Talpress, náš drahý zprostředkovatel Zeměploch, nám po delší době přinesl humornou hříčku z podobného rance, tentokrát od úplně jiného autora. Francouzskou národnost Fabrice Colina nakladatel na zadní straně bagatelizuje prohlášením, že se román ani o chlup neliší od děl anglosaských mistrů. Obvykle se s takovými výroky nerad přu, avšak tentokrát bych asi dobře nespal. Nejenže je kulturní odlišnost znát, ale být Prattchetem, Rankinem nebo Holtem, požaduji písemnou omluvu…
Toliko k úvodu do příběhu města Newdonu – neurotického domova tři neurotiků: Johna Moona, trenéra jednoho z osmi týmů sportu Quartek, jehož neschopnost se stává legendární (no co, když nastoupil, byli taky osmí, takže se zas tak nezhoršili), Oriella Vaghouna, elfa, jenž by jistě vybouchl u praktických zkoušek z magie nebýt toho, že ho vyhodili už z těch teoretických, a Gloina MacCougha, trpaslíka, jemuž je zase cizí řemeslo jeho rasy – totiž pěstování zeleně.
Příběh samotný není u humorné literatury nijak zvlášť důležitý, což si, bohužel, vzal autor k srdci až příliš. Tak tedy zápletka se točí kolem barona Mordaykena (trenéra úspěšného quartekového týmu), jehož kontaktuje sám Ďábel, který po svém vysvobození započne „strašlivý“ plán na ovládnutí světa a jako krok první je potřeba odstranit tři bohyně chránící Newdon. Ideálními prostředky se k tomu jeví býti John, Oriell a Gloin.
Colinova kniha nese typické rysy začátečníka – je patrná posedlost napodobováním formy proslavených vzorů, ale nikoliv naplňováním jejich ducha. Ačkoliv je na začátku člověk ochoten dát knize šanci, postupně jí musí přiznat prakticky nulový pokrok, k čemuž napomáhá hlavně silná absence konkrétních anebo podařených vtipů. Jediné momenty, kdy jsem se jakž takž šklebil, vyplývaly spíše ze samovolné ironie či určitých rysů černého humoru (snaha byla). Autor neustále rozvíjí především značně nenápadité slovní hříčky (Vampire State Building, Darles Chickens) a věci, které jednoduše štvou. Například neustálé zvířecí přídomky, jimž Oriell častuje své okolí, a subplot sekty Teatromanů (na nichž jsou zábavná snad jen řádová jména). Rozdělení děje na dost nepraktické pseudokapitoly, lehký guláš vznikající ze střídání vyprávění z pohledu první a třetí osoby, pointa příběhu taktéž jaksi schází…
Přes to všechno není kniha úplnou ztrátou času. Když už ne zábavné, tak alespoň čtivé byly okamžiky líčící atmosféru města a pasáže hlavního příběhu využívající již skoro zapomenutý Sisyfovský motiv se „Smrtí v zajetí“. Být autorem, tak knihu beru spíš jako první náčrt, který až pak přeměním v dílo vysokých kvalit. Co se dá dělat, abych navázal na nacionální podtext z úvodu, Quartek! příliš nepohnul mým antifrankofonismem pozitivním směrem…
Mno
Tak jen bokem. Cetl jsem i par dobrych fr knizek a videl jsem i na amazonu nejakou artusovksou s elfy, ktera byla dobre hodnocena. Ale ke Quarteku, o cem ta knizka teda vubec je? To jsem se moc nedozvedel. Co je vubec ten sport Quartek??? Aspon tos mohl rict, kdyz je to i v nadpisu…??? Ovsem i tak si to nekoupim :-).
Re:Mno
To s Francii byla samozřejmě nadsázka.Quartek je v zásadě jednoduchá brutální hra založená na dobývání čtyř pozic, v knize hraje roli jen na dvou místech (kniha se tak v originále ani nejmenuje).