrnější než při srovnání Nakažených a Honu na lišku, Petra Neomillnerová ilustruje především Desmondovou optikou a verbalizací jeho vnitřních dilemat. Z tohoto pohledu tedy rozvržení Rudovlasé starší i novější povídky velmi vhodně zařazuje do kontextu obou románů, aniž by cokoliv chybělo, přečnívalo nebo jakkoliv jinak rušilo. Co se týká práce zubu času, není to tak hrozné, jak by se dalo čekat. Pravda, například klíčová povídka Hněv řeky nemůže popřít, že má již solidní vousy, ale přesto jí to na kráse neubírá. Naopak si myslím, že postižení oné cesty čarodějky, jak slibuje podtitul knihy, je i díky tomu realističtější. Síla starých příběhů (subjektivně bych si dovolil vyzdvihnout vedle Hněvu především Vlastní krev) zůstala jednoznačně zachována.
Nejpalčivější otázkou je legitimizace této sbírky. Jako bych už slyšel jedovaté hlasy, usvědčující autorku, respektive nakladatele ze zlatokopectví a rýžování na úkor nebohých čtenářů. Když pomineme fakt, že původní kniha Vlastní krev z roku 2006 dnes již není běžně k dostání, zatímco oba romány patrně získaly Petře Neomillnerové i Moire a jejím přátelům nové fanoušky, odhlédneme-li od vnitřní a vnější úpravy knihy, která ze všech dosud existujících moirovských textů činí vkusný celek, pak je třeba upozornit především na to, že Rudovlasá obsahuje tři příběhy, které v původním vydání Vlastní krve nejsou. Jsou jimi Poslední pytlák a již zmíněné Kdo má viset, ten se neutopí a Věci z moře. S vědomím toho, že je velmi ošidné mezi jednotlivými příběhy vybírat (už proto, že většina knihy nutně trpí tím, že se jedná o texty již známé a tedy že povídky nesoucí punc novosti zaujmou nutně více), si troufám říct, že závěrečné tři povídky představují jednoznačné vyvrcholení knihy a tedy i dostatečnou přidanou kvalitu. Zda to bude stačit k zakoupení knihy nebo ne, to už musí zvážit každý sám. Nepochybně by si ale všichni ctitelé rudovlasé čarodějky měly tyhle povídky alespoň přečíst. Věci moře za to pro svou působivou atmosféru jednoznačně stojí.
Připočteme-li, že knihu zdobí vynikající obálka Romana Kýbuse i vkusná vnitřní grafická úprava, že jako každá správná fantasy kniha obsahuje mapku světa (konečně!), a dokonce i místní a jmenný rejstřík a medailon autorky, nezbývá než konstatovat, že Epocha věnovala publikaci úctyhodnou péči. Zapadnout by pak neměl excelentní komentář Františky Vrbenské, analyzující dílo Petry Neomillnerové s přednostním důrazem na jeho moirovskou výseč. Závěrem nemůžu jinak, než se ztotožnit s jejím názorem, že je-li toto komerce, pak jen houšť a větší kapky.
Soubor osmi povídek o dvojici čarodějů Moire a Desmondovi. Provázíme je od okamžiku seznámení, přes různé životní peripetie až po dobu, kdy se Moire stane představenou Bratrstva čarodějů. Přitom jsme svědky proměny lehkomyslné dívky v mocnou ženu, a kromě magických bojů, intrik a dobrodružství v hořkém a často nelítostném světě se v příbězích rozvíjí také milostný vztah hlavních hrdinů. Rozverné laškování „u každého dubu“, nevěry a hádky se nevyhýbají ani čarodějným milencům a Moire i její druh jsou v tomto ohledu více než lidští. (anotace)
- Rudovlasá
- Autorka: Petra Neomillnerová
- Překlad: –
- Série: –
- Forma: paperback
- Počet stran: 296
- Cena: 259 Kč (v našem e-shopu již za 220 Kč)
- Vydala: Epocha, 2012
Přečtěte si i ukázku z knihy.
