Varování: toto není epická fantasy, na jakou jsme od Anny Šochové zvyklí! Je otázkou, zda je to vůbec fantasy, i když pár typických rekvizit žánru by se zde našlo. Autorka nás tentokrát zavede do téměř tuctového prostředí středoškolského srazu, na kterém se neděje nic zvláštního.
 |
Následuje část knihy, označená jako „babárna“, při které jsem měla chuť knihu několikrát odložit a už nedočíst. Tři spolužačky během této babárny chrlí své dosavadní životní osudy a čtenář může být z dlouhých řečových partů trochu zmaten, ba i unaven. Jaroslava, Marta a Marcela, absolventky zdravotní školy, přivedou na scénu až neuvěřitelnou plejádu epizodních postav a mikropříběhů, které začnou dávat smysl až někdy na konci knihy, jestli vůbec. Za jejich výpověďmi se skrývá hořká obžaloba zejména mužů-slabochů, ať už z řad životních partnerů, otců, příbuzných, kolegů, učitelů.
Jakmile se však čtenáři podaří se touto pasáží prokousat, přijde odměna. Děj příběhu se rozjede, magie jiskří po nemocničních chodbách, čarodějky běhají po lese a naše tři hrdinky v sobě objevují nečekané schopnosti. Zejména Jaroslava konečně pochopí podstatu své ne příliš srozumitelné úlohy, která ji zprvu samotnou děsí. Než se tak stane, musí si projít třemi zkouškami – napravit křivdu z minulosti a vymoci si náhradu na své tchýni, svést boj s bábou rodu Hejtmankou a uhájit si před divokým rejem zlých bytostí svého nového partnera. Obdobné zkoušky čekají i na její dvě kamarádky, i když v mnohem prozaičtější rovině. Půjde o život, pracovní místo, osud celé nemocnice, sexuální zneužívání, nenarozené dítě, dojde i na znásilnění a ztrátu panenství. Skryté se dostane na povrch, tajemství jsou vyzrazena. Žádný bombastický závěr však nepřijde, jen prosté smíření s tím, jak věci doopravdy jsou, a poznání, že bez pochopení věcí minulých se nelze osvobodit a změnit věci budoucí.
Charaktery tří hlavních postav mnohdy dost splývají, snad je to dáno jejich skrytou spřízněností, o které však až do třídního srazu neměly tušení. Získat podporu spolužaček pro vlastní cestu k prozření, vyjádřenou symbolickým blouděním po ose Litoměřice-Chomutov-Málkov, v níž se Jarka nejprve ztrácí jako v bermudském trojúhelníku, bylo zřejmě oním důvodem, proč se vlastně dostavila na absolventský sraz (jinak se mi neodbytně vybavuje známá poučka z desatera O. Neffa, že postava, která nic nechce, je zbytečná).
Silnou zbraní je tu především jazyk, využívající do mrtě všechny možné polohy hovorové češtiny smíchané s profesionálním žargonem zdravotníků. Ono se totiž v této knize hlavně mluví. Řeč postav však není „čistá“, není přefiltrovaná autorských záměrem, naopak, sdělení často odbíhají od tématu, zůstávají nedokončená v náznacích a pomlkách, opakují třeba i to už mnohokrát řečené. Působí tak sice velmi autenticky, ale také nutí čtenáře, aby si spousty nevysloveného sám domyslel. Hrdinky sebe i další ženy oslovují různými varietami křestních jmen (jedné z postav se říká dokonce mužským tvarem Macku), až člověk všechny ty Petruny, Kačeny a Janiny těžko odlišuje od sebe. Děj posouvají především zprávy SMS, po nich se obvykle spustí téměř neřízené kormidlo událostí, pak opět přichází zpomalení a v záplavě slov, pocitů a dohadů se někde jako červená nit proplétá dějová linka.
Kdybych se měla pokusit vymezit ideální čtenářkou obec tohoto příběhu, použila bych pro její vymezení spíše (a abych dodržela nastavenou poetiku magického čísla tři) triangulační body VLASTA-TINA-KATKA. Příznivci akčních příběhů budou zřejmě touto knihou zklamáni. Autorka se totiž snaží bez jakéhokoliv zastírání představit především ženské vidění světa, a to je – popravdě – na naší literární scéně málokdy k vidění. Sympatické je také usazení příběhu do provinčního prostředí severních Čech, které autorka dobře zná. Přiznávám, trochu mě zaskočilo, jak se čarodějky, vědmy a léčitelky vyskytují v téměř každé místní rodině. Takže na závěr malou radu: ocitnete-li se nějakým nešťastným řízením osudu na lůžku v některé z tamních nemocnic, dobře si prohlédněte, zda některá ze sestřiček nemá na drdolu sponu ve tvaru dubového listu. Nedej bože, kdyby si chtěla rozpustit vlasy…
Jaroslava Rejtmanová, oslovovaná Jarka, přijela na školní sraz od maturity do Chomutova vůbec poprvé. Po dvaceti letech. Většina dívek zůstala po „zdrávce“ ve zdravotnictví, jen málo z nich se uchytilo v jiných oborech. Oslava to byla velkolepá, ale už ten večer se začaly tříbit problémy, starosti, kamarádky se svěřovaly s životními prohrami, ztrátami i nálezy. Jarka je mimořádně citlivá, má dar předtuchy, od mládí je senzibilka. Její osud se stane součástí řetězce příběhů, jež téměř popírají logiku a oddělují svět Zde od toho Tam…
- Rozpusť vlasy, otevři bránu
- Autorka: Anna Šochová
- Překlad: –
- Série: –
- Forma: hardback
- Počet stran: 384
- Cena: 269 Kč
- Vydal: Ikar, 2011
když existují fantasy pro muže…
– tak proč ne pro ženy, aby to nebyly příšernosti s úúúplně nejúúúchvatnějšími (metro)sexy úúúpíry – nebo lidskými reky, načinčaně bezkrevné a syntetické.
Fantastika se dá tvořit mnoha způsoby, pokaždé se najde něco jiného, i když to už vypadá, že všechny nápady byly vytěženy.
Baví mě, jak Anna Šochová zručně propojuje realitu a básnivou fikci. jak zohledňuje když ne magii (věřit na ni opravdu nemusíme), tak ty ne úplně běžné schopnosti.. i náhody, na které v životě narážíme a k nimž mají ženské mimořádný talent.
Pokud bych chtěla na “Rozpusť si vlasy…” vytvořit žánrovou přihrádku, asi bych do ní připojila například také obě knihy Jany Rečkové “24 a 1/2 hodiny…” (I když jinak jsou samozřejmě obě spisovatelky zcela svébytné)
Děkuji, Františko.
Jsem si vědoma, že kniha stojí na pomezí žánrů, a mám už zprávy, že každá věková kategorie ji bere a čte jinak. Moje vrstevnice ji jsou schopny zhltnout celou, mladší ročníky se potácejí přes první část – což recenzentce odpovídá. Pobavila mne reakce jedné mladé paní, ketrá se dost usilovně pídila po tom, zda já, když tak přesně popisuji dění kolem Jarky, náhodou nemám ty její schopnosti. Je to tak jasně popsané, že… No, doznávám, že jsem také měla sponu ve tvaru dubového lístku a jak víte, moc často si vlasy nerozpouštím, ale je to OPRAVDU pouhá fikce. Čestné pionýrské. Vždyť za mých služeb se neumíralo…
Anně Š
ooo, jak moc se v recenzentce mýlíš
to Anna
mohu se zeptat, Vy osobně znáte autorku? Proč apriori předpokládáte, že je autorka mldá husa, která tomu prd rozumí. Tuto recenzi nenapsala patnáctiletá holčička, co si přečetla všechny díly Twilightu a cítí se erudovanou odbornicí. Minimálně argumentuje na základě znalosti literární teorie, takže mi přijde, že svým komentářem shazujete sama sebe svou přezíravostí. Jsem Vámi upřímně zklamán.
to Hroznýš
Dost dobře nerozumím tomu, proč se cítíte být zklamán. V komentáři Anny Š. jsem nenašla nic, co by naznačovalo, že recenzentka je ,,mladá husa, která tomu prd rozumí”. Vidím pouze představu spisovatele o čtenáři na základě dřívějších poznatků (vzhledem k tomu, že Anna Š. se již setkala s mnoha lidmi mladší generace, kteří měli problém ,,babárnu” bez usnutí dočíst, podle některých částí recenze usoudila, že autorka možná také patří k mladší generaci). Nevidím na jejím komentáři nic, co by mělo recenzentku urazit. (nicméně, kdo hledá, najde, že…?)