Roboti nemají ocas – Kuttner Henry

Roboti nemají ocas obsahují pět povídek, které spojuje postava excentrického vynálezce Gallowaye Galleghera. Postup jeho práce je jednoduchý – zpít se do němoty a uvolnit cestu vlastnímu podvědomí. Výsledek je vždy úžasný a řešící všechny problémy, kterým Galloway či jeho zákazníci čelí. S jediným nedostatkem – za střízliva si vědec nepamatuje, co udělal a proč.

Okolo této základní premisy vystavěl Henry Kuttner své příběhy plné humoru, slovních hříček a přestřelek. Do těch se zapojuje nejen Galloway sám, ale i jeho dědeček z Maine, taktéž věčně lačný lihovin, jednotliví zákazníci, policisté, s nimiž se Kuttnerův hrdina potýká víc než často, a především pak robot Joe – sebestředný, arogantní, superinteligentní, disponující schopnostmi lidem nedostupnými… prostě dokonalý otvírák pivních plechovek (ano, to je jeho původní účel).

Na takové podružnosti, jako je psychologie, hlubší pozadí světa budoucnosti (snad s výjimkou právní džungle, kterou si nejvíce vychutná autor v závěrečné povídce Ex machina) a něco, co by byť sebeméně připomínalo logickou výstavbu děje, na to nebyl během psaní čas. A po pravdě řečeno, jen by to obtěžovalo.

Kuttner prostě nastřelí základní situaci a pak kolem ní intuitivně krouží, dokud ji celou nevytěží, aby pak povídku co nejrychleji ukončil. Vysvětlení jsou tedy někdy poněkud vachrlatá a technické explikace sledovat jest zbytečné, ale za tu jízdu před tím odpustíte autorovi ledascos.

První povídka přitom nic takového nenaznačuje. Jenže ta také z celého cyklu výrazně vybočuje. Galloway v ní je pouze vedlejší postavou. Pozornost se soustředí na jeho nemorálního známého snažícího se využít jeden podivuhodný vynález pro vlastní účely – což se mu nakonec stane osudným. Časová schránka je spíše na pointě založená bajka o potrestání jednoho drobného padoucha, ke které opilý Galloway dodá jen nutný komentář. Nejedná se přitom o špatné čtení, jen prostě nemá drajv. <>Což však hned druhá povídka (Svět patří mně) víc než vynahradí. I ona sice disponuje motivem zločince snažícího se o zneužití vynálezu, ale tentokrát již je v jejím středu konflikt mezi ním a samotným Gallowayem. Především se však teď lépe pracuje s úředním šimlem (v první povídce pouze pár poznámek o komplikovaném právním systému, zde přímo dějotvorný prvek) a objevují se tvorečci Lyblové, přesvědčení, že jim patří svět. Respektive: bude patřit, hned co jej ovládnou.

Jestliže první povídka byla oťukáním postavy a druhá pochopením jejího potenciálu, zbylé tři jsou prostě labužnickým vychutnáním toho, co se dá kolem v podstatě stále stejné zápletky a hrstky motivů (vynález, o němž se neví, k čemu slouží, právní a časová hrozba atd.) vykouzlit a záleží jen na konkrétním okamžiku, který příběh budete považovat za nejlepší.

Povýšenec poprvé přivádí na scénu robota Joea a takřka bradburyovské téma nostalgie po starých kinech.Gallegher plus si zase v největší míře pohrává s tím, že Galloway si nemůže vzpomenout, co po něm kdo vlastně chtěl (tentokrát čelí hned třem zákazníkům) a Ex machina nabízí nejvtipnější pasáže cyklu věnované soudnictví a právu.

V součtu je pak celý cyklus i dnes živým (a živelným) gejzírem humoru, za který by mnozí současní humoristé zaprodali vlastní duši (a pár cizích nádavkem). Jejich vtip je možná poplatný době svého vzniku, především tehdy populárním konverzačním komediím, ale co? Tento typ humoru – na rozdíl od představ o světě budoucnosti – dodnes nezastaral (ostatně i současný Hollywood se k tomuto modelu dodnes občas vrací).

Kladem knihy je i dvojice doprovodných textů, které nabízejí nejen hrst vzpomínek na Kuttnera, ale především opravdu fundované zamyšlení nad jeho literárním hrdinou. Ne nadarmo je autorkou předmluvy Kuttnerova manželka.

Roboti nemají ocas je tak další kniha, která potvrzuje, že pulpové období fantastiky skrývá ještě celou řadu pokladů, kterých se snad i dočkáme. Sám Kuttner by mohl naplnit ještě několik povedených výborů napříč žánry. Bohužel se tato fantastická archeologie u nás moc nevyplácí. Což je s výhledem na časté stezky k tématu neúnosnosti nekonečných ság a úmornosti veledlouhých románů poměrně paradoxní – protože kdo z dnešních autorů dokáže tak lehce vyseknout příběh, který napne i pobaví na tak malém a sevřeném prostoru?

Snad se tedy Galloway přičiní o prolomení nezájmu o klasiky fantastiky a dočkáme se dalších podobných knih. Obě řady Mistrovských děl jsou k tomu přitom jako stvořené a málokdo může garantovat zodpovědný výběr z přehršle zaprášených příběhů víc než právě Laser-books. Osud podobných projektů je však na čtenářích. Doufejme, že jejich soud bude příznivý.

Boris Hokr (redaktor)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz