Roboty a impériem končí slavná Asimovova série o pozitronických robotech. Oproti třem starším sestřičkám dochází u této knihy k výraznému posunu. Posunu v čase, počtu postav, dějových linií i poutavosti příběhu.
Děj románu se odehrává dvě stovky let po Baleyho posledním případu a hlavní pozornost je tentokrát věnována Gladii a robotům Daneelovi a Giskardovi, kteří po smrti Hana Fastolfa přešli do jejího vlastnictví. Dávno mrtev je i krátkověký detektiv Eliáš Baley, přesto však zůstává jedním z hlavních hybatelů děje. Mezi osadníky ze Země se z Baleyho stala legenda a naprostá většina významnějších postav příběhu se chová, jak se chová, jen díky dřívějším setkáním s Eliášem. Ve skutečnosti byste na prvním stu stran marně hledali jediný rozsáhlejší rozhovor, v němž by Baleyho jméno několikrát nepadlo. S Eliášem se navíc setkáte „na živo“ prostřednictvím hrdinů, kteří vzpomínají na svá poslední střetnutí s touto legendou. Díky retrospektivním střihům se dozvíte, že Baley byl nejen detektivem a samozvaným sociologem, ale navíc nebývale schopným prognostikem. Baley totiž předvídal další průběh osídlování galaxie a varoval před krizí, která lidstvu hrozí. A zdá se, že tato krize právě nastala…
Planeta Solaria byla za záhadných okolností opuštěna a Gladia je víceméně proti své vůli přinucena se zúčastnit expedice, jejím cílem je prozkoumání okolností tohoto exodu. Výprava vedená D.G. Baleym (shoda jmen není náhodná) se na planetě robotů setká s neočekávaným nebezpečím, před nímž je – jak se zdá – může zachránit pouze Gladia a její roboti. Solariánská krize ovšem není ničím ve srovnání s hrozbou, již pro Zemi představuje tajuplný plán ambiciózního doktora Mandama…
Třebaže Asimov řeší v této knize jediný problém, přistupuje k němu z několika stran. Zatímco Gladia za přispění Eliášova potomka usiluje o udržení galaktického míru mezi Vesmířany a osadníky, snaží se Daneel s Giskardem překazit plány na zničení Země, jež vytušili za snahami svých nepřátel. Na druhé straně bitevní linie pak stojí náš starý známý doktor Amadiro a jeho pravá ruka Levural Mandamus, jimž zdatně sekunduje Vasilia Fastolfová, která se ani po dvou staletích nezbavila touhy získat zpět svého přítele z dětství – robota Giskarda.
Robotům a impériu nelze vytknout nic, na co bych neupozorňoval už u předchozích částí série. Snad jen závažné nedostatky v logice uvažování robotů Daneela a Giskarda jsou markantnější, než tomu bylo u pouhého člověka Balyeho. Zbytek jsou drobnosti: Posádky vesmírných lodí připomínají svým chováním i hodnostmi (kdo by na palubě mezihvězdného plavidla čekal bocmana?) spíše své ekvivalenty z dob námořních válek počátku novověku. Silovému poli, jímž je Gladia při svých projevech chráněna, zřejmě došly při útoku atentátníka baterky a Amadiro s Mandamem, kteří donedávna neměli ani potuchy o možnosti sestrojení robota-telepata, náhle dokáží bezchybně určit rozsah Giskardových schopností.
Tyto a další nedostatky jsou ovšem v mnoha směrech hravě vyvážené bohatostí děje, rozmanitostí postav a jejich motivů – skoro by se chtělo říct, že jde o první knihu celé tetralogie, která si zaslouží označení román. Roboti a impérium si již nehrají na detektivku; jediná záhada – tedy způsob, jímž chce Mandamus zničit planetu Zemi – není pro současného čtenáře příliš efektní a přibližně od poloviny knihy ani překvapivá. Tento posun však rozhodně není na škodu. Namísto toho se Asimov rozhodl knihu oživit několika dramatickými okamžiky, a i když tyto scény obvykle končí téměř dřív než začaly, ke zvýšení čtenářova požitku a udržení jeho pozornosti to bohatě postačuje. A kdyby se snad přece někomu zastesklo po Eliášovi Baleym a jeho metodách, dostane se mu jich vrchovatou měrou v rozhovorech Daneela s Giskardem.
Za sebe mohu prohlásit, že šlo o první knihu celé série, kterou se mi podařilo přečíst na jeden zátah, bez nutkání ji někde v polovině odložit, a dokonce jsem se při tom bavil. Přestože se Asimov sotva může v něčem poměřovat se současnou elitou žánru SF (snad kromě původnosti), za přečtení přece jen stojí. Neodpustím si však malé rýpnutí: kdyby sérii o robotech napsal v současnosti autor méně zvučného jména, pravděpodobně by po ní ani pes neštěkl. Leč vůči klasikům je nutno dělat ústupky…
