Roky rýže a zrnko soli

Začněme malou kontemplací. Roky rýže a soli Kima Stanleyho Robinsona, román, který se klene přes 700 let života lidí na této planetě poté, co evropské národy sakumprásk vyhladí Černá smrt kolem LP 1350, dovedly alternativní historii do 21. století. Roky tak činí stejným způsobem, kterým v 90. letech Robinsonova marsovská trilogie naučila historii budoucnosti chodit na nočník: tím, že vzala počáteční premisu s nejvyšší vážností a dovedla tu premisu až na hranice – někdo by možná řekl za hranice – které oddělují fiktivní vyprávění od obsahu Kongresové knihovny.

Marsovské knihy začínají premisou, že Mars lze přivést do příběhu lidí, prostřednictvím zkoumání, terraformace, experimentů, přeměny, revoluce atd. atd.; a 2000 nebo ještě víc stránek této trilogie se nesmiřitelně odlupuje z potřeby vysvětlit – objasnit, zapsat do paměti, fixovat na místě do posledního detailu – jak a proč a kdy a kde té počáteční premisy. Něco to stojí, samozřejmě: po pěti hodinách četby textu od Robinsona a při vědomí, že ještě zbývá spousta hodin, než kniha dojde vyvrcholení, odstavce začínající větami jako „[X] během té doby poznal každý detail života na statku“ vzbudí při spatření emoci stejně intenzivní jako strach, ačli méně vzrušující. Ale marsovská trilogie, třebas plná odstavců, které vysvětlují každý detail života na statku během té doby, nás nakonec nepřekonatelně a nezadržitelně dokáže přesvědčit, že tohle – tohle něco opravdově a velice významného, co je líčeno – by skutečně mohlo nastat. A že od nás bylo moudré pokračovat v četbě, abychom to zjistili.

A toto řeknu hned na začátku: ti, kdož dočtou Roky rýže a soli, a takových bude mnoho, prožitkem zjišťování získají takřka nezměrně. Roky jsou lidské, romantické, nesmiřitelné, zářné, podmanivé, pomilováníhodné, moudré, dospělé, důmyslné. Vibrují tkanivem písní životů, které inkarnují, reinkarnují (vizte níže), vykreslují tělovkou z krve a mléka. Tato kniha, vyhýbající se zášti a celkově zavrhující podvody nebo výpustky ve svém vyobrazení běhu 700 let, zřetelně nabádá své čtenáře k pochopení, že trvající existence Homo sapiens na planetě Zemi je sama o sobě numinózní. Ale Roky rýže a soli jsou také uhozené.

Zvláštní sorta šílenství

Dvakrát uhozené. Jsou uhozené tím způsobem šílených profesorů, jakým Robinson bývá uhozený často: desítky za desítkami stránek, ve kterých se náústkové postavy – věta o poznání každého detailu o životě na statku během té doby ve skutečnosti pochází ze strany 631 britského vydání této knihy – nikdy nepřestanou poznávat něco zajímavého o něčem – čemkoli – a nikdy to nepřestanou předávat udiveným protějškům v dialozích, což znamená nám. Dlouhé citace by předvedly, jak těžké pro čtenáře to může být. Ale snad k tomu bude stačit jedna krátká ukázka. Budur, jeden z několika B hrdinů románu (vizte níže), si s kolegou dal pauzu od vědecké konference konané v íránském Isfahánu roku, který by byl 2002, kdyby se dosud počítaly po Kristu:

A místní mezi nimi se veselili a popíjeli, i když mnoho z nich evidentně byli studenti z Afriky nebo Nového Světa nebo Aočou.

„Tak bude vypadat celý svět, až budou lidé mobilnější,“ řekl potom Abdol Zoruš Budurovi a Pialimu, když je prováděl po ústavním areálu, velice rozlehlém…

V takových chvílích jeden má pocit, že nečte ani tak román jako průvodce po nějaké velké Světové výstavě, že Svět bez Evropy (pozn. překl.: pracovní dříve ohlašovaný název románu) v Rocích je ve skutečnosti expozice…

To je uhozené, někdy delirantně, někdy popudivě, někdy komicky, někdy (máme podezření) záměrně uhozené. Druhá uhozenost však nemá nic přímo společného s Robinsonovými vlastními vrtochy. Je to uhozenost inherentní v konfliktu mezi vyprávěním děje a vykládáním dějin, neboť je v jádru věci uhozené pokusit se o obojí současně. (Je také samozřejmě nezbytné pokusit se o obojí, pokud člověk píše beletrii.) A právě tady jasnost Robinsonova ducha odhaluje až příliš jasně nemožnost úkolu vyprávět obojí zodpovědně. S jasnou žhavou výstižností ducha i jazyka nám v tomto poctivém a nakonec také hlubokém románu říká znovu a znovu, že roky rýže a soli lidské zkušenosti – nezbytné úmorné neviditelné roky mezi zplozením dětí a sledováním, jak si přivlastňují svět, neviditelné ženské roky, které tvoří život, udržují ho a obnovují, roky, které se vracejí znovu a znovu, jako na některých z nejdojemnějších stránek Roků – se nedají věrohodně spojit s okamžiky měnícími svět prostřednictvím hrdinů utvářených dějem, kteří musejí zároveň být neviditelní i nějak uskutečnit, nebo aspoň mít významný vliv na, ukazované změny. Ale přesto, jelikož píše román, musí se o to pokusit.

Desatero solených příběhů v sedmi stoletích

Roky jsou rozděleny do deseti dlouhých knih.

Prvá. Kapitán Hordy Temura Chromého cestuje na západ a najde okraj Evropy vylidněný. Jmenuje se Bold (Smělý); je to první B (vizte níže); B jsou Sancho Panzové, ovšem bez prosťáčkovství. Zažije řadu barvitých, krásně vykreslených dobrodružství, která ho zavedou na okružní cestu po těch částech světa, kde se budou stovky let odehrávat významné události. Je zajat otrokáři, je odvezen do Afriky; potká prvního K (který se jmenuje Kju), mladého černocha, který je brzo vykastrován; jsou převezeni do Indie a odtud do Číny, kde potkají první I (jmenuje se I-li). Kju se stane císařovým oblíbencem, což nám poskytne přehled, co se děje v měnícím se světě – světě, který neví ani o nepřítomnosti Evropy. Dojde k násilným úmrtím.

(B a K a I, a další členové jejich takzvané džáti – jakoby sourozeneckého hnízda duší, které jsou znovu a znovu reinkarnovány, i když si nikdy plně neuvědomují své dřívější životy – se probudí v předporodní anebo posmrtné aréně zvané bardo. Jsou zmateni svými lidskými životy. Jsou posláni zpět. Tento vzorec se opakuje na konci každé knihy kromě poslední.)

Druhá. Je v ní několik B a K. Nejživější je K jako tygr v Indii. Nejdůležitější veze muslimského B přes rozpolcené hegemonie patriarchálního islámu, čímž nám poskytne další poznávací zájezd; skončí ve Nsaře, jež by v našem světě bývala Bordeaux, kde se pokouší vládnout K–žena a skončí vyhnána do exilu mulláhy své misogynské víry.

Třetí. Čínská invazní flotila mine svůj cíl, Japonsko, a západní větry a mořské proudy ji donesou do Jižní Ameriky, kde je objeveno zlato, ovšem nevyskytne se hrabivost podle vzoru Španělska.

Čtvrtá. V Samarkandu K a I (K jsou výřeční, hádaví, agresivní; I jsou nenasytní ochutnávači faktů světa; ti i oni si umějí střihnout donquijotské výstupy) vytvoří jakousi renesanci, popoháněni místním popleteným sultánem a jeho pragmatickým consiglierem, kteří od géniů vyžadují, aby vynalézali stále více lepších zbraní k odrážení nepřítele. K je trochu jako Leonardo da Vinci; jeho kamarád I, který na konci knihy přijde s gravitační teorií, je Newton. En passant vynaleznou knihtisk, otravný plyn, vrtané hlavně děl a mnohé další; změří rychlost zvuku, i když světlo je pořád moc rychlé, než aby se dalo stopnout; jsou mistři nejen teorie, ale i praxe – protože si musejí zbraně, které umožnilo jejich stvoření západního vědeckého myšlení a metodologie, nejen představit, ale také je doopravdy vyrobit. To, tohle všechno, je samozřejmě příklad uhozenosti číslo dvě (vizte výše). Ale Samarkand není Itálie a renesance K a I nevygeneruje průmyslovou revoluci.

Pátá. Japonský B přijíždí do srdce Severní Ameriky, kde Hodenosóníjský svaz národů provozuje komplexní, dojemně popsanou tkanivovou občinu. B jim přináší znalost světové politické situace – superkonglomerát islámu na východ od nich, Čína, opravdová centrálně řízená supervelmoc, na západ; obě mocnosti zamýšlejí uchvátit zbytek Ameriky. Tyto plány jsou zmařeny; za velkou cenu.

Šestá. Čínská K, která je vdova, a I, který je islámský učenec, se spojí v pozdním manželství na středoasijské hranici Číny, kde se zběsile prohlubují náboženské a etnické spory. Stráví své dlouhé životy vytvářením, respektive kodifikací filosofie a utopického myšlení. Je to dlouhá kniha (70 stránek) a zářivá. V tomto místě by Roky rýže a soli mohly pokračovat třeba celou věčnost.

Sedmá. Na jihu Indie, dlouho po Samarkandském rozkvětu (vizte Čtvrtou výše), nastoupí vládu charismatický K. Je to osvícený despota; je soucitný, moudrý, plný energie; vyprojektuje Lepší válku; stvoří průmyslovou revoluci. Představuje ten největší prohřešek uhozenosti, který Robinson sám sobě odpustí: protože jeho vytvoření průmyslové revoluce shora se vyhýbá nejvážnější alternativně historické otázce způsobené nepřítomností Evropanů: totiž jak dostanete průmyslovou revoluci (neřkuli Samarkandský rozkvět, který ji pohání hojností velkých myšlenek a induktivní metodou) bez prokreativní srážející se kakofonie Evropy od roku 1500 dál? Fraška v Samarkandu a filozof na trůně s gulama v Indii nepředstavují adekvátní náhradu.

Osmá. Někde ve století, které by bylo naše 19., začne strašlivá válka na způsob první světové. Trvá alespoň 70 let: jestliže předchozí stránky Roků pronikal dojem, že lidstvo si bez Evropy vedlo dost dobře, pak tady se ten dojem komplikuje. K a I a B jsou uvězněni v pekelných, nekončících zákopových bojích. Přežijí – anebo také ne. Robinson v bravurním tahu zasazuje poslední stránky této knihy do prostředí tak strašného, že jeho hrdinové si myslí, že jsou posmrtně mučeni v bardu. Nejsou. Je to skutečné. Válka končí vítězstvím spojenců – Travankorské ligy složené z jižní Indie, Číny a Hodenosóníjské ligy – nad Dár al-Islámem.

Devátá. Jsme zpátky ve Nsaře (Bordeaux), kde islámští konzervativci postupně prohrávají boj za uchování čistoty své patriarchální pouštní sekty.

Desátá. Jsme v Americe a jinde. B prožije dlouhý život ve snaze pochopit svět, dějiny, pocit, že už tady byl, stále silnější dojem, že životy, které žil, a Iové a Kové, které miloval, za sebou zanechali stopu prosycenou žitím. Román končí klidně, pokorně, solí a rýží; na samém konci je žert o tom, kdo bude poslední K.

Hráči na vinici Buddhově

Průmyslová revoluce byla obejita. Propast mezi třetím světem a prvním byla zeštíhlena. O počítačích a internetu padla pouze zmínka mimochodem. Korporační kapitalismus – který usiluje proměnit naši vlastní planetu do podoby, již Robinson v rozhovoru pro Locus popsal coby jakousi atomovou střelnici pro pyramidový prodej – v podstatě nevstoupí do hry. Roky rýže a soli jinými slovy nezahrnují celou historii světa od roku 1350.

A jsou v nich zdlouhavé pasáže a Dvé Cest Uhozenosti. Ale nakonec je tu něco důležitějšího nežli skvrnky a pozdržení: hluboká čirá vyrovnanost vyprávění, jasnost vnímání a soucítění, která nakonec má náboženskou intenzitu, i když bez jediného náznaku od Robinsona coby autora, že v dohledu je nějaký Bůh, ať už kdekoli. Pokud kniha přistupuje na nějaké náboženství, je to skoro jistě střízlivá forma buddhismu (Buddha je možná nejčistší B: Sancho Panza bez masky). V této formě buddhismu není žádný bůh, ale pouze úcta. Uctívání.

Stránka 498 britského vydání říká všechno, co se zde dá říci o Rocích rýže a soli, v dobrém i uhozeném. Na začátku stránky v jednom z Robinsonových nejuhozenějších okamžiků zaslechneme dva vojáky, bavící se na indické pláni. Jeden z nich (místní I) si všimne Himálají na severu a že z místa, kde pod velehorami stojí, to vypadá, jako by „Indie byla klounová loď, která narazila do Asie, prodírala se pod ní dál a vmáčkla se až pod Tibet“ atd… Což nám dá nalejvárnu z deskové tektoniky, pořádným šupem.

Ale o pár odstavců níž na téže stránce Bai (místní B) přemítá o válce a bozích a realitě. V této ohromné dlouhé knize jsou veletucty jiných moudrých a krásných pasáží; ale tato je může zastoupit všechny:

To, za co Číňané bojovali, usoudil Bai, byla… jasnost, nebo co jiného je protikladem náboženství. Za lidskost. Za soucit. Za buddhismus, taoismus a konfucianismus, tu propletenou trojici, která tak dobře popisuje vztah ke světu: náboženství bez boha, jenom s tímto světem… všechno živoucí, všechno svaté, posvátné, součást Božství – neboť ano, Bůh existuje, pokud tím myslíte pouze transcendentální všeobecné sebe si uvědomující jsoucno, jímž je skutečnost sama, kosmos, zahrnující do sebe všechno ostatní… Ta myšlenka sama byla Bůh a vyvolávala jistý druh uctívání, kterým byla pozornost… Čínský buddhismus byl přirozeným studiem reality a vedl ke zbožným pocitům čistě ze všímání si každodenních listů, barev oblohy, zvířat zahlédnutých koutkem oka. Pohybů při štípání dřeva a nošení vody.

Recenzi pro FP přeložil (translated by) Jan Vaněk jr.
Translation published by kind permission of the author.

Knihu chystá nakl. Triton v překladu manželů Trávníčkových; nebyli konzultováni. Všechny názvy zmíněných (česky nevydaných) knih a děl jsou pracovní, což se týká i termínů z recenzované knihy, jež mohou být řešeny v budoucím, reálném českém překladu jinak.