Rigor Mortis – sbírka SF povídek

…Kniha však obsahuje nejen povídky členů sdružení, ale i jejich hostů, což je určitě dobře. Svou povídku sem věnovali či na nějaké spolupracovali Marek Dobeš, Jaroslav Mostecký, Ondřej Neff, František Novotný, Pavlína Pechová, Jiří W. Procházka a Vladimír Šlechta.

Sbírku otvírá Pavlovského Cesta na hovno, aby hned na začátku mohla slabším povahám způsobit těžké žaludeční potíže. Variace na téma „setkání s mimozemšťany“ je vyřešena sice nápaditě, ale o to nechutněji. A přesně o to vždycky Rigoru Mortis šlo!

Následuje Mosteckého povídka Výška metr osmdesát, chrup bez kazu. Hodně zvláštní znamení: běloch. Je zajímavé, že si Mostecký dovede vždy udržet svou kvalitu. V povídce nahlédneme do města, kde je bělochů jak u nás černochů. Mírně rasistické téma (ovšem naruby) přerůstá v lov na lidi vzácné pleti. Jiří W. Procházka přispěl dvěma povídkami a obě jsou překvapivě kvalitní (na tento žánr). Kronika obce Strašna zaznamenává historii jednoho městečka, kde se během let začínají dít stále podivnější věci. Druhá Procházkova povídka Balada o Minervě a Františkovi Vám buď sedne, nebo ne. Pokud Vám přijde dostatečně zábavná vraždící nábytková stěna, pak se budete bavit jak nikdy jindy. Záleží však na vkusu každého, mě osobně to příliš neoslovilo, což u Vás platit nemusí. Kratičká Horákova povídka Krvavá Mary patří mezi čtenářsky nejoblíbenější. V mnoha dalších povídkách se RM ke Krvavé Mary vrací. Pokaždý je to stejný napsali spolu Pavlovský a Dobeš a je o masovém vrahovi. Co více dodat, že?…

Dvě povídky napsali RM dohromady. Dobro vítězí a Dobro zvrací u děr je cosi jako fantasy, ovšem těžko to lze za fantasy považovat. Na těchto dvou povídkách je nejlépe vidět, jak si RM umí pohrávat s jazykem. Už samotná jména jsou poněkud povědomá (Bouh Dhalová, Woch O’Moorka, Mass Thurbant…). RM si neberou servítky před nikým a ničím. Dovedou si klidně dělat srandu z Tolkiena, Victora Huga i z Michaela Bronce…). Tyto dvě povídky vyhrávají jistojistě cenu „Největší kravina“, valná většina čtenářů se bude bavit tak, jak už se dlouho nebavili. Šlechtův Rituál nemá hlavního hrdinu, ale hrdinku, která žije zřejmě v postkatastrofickém světe, kde je nouze o sperma. Emmu známe i ze dvou povídek, které vyšly ve sborníku Ježíšku, já chci plamenomet.  Povídka rozhodně není špatná, ale ty dvě v „Ježíškovi“ mi přišly lepší. Uvidíme, zda Šlechta u své hrdinky zůstane a nepřichystá čtenářům překvapení v podobě povídkové sbírky. Osobně si však myslím, že to Šlechta v plánu nemá a raději se věnuje Oggerdovi a Pohraničí. Pechová a Pavlovský napsali povídku Otázka paměti, v které se ozývají vzpomínky mučeného člověka. Opět další pochoutka pro psychopaty. Neff snad nezklame nikdy. Pravda o pekle je skvěle vymyšlenou fikcí o pekle, v kterém je to strašně v pohodě, a o nebi, v kterém je to pěkně naprd. Všichni samozřejmě víme, že je to ve skutečnosti naopak a Neff (ač se mu to téměř daří) nás jen tak neobalamutí, že? :o) A je tady závěrečná Horákova povídka Dutý plamen, která je svým rozsahem nejdelší. Ze všech nejvíce připomíná Kulhánkovy Divoké a zlé. Prostě bezhlavá řežba, hektolitry krve, tuny olova a kilometry slizkých střev. Jednoduše oddechový závěr oddechové sbírky.

Možná se Vám bude zdát hodnocení přehnané, ale je třeba tuto sbírku vnímat nejen z toho akčního hlediska, ale i z toho parodického. Je třeba si uvědomit, jak sbírka hýří nápady, kolik vychytávek se tam před námi skrývá. Pokud nemůžete tuto sortu literatury vystát, pak se od ní kliďte svinským krokem.

PS: Za hodnocení si vlastně můžete dosadit jakékoliv číslo od jedné do deseti, holt to není kniha pro každého. Já dávám…