Času od času se objeví okamžik, který nám ukáže, proč vlastně žijeme. A podobně i v literárním světě občas narazíme na knihu, která nám opětovně odkryje krásu čtení. Debutový román Petera Hellera Psí hvězdy je jednou z nich.
 |
Drtivá většina populace zahynula během smrtící pandemie chřipky. Sžíravé vzpomínky, psí přítel Jasper, nadšenec do zbraní Bangley, stará cessna a neutuchající bránění perimetru. Nic víc už Hig, hlavní postava na první pohled pochmurného příběhu, nemá. Nic kromě naděje reprezentované hlasem, který na kratičký okamžik zaslechl během jednoho z letů.
V souvislosti s Psími hvězdami je asi nejčastěji skloňovaným dílem Cesta Cormaca McCarthyho. Pojících prvků mezi recenzovaným románem a Pulitzerovou cenou ověnčenou Cestou nalezneme hned několik. Krom zjevné tematické příbuznosti se jedná také o stylistickou spřízněnost. Oběma knihám je vlastní úspornější jazyk bez větvených souvětí. Zde ale společná podobnost končí a objevuje se rozcestí, na kterém si oba autoři dávají sbohem.
Zatímco McCarthy se vydává po stezce syrovosti a nekonečné bezútěšnosti, tak na Hellerově pouti se skrze clonu černých mraků derou na svět hřejivé sluneční paprsky. Právě zručnost, se kterou jako protřelý karbaník sází na stůl emoce celého barevného spektra, představuje hlavní devízu knihy. Psí hvězdy nabízejí okamžiky svíravě mrazivé, zbavené naděje, ale stejně tak umně napsané a skutečně fungující lyričtější pasáže, které se proměňují v nefalšovanou a až romanticky naivní oslavu přírody a jejich krás. Rázem se tak vytváří jemná a působivá poetická linka, kterou je celý příběh protkán a která tíživost zvoleného tématu příjemně rozmělňuje. Spíše než na klasiky žánru tak dává v ozvěnách vzpomenout na tvorbu – v souvislosti s románem často připomínaného – Jacka Londona, v nesmělých náznacích pak i na českého Otu Pavla.
A právě s ohledem na vyřčené je třeba k prvotině Petera Hellera přistupovat. Ta se totiž soustředí na druhou část spojení post-apokalyptická literatura a spíše než na kovaného žánrového fanouška tak cílí na čtenáře, kteří si dokáží vychutnat opravdovou krásu literatury jako takové. A že jí tam je.
| 90 % |
|
