Třetí (a poslední) velký případ newyorského detektiva Eliáše Baleyho se odehrává na Auroře, politickém, kulturním i vědeckém centru Vnějších světů. Třebaže se příčina vyšetřování – „smrt“ humanoidního robota – může zdát ve srovnání s vraždami, které řešil dříve, nicotná, jde ve skutečnosti o nejdůležitější Baleyho případ, na jehož úspěšném vyřešení závisí budoucnost pozemšťanů a v dlouhodobější perspektivě i budoucnost celého lidstva.
Služby detektiva Baleyho si tentokrát vyžádal sám Dr. Fastolfe, stvořitel Daneela Olivawa. Geniální vědec, politický vůdce a vizionář je totiž nařčen, že záměrně poškodil svého druhého „syna“, humanoidního robota Jandera Paneela. Třebaže nejde v pravém smyslu o zločin, diskreditace plynoucí z tohoto obvinění znemožňuje prosadit Fastolfův plán na osídlení vesmíru obyvateli přelidněné Země. Případ navíc pro Baleyho získá osobní rozměr, když se na Auroře setká s Gladií, ženou již poznal na Solarii a kterou tajně miluje. Průvodcem v neznámém světě je Baleymu opět Daneel, jemuž tentokrát asistuje další člen Fastolfovy domácnosti, robot Giskard.
Při psaní Robotů úsvitu se Asimov do nejmenších detailů držel schémat, jež se mu osvědčily v předchozích knihách. Baley je povolán do prostředí, o němž neví zhola nic, aby vyřešil případ, který – podle slov nejchytřejších hlav celého lidstva – vyřešit nelze, přičemž neúspěch bude mít nedozírné následky pro Eliášovu kariéru stejně jako pro zbytek obyvatel Země.
Vyšetřování opět probíhá výhradně formou výslechů, z nichž detektiv na základě jediné poznámky vyvodí bezchybný závěr, s nímž ovšem veřejnost nebude v celé jeho šíři obeznámena nikdy. A protože Baley při své činnosti s virtuozitou sobě vlastní šlápne na kuří oko každému prominentovi, kterého mu osud přivede do cesty, zbývá mu na samotné vyšetřování jen tolik času, kolik potřebují místní úřady k tomu, aby jej vyhostily z planety. V případě Aurory jde o dva a půl dne, třebaže byste to z rozsahu knihy – oproti oběma předchozím dílům téměř dvojnásobného – nepoznali.
Největší škody napáchalo na robotické sérii bezpochyby její stáří. Třebaže Asimov věnoval značnou péči rozpracování teorie robotů, působí jeho výtvory ve srovnání se současnými poznatky značně naivně – roboti sice vnímají širší barevné spektrum než lidé, avšak jen proto, že se stále řídí zrakem, a dokonalým sluchem jsou obdařeni zřejmě proto, aby mohli vzájemně komunikovat na verbální úrovni. Do očí bijící je absence jakýchkoli automatických či počítačových systémů, a to především ochranných. Z tvrzení typu „Kdyby na můj pozemek vstoupil někdo cizí, moji roboti by si ho jistě všimli a informovali mě“ na čtenáře dýchne kousek počítačové prehistorie, nehledě na skutečnost, že spolehlivost robotů coby domácích hlídačů je vlastně výsledkem Baleyho vyšetřování značně zpochybněna.
Poněkud podivná je i Asimovova představa vyspělé Aurory. Vzhledem k tomu, nakolik se tento svět liší od prostředí, které Baley zná ze Země, působí existence veřejných záchodků trochu zarážejícím dojmem. Zjevnou oblibu, jíž se tyto toalety u obyvatel Aurory těší, lze vysvětlit snad jen tím, že jde možná o jediné místo umožňující společenský kontakt, které jim bylo stvořitelem jejich vesmíru dáno. (Restauraci či podobný podnik v Baleyho doprovodu nenavštívíme a celá kniha na mne působila dojmem, že Aurořané taková zařízení nepotřebují a neznají.)
Obsedantně působí Baleyho neustálé rozpitvávání sexuálních praktik mimozemšťanů, které sice vysvětluje potřebou znát úplně vše, co může mít s případem spojitost, pro které už mu však nezbývá čas na otázky, které se na první pohled jeví pro vyšetřování důležitější. Ostatně samotná nutnost dobrání se pravdy pouze prostřednictvím výslechů je způsobená poněkud neuvěřitelnou skutečností, že z robotů, kteří se nacházeli v blízkosti místa činu, není možné získat žádné informace. (Byť zde nejde o nesrovnalost natolik markantní, jako tomu bylo u Nahého slunce.)
Kdo četl předchozí díly série, nemusí se u Robotů úsvitu bát zklamání. Na druhou stranu ovšem čtenář nalezne jen málo věcí, které by tuto knihu pozvedaly nad ostatní Baleyho případy. Tou první je oživení, vnesené do děje Baleyho novým společníkem, robotem Giskardem. Narozdíl od detektiva čtenář od začátku tuší, že Giskard není jen primitivním strojem, odhalení jeho skutečných schopností však Asimov odkládá až na samý závěr, takže nezbývá než tápat a chytat se všech náznaků. (Po pravdě řečeno mám dojem, že se právě zde Asimov projevil jako lepší autor detektivek než při vymýšlení Baleyho vyšetřování.)
Druhým – a významnějším – kladným faktorem je důraz, který je kladen na širší politické souvislosti případu. Nejen že tak Asimov odhaluje z Baleyho světa víc než v obou předchozích dílech dohromady. Tento širší rozhled mu zároveň umožnil propojit robotickou sérii se světem Nadace. A tak se na Auroře setkáme s doktorem Amadirem, zatímco Han Fastolfe odhaluje, že jeho vynález humanoidního robota je jen krůčkem na cestě za vytvořením nové vědy – psychohistorie.
Pokud jste se již s detektivem Baleym seznámili a oblíbili si jeho metody, můžete po Robotech úsvitu bez obav sáhnout. Těm, kteří ještě tu čest neměli, bych doporučil začít s jeho staršími případy. Pět set stran je na zjišťování, zda vám autorův styl sedne, přecejen zbytečně moc.
chm…
Roboti a Imperium jsou hadam hadr na podlaze.. .)
A podle tebe jde snad o další Baleyho případ? Ten je v době dění Robotů a imperia skoro dvě stě let po smrti. Ostatně recenze vyjde na FP do dvou týdnů.