Prvních 100: Mucky cucky v budoucnosti

Budoucnost je málokdy malována růžově, a v knize Prvních 100 tomu není jinak. Diktátorská společnost, která ovládá lidstvo železnou pěstí, a přísné zákony, které každý prohřešek trestají jediným možným způsobem – smrtí. To jsou vyhlídky, jež nám Kass Morgan předkládá. Je tu ovšem jedna alternativa k smrti, o níž dosud nikdo nevěděl a ani vědět nesmí. Přísně tajný experiment dává všem mladistvým hříšníkům druhou šanci. Musejí však opustit relativní bezpečí vesmírných lodí a odcestovat zpět na zpustošenou matičku Zemi. Co se bude dít dál, to už je čistě na nich.

Román Kass Morgan nezačíná nejlépe, protože autorka pro své vyprávění vybrala nešťastný formát. Bleskově tu přepíná od postavy k postavě a každou z nich nechává sdělovat své pocity a myšlenky, které ovšem čtenářům nic moc neříkají, neboť ti ještě nejsou dostatečně obeznámeni se světem, v němž se ocitli. Nepomáhá ani to, že autorka vás hned od začátku zahltí takovým množstvím postav, že si připadáte jak v latinskoamerické telenovele.

Problém, kterým kniha Prvních 100 trpí, spočívá v tom, že nemá jednoho nebo dva hlavní hrdiny. Ne, jsou tu celé čtyři ústřední postavy, kolem kterých se příběh točí. Tito lidé potom znají tunu dalších lidí, kteří se bleskově představují, čímž se autorce daří dosáhnout nejspíše nechtěného efektu zaměňování charakterů. Do postav a jejich motivací se nedá vcítit, poněvadž člověk nechápe, kdo co komu udělal a s kým a proč se ten a ten s tamtím nebaví. Jména mizí před očima a vy se cítíte jak na horské dráze, přičemž do tohohle maglajzu se začnou komíhat flashbacky, které ovšem nic nevysvětlují, ale zato pomáhají ve všem udělat ještě větší zmatek.

Tento chaotický stav trvá asi sto stran. Následně se čtenáři už daří chápat rozdíly mezi postavami a víceméně se orientovat v jejich propletených vztazích. Příběh nabírá obrátky a konečně se začíná něco dít. Chápejte, kniha je cílena především na dospívající mládež, tudíž se nedá očekávat nějaké pořádné maso či bezcharakterní intriky. Navíc knihu napsala žena, setkáváme se proto s tradičním trademarkem autorek, kdy postavy více řeší vzájemné milostné vztahy než třeba zajištění komplexní bezpečnosti vůči nepřátelskému ekosystému.

Přihlédneme-li k těmto faktorům, vychází z toho relativně dobré čtení. Ano, začátek se nevyvedl, ale naštěstí se v druhé půlce knihy autorka rozepsala a čtenář už jede jak dobře namazaný tankista. V cestě sice občas stojí nějaká ta budova v podobě logiky, ale ta je rozprášena dynamikou textu, jemuž se daří čtenáře držet a nepustit. Postavy se navíc pěkně vybarvují – ač jsou to všichni nadržení puberťáci, řešící problémy typu: „Má mě ráda, nemá mě ráda,“ dokáží se zachovat v mnoha situacích jako řádné svině, což je dosti polidšťuje a činí zajímavějšími.

Prvních 100 dělá vskutku čest svému jménu, poněvadž oněch prvních 100 referuje k počtu stan, jimiž se musíte prokousat, abyste se dostali k tomu dynamickému a interesantnímu. Budete se sice následně chvíli cítit jako mírně rozhněvaný a zmatený rotvajler, ale naštěstí pak dostanete víceméně rychle plynoucí příběh, který nakonec není až tak špatný a rozhodně si další šanci v podobě pokračování zaslouží. Uvidíme, zda se autorka ze svých chyb ponaučí a bude se jich vyvarovat.