Robert Holdstock – Les kostí

     Robert Holdstock? Nic proti, ale poslední dobou jsem nějaký ospalý…ne, ty prášky za to nemůžou…to sou povídky?!? Fakt?!?

        Vskutku! Robert Holdstock nám skrze nakladatelství Polaris přihrává extra smeč – povídky z dvou sbírek – The Bone Forest a The Merlin´s Wood. Nevím, podle jakého klíče byly povídky vybrány, ale rozhodně byly vybrány dobře. Na úvod své vyčerpávající “recenze” musím poznamenat, že ke knize jsem přistupoval s despektem (měl jsem zrovna rozečtené nové “Leo Čtení”, recenze někdy příště ). Obálky s kostlivci mi připomínají od jisté doby Čáru hrůzy, stejně jako jméno Robert Holdstock mi připomínají od jisté doby citát “Rolls Royce se zadřeným motorem” by Nakor v recenzi na Lavondyss. Když jsem zjistil, že jde navíc o “Nový výraz britského ducha pro pravou fantasy”, což mě přinutilo zamyslet se o tzv. zlaté střední (neznám totiž žádnou “levou” fantasy, v poslední době dokonce ani levnou). Ale co, kdekdo se dnes musí živit psaním reklamních noticek na obálky. Neřešme to a pusťme se do díla.

        Kniha vtipně začíná stranou devět, na které tedy ve skutečnosti začíná první povídka. Jmenuje se (ta povídka) Země a kámen (Earth and stone) a je o nalezení skutečné a jediné pravdy, klidu, míru a tak… samozřejmě za doprovodu skvěle popsaných “pohanských” obřadů, nechybí přenos časem, brutální chlapec Tig (jeho téma je později suprově rozvedeno v Lese mytág a Lavondyss) a další srandy. Nechybí ani Tuthanachové. Výborný otvírák, stojí za to.

        Další je Šaman (Magic man) ale nenajdete v něm ani Conneryho, ani Seana, ani Amazonskou džungli, ani lék na rakovinu (áá sakra). Jde zde spíš o velmi netradiční objasnění funkce kresbiček na stěnách starých jeskyní (i když Sapkowskiho vysvětlení je vtipnější). Dobrý nápad, má to spád… stojí za přečtení.

        Třetí v pořadí a asi předposlední v kvalitě je Chlapec, který překonával peřeje (The boy who jumped the rapids). Příliš dlouhé, příliš jasné. Konec jsem odhadl na můj vkus příliš brzy. Pokus o psaní “realističtější” fantasy, mezi ostatními kolosy se nevyjímá tak, jak by mohl.

        Chtěl jsem knihu odložit na nějaký čas k ledu, ale mým zlozvykem je začít číst další povídku a pak teprve knihu odložit. Jenže právě ta další povídka mi nic takového nedovolila. Jmenuje se Čas stromu (Time of the Tree) a je to jedna z nejvychytanějších povídek ve sbírce. Holdstock se v ní tak trochu nechá unést ekologizováním, strachem z toho, že lidé tady “všechno zničí”, ale tyto myšlenky rozehrává v takových kulisách a z takového úhlu pohledu, že vás to nechá po dočtení obdivně vzdychnout a zírat na zamlžené sklo okna…hele, soused už jde zpátky, motá se, no to zas bude řev…

        Démon (The Shapechanger) Co dodat. Objeví se archetyp “zaklínače” – hrdiny likvidující nadpřirozené i podpřirozené. Tady se jmenuje Vlkohlav, má učedníka a rozhodně je překvapivý. Artušovské legendy posté opět jinak, časový posun a další humory a tumory s radioaktivitou. Dobré. Dál?

        Thorn, v originále originálně Thorn. Jak jinak by jste chtěli přeložit slovo Thorn? Třeba Thorn. Nebo Thorn, i když to není tako thornovsky přesné. Jsme svědky souboje “starých ostrovních bůžků v čele s Thornem” a “Velkého Pána Nebes, samotného Pánaboha”, skrze kamenorytce.

        Téma smíšení pohanských rituálů a křesťanské víry prolíná i další povídkou, která se jmenuje česky Scarrowfell a anglicky taktéž a je o vesnici Scarowfell a o jedné velmi netradiční oslavě Večera Páně. Ačkoli je to téma dobré, tak nějak mě to příliš nechytilo, přišlo mi to v dnešní době “new age” a “zen-buddhismu” poněkud pasé (Znáte písničku “Kdopak to ty husy pasé”). Takže jsem ji ohodnotil jako nejhorší, byla na mě buď příliš nepochopitelná, nebo příliš nudná, nebo příliš složitá. A vedle další povídky bledne jako ortodoxní hinduista nad porcí pořádného hovězího bifteku.

        Silvering (Silvering) , povídka naprosto vybočující z cyklu. Nevím, jestli to je důkazem mé recenzentské impotence (jiné ne!!!) ale prostě k ní nedokážu napsat víc, než že je o velmi netradiční lásce, konci jednoho člověka a velmi zvláštním přírodním koloběhu. Rozhodně si jí přečtěte. Nikdy jsem nečetl něco podobného. A je také asi nejlepší v knize. Už kvůli ní doporučuji více než málo.

        A přichází titulní novela, Les kostí (The bone forest). Les mytág jsem nečetl (zatím) ale podle všeho je tato novela jakousi glosou k právě první části cyklu. Setkáváme se s dvěma vědci, Georgem Huxleyem a Edwardem Wynne-Jonesem, kteří zkoumají mytága, snaží se zmapovat les až na to jeden z nich doplatí.

        Co říci závěrem? Holdstockovy knihy patří rozhodně k tomu nejlepšímu co u nás vyšlo. (proto je taky čtu…) Opět se zatajeným dechem sledujeme naprostou autorovu fascinaci lesem, vše je živé, země, les, pohanští bůžci, vše se mění. Co však bylo v předchozích dílech na pomezí iluze, to je v Lese kostí prostě reálné. Odvážím se tvrdit, že Holdstock vytvořil úplně nový typ fantasy, kde jsou země trpaslíků a draků kdesi daleko a zůstává jen les a s ním archetypy jungovské psychologie, tajemné obřady a ten kouzelný svět, který zahlédnete jen na úplném okraji periferního vidění…stačí si prostě vybrat les a jít. Povídky jdou Holdstockovi mnohem lépe od ruky, neunudí vás, pouze vás pohltí, zahltí a pak naprosto okouzlené vyhodí, ba co, vykopnou do reality. Ale fantasy je tu přece od toho.

        Kvalitní překlad, velice krásné obrázky i obálka, i když něco takového by stálo za to číst i v podobě umaštěného rukopisu. A co chybí k dokonalosti? Já vím že skoro nic, ale přece jenom mi to připadá jak “sto komárů ubilo osla” – autor předloží nápad, vykreslí jej, chvíli se tím zaobírá a nakonec to znuděně odloží (i když někdy nechybí pointa)… prostě tomu chybí trochu té jasnosti. Mlhy a tajemna je tam dost a dost.