Jestli máte rádi, když se sejdou na jedné hromadě kdejaké potvory jako ghúlové, džinové, kyklopové, draci, lvi a andělé, tak určitě sáhněte po této knize. V Půlnočních královstvích se totiž dějí divné věci a ani město Dhamsavát nezůstane ušetřeno. Je libo svižnou urban fantasy v arabském hávu?
 |
Konečně kniha, která chytne, řekla jsem si hned po pár stránkách. První třetina knihy šlape opravdu skvěle. Možná za to může fakt, že příběh se potud drží osvědčené linie klasické epické fantasy, šmrncnuté maličko detektivkou. Máme tu hrdinu (trochu mág, trochu mentor) a jeho společníka (dobrý rytíř), který postupně přebírá stále více roli trickstera, takže do vyprávění přidává to správné koření – humor a nadhled. Místo něj pak získává hrdina jiného pomocníka, resp. pomocníky (trochu horší rytíř, trochu věrný sluha), ale pak se nám putování zastaví. Ještě předtím však do společenstva přibude dívka v nesnázích a samozřejmě se objeví zástupce zla (temný pán), jemuž přisluhuje dostatečně zvrácený pobočník (netvor). Karty jsou rozdány…
Pravda, náš hrdina, Adúla Maslúd, doktor a lovec ghúlů, je už trochu starší a mírně sešlý věkem, ale mladičký derviš Rasúd a divoká badavínka (rozuměj nomádka) Zamía, děvče z pouště, to vynahradí. Oba se tak úžasně podobají současným mladým lidem, že budou dříve narozeným čtenářům nesmírně blízcí. To je velké kouzlo, neméně účinné jako tolik osvědčená katarze hrdinů. Každá z ústředních postav si totiž musí projít určitým úskalím; jedna ztratit celý svůj rod, jiná přijít o dům s drahocennou knihovnou, třetí řešit zásadní morální dilema. Velkou sílu má už zmíněné detektivní schéma, které nakonec udrží celý příběh pohromadě.
Postupně se totiž začne původní linie rozpadat, děj se přenáší do města Dhamsavát, sídla místního kalifa. Po klíčovém okamžiku, kdy udeří zákeřný Maú Ava, se však události značně zpomalí a začne se tak trochu přešlapovat na místě. I zloduch se kupodivu odplíží někam do stínů a vyčkává. Člověk cítí, že se k něčemu schyluje, že se chystá něco velkého a zásadního, takže je stále napjatý, ale postupně naději, že se jeho očekávání naplní, ztrácí. Hrdinové, teď už v kompletní sestavě se všemi pomocníky, pátrají po informacích, sahajících až k dávné historii země, při tom čtenáře nenápadně provedou různými částmi města, velmi precizně popsanými, až se vtírá dojem, že tohle je vlastně mnohem víc v popředí autorova zájmu, než příběh samotný.
Topografie fikčního světa je opravdu promyšlená, všechny ty vzdálené krajiny jako Súsy, Abasén a Rughalba vytváří velmi příjemný kolorit příběhu a skoro volají po návštěvě. Možná se tak stane v nějakém dalším díle, v Půlnočním trůnu však společenstvo už z města nevytáhne paty. K úspěchu jejich pátrání po pánovi vraždících ghúlů přispívá celá řada náhod, možná až trochu moc okatých. Potřebná nápověda se nachází v knize, která jako jediná neshoří při požáru Adúlova domu. Chlapec, přeživší útok ghúlů, je příbuzným právě Adúlovy přítelkyně Miri, která navíc vlastní důležitý dopis s vysvětlením zapomenuté kobří legendy. A tak dále.
Poměrně pozoruhodnou dvojici představují alchymistka Litáz a její manžel Davúd, hezký to obrázek idealizovaného partnerského vztahu. Nevím proč, ale vybavila jsem si podobnou dvojici pomocníků z Nekonečného příběhu; tihle se sice méně haštěřili, ale taky z nich čišela laskavost na každém kroku. Ono se těch asociací při čtení vybavovalo víc, třeba rebel Sokolí princ jakoby z oka vypadl Zorrovi, včetně proslulých akrobatických kousků. Jedna z nesmrtelných vět „Kam se vůbec poděly její šaty?“, kterou si pomyslí Litáz na adresu Zamíi (proč vlastně ne Zamíji?) proměněné ve lvici, zase dost nesmlouvavě odkazuje už k dost jinému profláklému dílu současné světové fantasy. No a ty citáty z Knihy zázraků, kterými se naši hrdinové tak rádi častují navzájem, zase silně evokují Korán.
V knize se vůbec mihne celá řada arabských reálií, které dodávají příběhu neopakovatelnou atmosféru. Žádné létající koberce nebo kouzelné lampy ale nečekejte! Představte si spíš lákavou vůni čaje s kardamonem a jiné detaily týkající se kuchyně, zvyklostí, budov… Mnohé známé pojmy však získávají nový obsah. Třeba derviš netancuje, ale ohání se mistrně rozeklaným scimitarem, žebravým mnichům se říká „odříkaví tovaryši“ (zřejmě aluze na Tovaryšstvo Ježíšovo neboli jezuity, ale jinak tovaryš znamená učedník) a schopnost proměny člověka ve zvíře je nazýváno andělským darem. Možná v tom má prsty překladatel, který údajně už tak dílo proti originálu dost vylepšil, možná je to opravdu tvůrčí invence autora. A proč ne, říkám si. Domnívám se, že čtenář dostane dost prostoru, aby se v tom všem zorientoval.
Nehledě na další plus, kterým je vytříbenost jazykové stránky vyprávění, oživující jak svižné dialogy, tak i popisné pasáže . Jména, která jsou nádherně vyslovitelná a ještě díky častému výskytu fonému „ú“ nenásilně upomínají Blízký Východ, prozrazují zdroj autorovy inspirace. Saladin Ahmed pochází z rodiny s libanonsko-egyptskými a irsko-polskými předky, narodil se sice v USA, ale vyrůstal v arabské komunitě. Psal poezii a hlavně povídky, jednu z nich jsme si mohli před dvěma lety přečíst v časopise XB-1. Půlnoční trůn je jeho první román a hned vzbudil velkou pozornost, dokonce byl nominován na cenu Nebula i cenu Hugo za nejlepší román roku 2012. Pokud bych však zůstala v kategorii „fantasy pro mládež“, k čemuž svádí i samotná obálka knihy, je to určitě skvělé čtení, která se nedá než doporučit.
Lze pak odpustit určitou naivitu, idealizaci a někdy až vyhrocený sentiment, kdy muži pláčou a štkají na kolenou před ženami, jako by tu opět zasáhl onen pověstný polský romantismus, zamíchaný do koktejlu s oblíbenými finesami západní kultury. Můžeme pak přimhouřit oko i nad lecjakým klišé, která trochu kazí dojem ze závěrečného zápasu v kalifově sídle, vybaveném falešnými stěnami, tajnými chodbami, skrytými ovládacími mechanismy a jedním vyjíždějícím podstavcem s trůnem… Boj o osud země korunuje poněkud netradiční rozuzlení, kdy nezvítězí dobro či zlo, ale volba padne na to nejlepší ze všech možných špatných řešení. Původní hrdinové ustupují do pozadí a uvolňují místo jinému. Bollywood s efektními oslavami, tancem a zpěvy se tedy nekoná, to však je knize jedině ke cti. Věřím, že nenáročný čtenář se bude dobře bavit, no a ten náročnější si vybrané stránky díla dokáže taktéž plně vychutnat.
ANOTACE:
Pod rozpáleným pouštním sluncem, v krajině nekonečných písečných dun, džinů a ghúlů, mocných mágů i divokých nomádských kmenů leží majestátní Dhamsavát. V hlavním městě Půlměsíčních království vzrůstá napětí – lidé se bouří proti krutovládě nového kalifa a v ulicích začíná řádit neznámý zabiják… Doktor Adúla Maslúd se už cítí starý. Na tom by nebylo zase tolik divného, ale Adúla je lovec nestvůr. Přestože by své nebezpečné povolání rád pověsil na hřebík, brzy je i on zatažen do víru zlověstných událostí. Společně se svými starými přáteli i mladým a nesnesitelně pobožným dervišem Rasídem se snaží podivným vraždám přijít na kloub. Co s nimi má společného vůdce městské chudiny, nepolapitelný král zlodějů, zvaný Sokolí princ? Jakou roli sehrává tajemná dívka z pouště? A jak s tím vším souvisí pradávná historie města?
Název: Půlměsíční trůn
Autor: Saladin Ahmed
Forma: paperback
Počet stran: 376
Cena: 299 Kč
Vydal: Gorgona Books, 2013
Jakožto řemeslník vznáším námitku: tovaryš NENÍ učedník! Postup v jakékoli řemeslné profesi má tři klasické stupně: 1) učedník (novější češtinou: “učeň”), 2) tovaryš (tj. již vyučený dělník), 3) mistr (tj. ten, komu patří dílna, potažmo koho cech vůbec uznal za oprávněného dílnu vést). Čtvrtým stupněm by mohl být cechmistr, ale to už bychom se dostali daleko… Kromě toho má slovo “tovaryš” i další, dnes už pozapomenutý význam (byť každý, kdo se učil rusky, by ho měl znát) – je to “soudruh”, čili člen nějakého (víceméně jakéhokoli) seskupení. Odtud to “Tovaryšstvo Ježíšovo”, mimo jiné; kdyby takového Tolkiena překládal dejme tomu ještě třeba Neruda, první díl by se jmenoval “Tovaryšstvo prstenu”. Takže ti “odříkaví tovaryši” jsou podle mne spíš dokladem, že překladatel (nikde tu jeho/její jméno nevidím) zná svou práci, než přímým odkazem na jesuity.
Pokud by na ceny typu Hugo,Nebula nebo Locus mělo být nahlíženo,jako na „garanty“ kvality, ve smyslu toho,že nominované či vítězné tituly mají představovat to nejlepší,co v uvedeném roce vyšlo,tak z pohledu Půlměsíčního trůnu,alespoň dle mého názoru,tyto ceny poněkud devalvovaly a nebo je fantastika v krizi.Na knize není,pokud je vám víc jak patnáct let a máte trochu „načteno“,zajímavého téměř nic.Někdy si říkám,jestli fantasy nepotkal stejný osud,jako rockovou hudbu.Všechno už tady bylo.A ty tzv. nové tváře přináší právě pouze tu novou tvář,ale starý obsah.Pak je otázka,proč něco takového vůbec číst/poslouchat a nečíst/neposlouchat raději ty,kdo žánr utvářely.
A pak je taky otázka,jestli nemělo být „utvářeli“?
Proč nečíst ty, kdo žánr utvářeli: protože a) česky nevyšli, b) už jsme je přečetli. Jsou lidé (osobně je nechápu), kteří všechno čtou jednom jednou, takže prostě potřebují pořád nové a nové knihy. 🙂
Fantastika není v krizi, to jen dnešní kultura stojí všeobecně za houby. Kdy naposled vzniklo něco opravdu nového, co by nebylo koktejlem provařených klišat?
Zdravím, jsem překladatelem knihy a děkuji autorce za první opravdu důkladnou recenzi, která rozebírá jak silné, tak slabší stránky knihy!
Chápu, že očekávání převratnosti díla, nominovaného na tolik cen, může u někoho v důsledku vyústit v pocit zklamání, ale kniha je v zahraničí ceněná z trochu jiných důvodů. Zrovna jsem se vrátil z Chotěboře, kde jsme knihu s kolegou křtili a v návazné přednášce “Arabská mytologie a její otisky v západní popkultuře” jsem se odpíchl právě od toho, v čem jde Ahmed svou románovou prvotinou proti proudu. Podle autorových slov je Trůn jak jeho holdem klasickým velkým příběhům, na nichž vyrůstal (Star Wars, Tolkien), poctou, dodržující tak tradiční výstavbu děje i zřetelné odlišení dobra a zla, ale zároveň také pokusem nabourat některá z nejotravnějších žánrových klišé.
V prvé řadě je to zasazení děje jinam než do (pseudo)evropského středověku, v němž civilizace a národy mající arabské či východní rysy fungují stereotypně jen jako exotická stafáž fanatických primitivních divochů, a priori stojících v opozici proti “straně dobra” (např. Haradrim, Dothraki). Dále hlavní hrdina není mladý, krásný, prvoplánově sympatický hrdina, právě objevivší své magické schopnosti, díky nimž se vydává spasit svět, ale stárnoucí, funící, životem utahaný matador. Má sice k ruce mladé pomocníky, avšak proti dnešnímu hrdinskému úzu realisticky podané – namísto vyzrálých, sebevědomých a neotřesitelných osobností v tělech spanilých teenagerů jde spíš o telátka, zmítaná svou naivností a dospíváním, jejichž paličatost či zbožnost jde lovci Adúlovi často na nervy. A v neposlední řadě šlo autorovi také o uvěřitelné zpodobnění víry, která hraje v životech jeho hrdinů zásadní roli (byť pro každého jinou) a ve většině fantasy produkce je zobrazována jen jako líbivé ozvláštnění postav, které sice občas trousí své “u Croma”, ale jinak nahlíží na náboženství svého světa zcela střízlivě, postmoderním ateistickým pohledem člověka/čtenáře 21. století.
Mám za to, že právě tohle jsou některé z důvodů, proč je kniha v zahraničí tak veskrze pozitivně hodnocena a v čem spočívá i největší přínos autora žánru.
Shrnul bych obsah jednou větou:
Takže je to takovej obšmrncnutej Zaklínač po arabsku. 🙂
🙂 Ano, profese je stejná, potírání nestvůr. Můžete to brát jako rozvedenou myšlenku “Jak by asi vypadaly výpravy lovce nestvůr, který měl to štěstí/smůlu, že se dožil zralého věku, byl odjakživa spíš pohodlný požitkář než akční stroj na zabíjení a v patnácti se zapřísáhl nikdy nepoužívat ocelové zbraně.”
to Vojta
Naznačení důvodů, které možná vedou k tomu, proč je titul pozitivně přijímám v zahraničí, mě moc nepřesvědčilo a pořád mám pocit, že je něco špatně.
Pokud někomu k pozitivnímu hodnocení stačí to ,že kniha odbourává pouze některá nejotravnější žánrová klišé, ale spoustu jiných si ponechává,tak si říkám, jak asi vypadají ty další stovky titulů. Ona údajně netradiční dvojice mladých pomocníků nelezla na nervy jenom Adúlovi, ale i mě.Byli naprosto zoufalí.Právě jasná orientace autora na mladistvé,je to,co knihu,v mých očích,nejvíce sráží.
VOJTA SEDLACEK: tomu co jste napsal 8. 7. 15:30, se rika “medvedi sluzba”
to Pepa 62
Na pocit, že je s knihou něco špatně, máte samozřejmě nárok. Jen chci podotknout, že Půlměsíční trůn dosud vyšel v Polsku a Česku a chystá se jeho vydání v Německu, Španělsku a Číně. Autor má smlouvu s americkým nakladatelem na trilogii a druhý díl právě tvoří. Zájem o titul sice nemusí být měřítkem jeho literární kvality, ale jistou vypovídací schopnost jistě má.
Mimochodem, s kardamoMem, nikoliv s kardamoNem, se pije kafe, čaj tak leda s mátou. To jen tak na okraj.