Pygmej – Palahniuk Chuck

Tady začíná záznam jedna operativce mě, agenta č. 67. Priorita akce dovršit vrcholný úspěch. Krycí jméno: Operace Zkáza.

Enfant terrible, před kterým se třese celá západní společnost, je zpět. Před nedávnem jsme zde opěvovali transsexuální a masochistické modelky (recenze na Palahniukovy Neviditelné nestvůry), a jako by toho nebylo dost, autor nám nyní servíruje vygumovaného a zvrhlého třináctiletého teroristu, jenž je vyslán rozvrátit stěžejní pilíře puritánské americké společnosti. Po Neviditelných nestvůrách expresní vydání Palahniukova desátého románu, již v tradičním překladu Richarda Podaného a s ne tak zcela tradičným doslovem Dareka Šmída, který vystřídal na postu komentátora Jiřího Pavlovského.

Příběh nenápadného dítěte, kterého v zaslíbené zemi konzumerismu nikdo nebere vážně, protože pochází z krajiny třetího světa, připomíná spíše román pro dospívající mládež o dospívající mládeži. Jenomže Pygmejovu cestu k duševní vyzrálosti lemují krev, sliny, pot, sperma a několik rozprsknutých mozků. Palahniuk převádí svoji osobitou autorskou poetiku i do tohoto románu, jen mnohem explicitněji a polopatičtěji. Román Pygmej by mohl klidně sloužit jako šablona minimalistického a rytmizovaného psaní. K výraznému zjednodušení dochází především díky protagonistovi, prostém klučinovi s vymytým mozkem, jenž přišel do Ameriky za svým (teroristickým) snem.

Výchozí ideu pro nejnovější česky vydaný román Chucka Palahniuka nabízí anekdota o turné v Německu. Spisovatel se před výletem do Deutschlandu vrhl na intenzivní kurz němčiny a do rádia zavítal se zdravým sebevědomím a ,,Nepotřebuji tlumočníka… všechno to zvládnu sám!“ na rtech. Plný entuziasmu a německých slovíček se usadil do křesla a pustil do éteru německého celoplošného rádia své moudré řeči. Po vystoupení nebylo mnoho lidí z pana Palahniuka nadšeno (ještě tak možná šovinistická minorita): „A když mluvíte s fakt debilním přízvukem, máte tendenci vyslovovat Deutscher namísto Deutsch. Takže říkáte Němec, namísto němčina. A já šel do národního Deutsche Radio a říkám: ‚Je mi vážně líto, že jsem zplynoval tolik Němců… Ale vychází mi nova knížka!‘“ A to už se rodil malý terorista narážející na lingvistické mantinely.

I tenhle spisovatelův román je skrz naskrz prolezlý patentovanou palahniukovskou poetikou, ba navíc ji představuje ve své obnaženosti a explicitnosti jako Palahniukův recept na transgresivní příběh. Spisovatelův mentor mu dal univerzální radu: ,,Piš o tom, co znáš!“, což se projevilo tématy blízkými autorovi, ale i formou vyprávění: žádná složitá slova, repetitivnost, ale i nadbytečnost vsuvek. Tenhle aspekt se nejlépe ilustruje na dosud u nás nevydaném hybridním románu Rant, jehož podnadpis je zároveň i jeho vyprávěcí mechanizmus: orální historie. Pygmej také nemá k orální historii daleko, ale jeho počínaní a myšlenky jsou představovány jako reporty ze zahraniční mise nebo z dětské perspektivy jako deník. Stejně jako v Rantovi, i zde mu tahle technika umožňuje vynechávat důležité události, respektive manipulovat se syžetem takovým způsobem, aby docílil symetrické struktury s vykalkulovanými zvraty. Právě na Pygmejovi je skvěle vidět konstrukce palahniukovských příběhů počínajíc harmonickým rozdělením syžetu, přes zvraty až po autorův trademark – ,,refrén“ neboli kontinuálně se opakující úseky (s minimálními modifikacemi).

Další důležitou součástí ,,autentické“ výpovědi o mravech a zvycích západní kultury se stává právě infantilní a zmanipulovaná optika třináctiletého chlapce, který prozkoumává taje cizího národa a popisuje je omezenými vyjadřovacími prostředky. Pohled na pilíře americké společnosti osobou s přetlakem robotických encyklopedických vědomostí tak vytváří iluzi neschopnosti najít prosté a běžné kontexty, stejně jako i Pygmejovy myšlenkové pochody v podobě podivných algoritmů. Jenomže groteskní popisování ,,genitálií květin“ či ,,klanění se umělé mrtvole“ otvírá novou dimenzi pojmenovávaní skutečnosti a poukazování na nové a relevantní souvislosti. Právě tenhle lingvistický primitivizmus demonstruje absurdnost chování členů západní společnosti.

,,Útočné pušky FA 03 výrobou Brazílie?“ říká tento agent, křičí, možná ona neslyší, křičí:,,Ctihodná prapředkyně, velevážená umírající brzy hnijící mrtvolo,“ křičí, ,,kde zde prodávají slovenskou útočnou pušku SA Vz.58?“ Umírající kůže papouščí tváře plná krve, červený vosk úst se skládá, až vraští jako sopka, napne se, sevřená svraštěná ústa nemají krev, celá bílá. Zamlžené oči blýskají elektrické blesky. Sopka vybuchne, starý papouščí hlas říká, nahlas křičí, erupce létajících slin: ,,Sportovní potřeby najdete v uličce číslo šestnáct, mladíku.“

A to se už nacházíme v doméně palahniukovského zkoumání dekonstrukce západní společnosti, které zdůrazňuje materializací rozkladu jejího jazyka, a tudíž již výše zmíněným lingvistickým a iluzorním narativním primitivizmem a omezeností. Perimetr obsahuje esenciální domény jako rodina, náboženství, škola a konzumerismus, čili čtyři elementární aspekty průměrného Američana. Rodina jako úhelný kámen každého jednotlivce je reprezentována v té nejdogmatičtější podobě jako nukleární rodina a navíc rodiče pocházejí z generace X. Rodinná idylka se brzy rozpadá, když se čtenáři dozvídají o překvapivé vyspělosti pubescentních dětí a naprosté lhostejnosti jejich rodičů, jejichž ,,záliby“ působí jako tmel dysfunkční rodiny a zajisté by nám pan Freud poskytl nevyvratitelné důkazy, proč extenzivní sbírka ženských stimulačních přístrojů a doživotní členství na webové stránce s chudými lolitami, které nemají na oblečení, jsou novodobými spasiteli. Zatím si americká rodina střední vrstvy hoví ve svém pohodlí beznaděje.

Není třeba volat tým soudních vyšetřovatelů, aby prověřili přítomnost a užití identické autorské techniky i v případě ostatních elementů západní society, jakož i psýché. Kromě spisovatelského minimalizmu si Palahniuk udělal jméno i jako mainstreamově přístupný autor transgresivní literatury. Odtabuizovávaní temných zákoutí lidské duše uskutečňuje nekompromisně, vytrvale mlátí do bolavých míst. Pygmej představuje manifest fobií a perverzí průměrného Američana, v němž nechybí otevřená hrozba teroristického útoku, anální znásilňování náctiletých náctiletými, pedofilie v sutaně, nadměrné sexuální aktivity mladých, nezdravá fascinace voyeurismem, matkovražda i otcovražda či maniakální vražedné útoky na středních školách à la Columbine.

Jen jeden krok nohy, operativec já zahalený pachem, smrad jako v restauraci mláďat. Pach příliš sírových aminokyselin. Strava těžká mrtvým masem. Vnitřnosti obsahují kolu a sodu, benzoan sodný, kyselinu citronovou, to vše míchané benzenem, způsobí rakovinu. Smrad rakovinných útrob. Puch tračníků zaplněných fekáliemi.

Jenomže tyto události v Palahniukových rukách nevyznívají tak uštěpačně, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale plně korespondují s optikou představenou již v expozici a karikaturou, místy i groteskou západní civilizace. Matkovražda a otcovražda není chladným činem vyšinutého psychopata, ale aktem puberťáka ztrapněného rodiči. Útok zmateného mladíka na své spolužáky jako vendeta za velmi neortodoxní psychoanalytické ,,sezení“. V některých případech jde téměř o alegorii, kterou si čtenář musí dešifrovat prostřednictvím klíče, který představuje anonymní pygmejský chlapec a inverzní náhled na prachobyčejné věci. Víceré analogie dospívajícího kluka objevujícího nejenom cizí národ, ale i sebe samého, upozorňují na závažné neduhy jako je lhostejnost, egocentrizmus, narcizmus, ignorace, izolování, omezenost, nezájem i prosté nepochopení.

Pygmej, stejně jako všechny předchozí autorovy knihy, disponuje základním inventářem stejných tezí, z nichž některé se objevují mírně upraveny. Již v rozboru Neviditelných nestvůr jsem označil Palahniukův přístup za morální masochizmus. Zde dochází k jistému posunu, jelikož Pygmejovi nemusí nikdo urvat půlku čelisti, zmlátit ho do bezvědomí v undergroundovém klubu či usouložit k smrti, aby se probral z iluzorního oparu. I zde protagonista působí jako individualita uvězněná ve zvráceném konformizmu (alespoň dle západní mentality) a jedinou záchranou je ofenzíva vůči tomuto konformizmu, vzpoura proti systému vštěpených morálních i etických hodnot, což v kontextu Palahniukova románu působí téměř groteskně, ale efektivně.

Morální masochizmus již není demonstrován na kultuře dobrovolné a vědomé fyzické sebadestrukce. Nestačí útočit na schránku, je nutno proniknout dovnitř, k jádru, k základním strukturám postiženého jedince, čili k historii, zvykům, mentalitě… morální, etický či psychický masochizmus, pokud nejste na dně, nemůžete stoupat vzhůru. Spisovatel využívá prostřednictvím svého protagonisty morální sebedestrukci, jež je záhy projektována směrem ven, do systému. I zde se hrdina musí vysvobodit z jařma režimu, v němž vyrůstal, a to s pomocí autorova oblíbeného přístupu, nihilizmu. Pygmej, jenž svou individualitu ztratil v mase totalitního režimu, ji získává zpět vzpourou proti systému.

Připravená ruka operativce mě napřahuje, dává, podává, tlustý svazek papírových peněz zamazaných krví, fekáliemi, semenem, potem, smradlavým potem, částka typických amerických hotovostních peněz.

V Pygmejovi se podobně jak již naznačuje příhoda s jazykovou bariérou v německém rádiu dostávají do popředí spíše autobiografické črty, mezi které bezesporu patří i mesiášský komplex. V roli emocemi zmítaného spasitele se ocitne i protagonista příběhu, jenž nemusí padnout na dno, aby byl vzkříšen ve své lepší podobě či aby mohl zápasit s konformizmem. Malý Pygmej se musí zbavit zakořeněných předsudků a indoktrinace, aby získal a okusil doposud neznámý pocit, svobodu. A cesta ke svobodě vede přes údolí pana Nietzscheho.

Paradigma vlastnictví, kdy se spotřebitelé stávají zajatci produktů, sice zůstává zachováno, ale autor používá naivní, a a zároveň efektivní analogii, kdy se lidé stávají zajatci v daném prostoru, což potvrzuje i to, že 99% příběhu se odehrává výhradně v interiéru (škola, kostel, supermarket). Člověk je domestikován jednotlivými institucemi, jež modelují jeho život dle univerzální šablony. Latentní moralizování přechází i do mnohem ofenzivnější podoby a ve finále autor připravil i coming-out v podobě sentimentální naděje v již, podle některých dávno ztracené, lidstvo, ale rovněž v nevinné i naivní joie de vivre.

V mnohém se Pygmej jeví jako kombinace Programu pro přeživší a Klubu rváčů provedená v autorském striptýzu. Taky mnohým začínajícím a nadějným autorům může posloužit jako manuál k tomu, ,,jak psát Palahniuka.“ Čtenáři zde opět najdou vše, na co jsou zvyklí, jenomže v explicitnější a přímočařejším balení. Sex, násilí, černý humor, perverze i bizarnosti všedního dne. Vzhledem ke vlažnému přijetí nejnovějšího autorova románu Tell-All doporučuji vychutnávat plnými doušky.

Tady začíná záznam jedna operativce mě, agenta č. 67, příletem amerického letiště Středozápadu… Tak začíná Chuck Palahniuk své dvanácté dílo Pygmej. Protagonistou a vypravěčem románu je třináctiletý chlapec, který přijíždí do USA z blíže neurčené nedemokratické země v rámci výměnného studentského programu. Rodina, u níž je ubytován, je typicky středostavovská, bělošská a křesťanská – kuřecí matka, kravský otec, jméno hostitelské rodiny: Cedarovi. Během půlročního pobytu má za úkol vytvořit vlastní exponát pro studentskou vědeckou soutěž, vyhrát její místní kolo a dostat se až do celostátního finále ve Washingtonu. Až na to, že chlapec je odmala trénován v bojových uměních, v praktikách zabíjení, chemii – a nenávisti k Americe. Krycí jméno: Operace Zkáza. Nebyl by to Palahniuk, aby se z toho nevyloupla černočerná komedie o terorismu a rasismu. Autor cituje Hitlera, Maa, Mussoliniho i jiné „extremistické šerify a dementní proroky“, bere si na paškál americkou konzumní společnost a paroduje levicové a pravicové názory. Také se odvážil dál než kdy předtím na půdu jazykového a stylového experimentu: román je téměř celý napsán osekaným, redukovaným jazykem primitivního vypravěče. (anotace)

Ukázka z románu.