Rok naší války – Swainston Steph

Čtyřzemí, svět obývaný pestrou směsicí obyvatel, je již po dvě tisíciletí sužováno útoky podivného Hmyzu. Díky snahám Císaře a jeho Kruhu padesáti nesmrtelných dokázaly spojené armády všech království hmyzí invazi po celou tuto dobu vzdorovat. Rovnováha sil se však povážlivě vychýlí poté, co na bojišti padne vládce největšího z království a hlavní vojevůdce, král Jespák Ostrovod. Jeho bratr a dědic se projeví jako zbabělec, upřednostňující vlastní klid před bezpečím říše, a stará spojenectví se rázem začínají rozpadat. Jako by to nestačilo, přeroste zdánlivě prostý manželský spor dvou Nesmrtelných v krizi, ohrožující stabilitu celého Kruhu. A hmyz, pozbyv nepřítele, začíná zaplavovat svět.

Pozorovatelem všech událostí, jejich příležitostným iniciátorem i figurkou ve hře, jejíž pravidla nezná, avšak vždy především čtenářovým průvodcem je Jant Šira – císařův posel, nesmrtelný člen Kruhu, nejrychlejší tvor svého světa a… narkoman. Právě droga přidává k úctyhodné řadě Jantových výjimečných schopností i možnost navštěvovat jiný svět – Přesun. Ať už je Přesun pouhým výplodem Širovy drogou opojené mysli nebo reálně existujícím prostředím, zdá se, že nějakým způsobem souvisí s nebezpečím ohrožujícím Čtyřzemí…

Třebaže by se vzhledem k probíhající válce mohlo zdát, že Rok naší války patří do škatulky military fantasy (nebo scifi – to nechám na jiných), není tomu tak. Ústředním tématem románu je roztržka mezi nesmrtelnými a mnohem více prostoru než otevřenému boji je věnováno politickým intrikám. Bitev s hmyzem se čtenář zúčastní pouze výjimečně a většina informací o válce sestává z hlášení o zdánlivě nezadržitelném postupu nepřítele.

Čtyřzemí je kombinací středověké říše s typickou kulturou, systémem vlády i válečnou technikou, vyskytuje se zde však i řada moderních, často bizarních prvků. Nenechte se proto (na rozdíl ode mne) vyvést z míry například zmínkou o romantice tramvajových ostrůvků – nejrůznější variace na vymoženosti našeho světa jsou totiž prostředí, stvořenému fantazií Steph Swainstonové, vlastní.

S Rokem naší války bývá často spojováno slůvko „originální“, jež je nepochybně namístě při srovnání s tradiční fantastickou produkcí. V kontextu new weird však tento přívlastek ztrácí smysl. Swainstonová je jednou z mála autorů, kteří se k new weird a tvorbě Chiny Miévilla sami otevřeně hlásí, a na Roce naší války je tento inspirační zdroj znát – byť možná ne na první pohled. Autorka se totiž doslova vyhýbá popisům prostředí, které pravděpodobně mnoho čtenářů s tímto literárním směrem mylně spojuje. Povědomá je však fantazie a záliba v bizarnostech, místy balancující na hranici perverznosti, která se nejvýrazněji projevuje při popisech Přesunu a jeho obyvatel. (Nejsem si jist, zda slabší povahy více ocení dívku složenou z tisíců červů, nebo nafukování balónků ze střev ještě dýchajícího nepřítele.)

„Miévillština“ je ostatně cítit i z tak základních aspektů románu, jako je volba postav: Hlavní „hrdina“, drogově závislý Jant, má do klasického neohroženého reka daleko. Tento cynický pragmatik a notorický intrikán myslí vždy v prvé řadě na sebe a jedná bez skurpulí (třebaže mu jisté morální kvality nelze upřít), což mu spolu s častými projevy slabosti spolehlivě zaručuje pohrdání ze strany mnoha jeho vrstevníků. Naopak, na nejvýraznějším příkladu tradičně chápané rytířskosti, Jantovu příteli a ochránci Bleskovi, Swainstonová ukazuje, jak tenká hranice může dělit lpění na zásadách od pouhé ješitnosti a že tyto vlastnosti mohou být svému nositeli i jeho okolí nebezpečnější než obecně odsuzované prohřešky.

S postavami, s nimiž se čtenář mohl seznámit v Bas Lagu, mají obyvatelé Čtyřzemí společný i další rys: S výjimkou Janta (a snad ještě Bleska) jsou všichni aktéři příběhu jen letmo načrtnuti. Jako by si autorka od svých hrdinů držela odstup – víme, jak jednají, ale neznáme jejich motivy a vnitřní život. Pro čtenáře je proto obtížné si k postavám vytvořit vztah, ztotožnit se s nimi. Zatímco se však Miéville tento rys svých knih snaží vynahradit popisem prostředí (které u něj často hraje významnější roli než samotný děj), Swainstonová se soustředí především na příběh. Výsledek je poněkud rozpačitý. I přes zajímavou a náležitě komplikovanou zápletku (a autorčin nesporně čtivý styl psaní) může čtenář někdy začít ztrácet zájem o sledování sporů jemu cizích postav. Kniha tím trochu připomíná hostinu, na níž se podává dlouhá řada rozmanitých a rafinovaně vybíraných chodů, do nichž však šéfkuchař zapomněl přidat sůl – něco tam zkrátka chybí.

Hlavním lákadlem knihy tak vedle postupného odkrývání pozadí příběhu zůstává podobně jako u ostatních titulů řazených k „hnutí“ new weird autorkou vytvořený svět a jeho zákonitosti. K odhalování tajemství hrdinů, historie Čtyřzemí a pravidel, v tomto světě vládnoucích, přistupuje Swainstonová s citem profesionála (a štědrostí Skota). Tradiční vysvětlení pozadí příběhu, obvyklé pro první knihy většiny sérií, byste v Roce naší války hledali marně. Pravda, Jant sem tam utrousí poznámku o tom či onom jevu, popřípadě se se čtenářem podělí o příhodu z vlastní minulosti, obvykle tím však jen otevře další otázky a poukáže na existenci nových tajemství, která autorka (doufejme) odhalí někdy v budoucnu. Swainstová zkrátka víc naznačuje než prozrazuje, a čtenář si tak na většinu případných odpovědí musí počkat až na příští knihy. Nutno uznat, že tento postup je účinný – Čtyřzemí, Přesun a jejich zákonitosti jsou totiž mnohem zajímavější než většina vystupujících postav a atmosféra tajemství spolu s příslibem jeho poodhalení představují jedno z nezanedbatelných pozitiv knihy.
Právě v ojedinělých retrospektivních prostřizích a několika výletech do Přesunu se projevují literární kvality Steph Swainstonové nejvýrazněji. Příhody z Jantovy nikterak příkladné minulosti jsou mnohem působivější než intrikánství nesmrtelných, a nic na tom nemění ani probíhající válka, která by hlavní dějové linii měla dodat na atraktivitě. Škoda jen, že jsou takové odbočky od hlavního příběhu poměrně řídké a jejich zakomponování do knihy vyvolává dojem nahodilosti. Nemohu se zkrátka ubránit dojmu, že autorka z těchto prvků knihy zdaleka nevytěžila tolik, kolik mohla. Teprve pokračování pentalogie objasní, zda má řazení a umístění těchto částí knihy hlubší význam, nebo jde prostě o nahodilé záplaty hluchých míst hlavní dějové linie.

To ostatně platí pro celou knihu. Třebaže je totiž příběh posledními kapitolami relativně uzavřen, nelze román vzhledem k množství nezodpovězených otázek vnímat samostatně. Teprve pokračování naznačí, zda je Rok naší války skutečně tak propracovaný, jak se o tom jeho autorka snaží čtenáře přesvědčit. V každém případě jde o zajímavý příslib, který v zahraničí vzbudil značný zájem čtenářů i kritiků a neměl by uniknout pozornosti žádného příznivce netradiční fantastiky.