Roboti a lidi – ed. Ríša Vlado

Jaroslav Mostecký: Svíčkový báby

Boj za lidká práva androidů má různé formy a podoby. Hodně záleží na tom, kdo a z jakých pohnutek ho vede, nejde to ale bez náhradních dílů….
Zajímavá, profesionálně napsaná, solidně vypointovaná a nutící k zamyšlení – taková je povídka „starého harcovníka“ české scifi a fantasy.

Lucie Lukačovičová: Baudelaire verze 2.0

Kasandra se pokouší psát básně, ale inspirace je velký problém. I pořídí si do počítače interaktivního elektronického básníka. Srážka snů s realitou může mít občas dost nečekané následky.
Povídka ze studentského prostředí od osvědčené autorky – relativně odlehčená, jednoduchá, ale přesto svým způsobem realistická a poučná.

Anna Šochová: O popelce

Moderní varianta klasické pohádky, jejímž nosným motivem jsou spíše pohnutky jednání jednotlivých postav, než samotný, byť velmi dobře modernizovaný starý příběh. Jednu z hlavních rolí zde vedle lidí hrají technologie.
Autorka boří zažité představy, pěstované dlouhá léta civilizovanými pohádkami, a mění postupně sladkobolný příběh o štěstí v cosi na pomezí thrileru a hororu.

Ondřej Neff: Že by chybka?

Jak se církev postaví k robotům a roboti následně k lidstvu?
Kdysi krátká anekdota se v rukou českého klasika žánru rozplizla na sedm a půl strany. Není to odpad, ale ke špičce, jako bylo „Vejce na ruby“, má hodně, hodně daleko.

Vlado Ríša: Šmejdi

Svišťák je šmejd. Šmejd od slova šmejdit. Šmejdí vesmírem, oficiálně přepravuje náklad, ve skutečnosti si vydělává různou černotou. Jeho poslední zakázka ale dost smrdí…..
Vlado Ríša předvedl po všech stránkách profesionální výkon a vytvořil snad až příliš tradiční dobrodružný příběh, kterému nic nechybí, ani nepřebývá.

Radka Lukášová: Androidkám Prozac nepomůže

V kolonii lidmi uměle vytvořených a násleně odvržených ne-lidí se objeví zdánlivě normální dívka bez paměti a předsudků. Kolonie ji přijme, jenže….
Autorka pojala svůj příspěvek jako sondu do psychologie ženského androida. Text je relativně zajímavý, ale na mě působil dojmem epizody vytržené ze širšího kontextu a upravené na povídku, navíc s předvídatelným průběhem.

Jaroslav Petr: Mýlit se je lidské

Továrna na androidy prakticky řízená androidy a ne zrovna dokonalým lidským majitelem – to je kombinace svým způsobem explozivní.
Dobrý a zajímavě zpracovaný příběh, zasazený do blíže nespecifikované budoucnosti, řeší nakonec otázky vztahů lidí a androidů velice tradičním způsobem. Autorova vize je dosti realistická a osobité podání zdvihá příběh velmi vysoko.

Martina Šrámková: Dárek od Pendera

Soukromé očko Arnold Williams dostává zakázku od podezřele pěkné ženské a tím začíná akčňárna v duchu Phila Marlowa.
Jak jsem poznamenal výše, autorka nám předkládá klasický příběh drsné školy, zasazený do jednoho z marsovských měst. Není špatný, ale s jistou nostalgií jsem při čtení vzpomínal na Velinského Christyho Bigse.

Stanislav Švachoušek: Mladý muž a láska

Tentokrát příběh čistě o lidech. Nedaleká budoucnost, ve které motorkář sbalí „makrobiotickou“ krásku.
Od českého klasika žánru jsem očekával něco více, než pár scifoidních kulis v pozadí, byť jeho doménou vždy bývala psychologie postav. Přepis obsahu telefoního záznamníku bohužel obsahuje jen něco, s čím se dříve či později „naživo“ potká každý.

Jiří Walker Procházka: Crash test, aneb balada o wolkerech a očích topičových

Co se může stát, když se nepohodnete se svými domácími spotřebiči? Raději se neptejte! Viz poslední věta úvodu knihy….
JWP zde řeší vztahy domácí elektroniky a obyvatel bytu svým osobitým stylem a způsobem, čímž se jeho povídka dostává z hlediska zábavnosti na pomyslnou špici sborníku. Původně měla vyjít v antologii „Sorry, vole, error“, ale prý nebyla: a) hotová; b) dost humoristická.

Jak výše uvedené poznatky shrnout? Dvěma způsoby!
1) Jestli se vám zdá, že některý příběh dopadl dobře, pak jste špatně četli! (parafráze na výrok blíže nespecifikovaného člena skupiny Asonance na jednom z koncertů)
2) Příběhy v této sbírce jsou přes dané téma různorodé – jak formou a kvalitou, tak obsahem. Nová jména neurazila, zklamali naopak někteří osvědčení klasici. Co se týká obálky od Milana Fibigera, je sice zajímavá, ale určitě ne lákavá.

Všeobecně lze tuto sbírku hodnotit jako lepší průměr, nebýt ale „Crash testu“ a možná ještě „Šmejdů“, působila by vysloveně depresivně. Běžným čtenářům nedoporučuji číst ji na jeden zátah, protože nastolené vize budoucnosti nejsou tím, čeho by se člověk chtěl dožít.