Každý si někdy hrál na vojáčky. A kdo si to nedokáže přiznat, hraje si na ně pořád. Takhle to sice Sigmund Freud neřekl, ale tato parafráze sedí na První v boji dokonale. Jsou totiž příběhem o válečné hře. Sice poutavě podané a místy drastické, ale jeden přece jen občas čeká, kdy to ty kluky přestane bavit, nebo na ně vlítne zuřící sousedka se smetákem, aby přestali dělat kravál.
 |
Říkají, že ďábel zdech´, že ďábel zdech´, že ďábel zdech´,
říkají, že ďábel zdech´, teď v pekle tahá klády.
Tvrdím vám a nejsem sám, já tvrdím vám a nejsem sám,
že živý vstal a rovnou dal se najmout do armády.
(Říkají, že ďábel zdech´)
Pod poetickou zkratkou STARFIST se skrývá námořní pěchota – čili ti nejdrsnější vojáci ze všech drsných vojáků, co slouží pod vlajkou Konfederace. Prostě „naši chlapci“, co se dostanou ke slovu ve chvíli, kdy se něco šeredně pokazí, a jejich úkolem je dokázat potížistům, že Bůh nás možná nemiluje, ale je každopádně nenávidí. Za což jim čtenářstvo nezřízeně fandí, pokud jim tedy padnou do oka. Bez ohledu na letopočet.
Vojákem být – jaká čest,
boj ztvrdí rys i sval i pěst.
Kdo k vítězství chce vojsko vést,
ten dočká se jen slávy.
Za vítězstvím žeň se dál,
dbej, abys vždy v čele stál!
Vojna ztvrdí pěst i sval
a mozek ztvrdne záhy.
(Říkají, že ďábel zdech´)
Ano. Kouzlo vojenského života i uniformy je svébytné a mocné. A bezpochyby stojí za oblibou military sci-fi, a obliba military sci-fi stojí za vydáváním série Starfist. Jenže v našich luzích a hájích je dobré si – ideálně před samotným čtením – uvědomit tři věci:
David Sherman a Dan Cragg jsou Američané.
Dále je spojuje předchozí působení v armádě a nasazení ve Vietnamu.
A navíc se První v boji na pultech knihkupectví objevili v roce 1997.
Celá série má tedy zatraceně blízko mariňáckým historkám vyprávěným pokud možno v útulné hospůdce v dobré společnosti a nad půllitrem ještě lepšího piva. A motivy, které díky 11. září jistého roku působí nechutně provařeně, o délku čtyř let unikly obvinění z tendenčnosti a pofidérnosti. Zůstává především průzračná naivita některých situací, jimž by slušely barvy náborového plakátu či scény propagandistického filmu. Přesto čtenář s hrůzou konstatuje, že se baví (a zatraceně dobře) či je napjat k prasknutí, jak co dopadne (až pomalu zapomíná dýchat). Opravdu, jako by napínal uši, o čem si to tak hlasitě vypráví ti zarostlí chlápci u vedlejšího stolu.
Phil McKrijt byl tvrdej chlap,
jo, tvrdej chlap a žádnej srab,
když nepřítele v boji drap´
tak byl s ním vždycky ámen.
Při souboji dostal křeč,
protivník vyrazil v zteč,
však při výpadu zlomil meč
o játra jako kámen.
(Říkají, že ďábel zdech´)
Anotace slibuje boj o přežití. A také na něj dojde – v poslední části knihy. Tedy po stránkách a stránkách, na nichž se čtenář seznámí s Charliem Bassem a jeho sympatiemi k moderní navigační technologii, spolu s Joem Finucanem Deanem projde náborovým střediskem a následně i mariňáckým výcvikem, pobude si na základně na Thorsfinniho světě a jen tak do sebe nasává atmosféru konfederační námořní pěchoty v 25. století. A dojde i na „mírovou misi“ na Elnealu, světě připomínajícím Rwandu 90. let, Somálsko a Afghanistán současnosti, vše důkladně protřepané.
Kdybych měla První v boji charakterizovat jednou větou, popsala bych je jako „knihu, která mohla být mnohem lepší“. Na vině je hlavně sklon autorů zdrhnout z jakéhokoli bližšího seznámení s prostředím. Spousta motivů působí nakousnutě a zasloužila by si být rozvinuta. Příkladem budiž Deanův výcvik. Po strašení jeho drsností a letmým nakouknutí do prvního dne je… přeskočen. Ještě v té samé kapitole.
Svérázná je i psychologie postav. Pro zaškatulkování hrdinů stačí jen letmé seznámení se. Pak stačí jen sedět a užívat si, co přijde. Cosi jako vývoj se vyskytuje pouze u jednoho z protagonistů. David Sherman a Dan Cragg si na překvapení nepotrpí.
Dalším rysem je bizarní mix živého vyprávění, autentičnosti, přehánění a nelogičností různých druhů, z nichž některé se dají vysvětlit tupostí a la Hlava XXII, ostatní pak autorskými úmysly. Podobné prvky se vyskytují i v beletristické tvorbě Richarda Marcinka. Stejný pohled na (některé) nadřízené, velmi podobná představa o velkém finále a totožná, často samoúčelná politická nekorektnost.
Je ovšem otázkou, zda všechny nedostatky dělají z Prvních boji špatnou knihu. Sherman s Craggem mají smysl pro tempo děje, nenudí a jejich ztvárnění mariňáckého života se dá označit jen a pouze jako krajně sugestivní. Natolik, že je člověk zatraceně rád, že nežije v 25. století a tím pádem nemusí bojovat s chutí to zažít na vlastní kůži.
Čím chceš být, řekni, synku můj,
dnes rozhodni se stůj co stůj.
Víc doma planě nelelkuj
a nezahálej stále.
„Chytrý nejsem, to vím sám,
také k práci odpor mám,
na vojnu se tedy dám
a budu generálem!“
(Říkají, že ďábel zdech´)
První v boji jsou skoro ideální podlavicové čtivo. Dostatečně vzrušující, aby poskytlo rozptýlení, nepříliš sofistikované, takže nezaměstná větší část mozkové kapacity, a ne tak napínavé, aby se od něj nedalo v případě potřeby odtrhnout a přimět mysl zabývat se akutnějšími záležitostmi.
Nejsou „to nejlepší z military sci-fi“ a tyto ambice zcela postrádají. Namísto toho se snaží bavit. A poučit, že na každou svini se vaří voda a že odhodlání hory přenáší. V obém slaví úspěchy, jak se u námořní pěchoty sluší a patří.
Je 25. století, ale námořní pěchota pořád shání pár dobrých chlapů… Sedmdesát pět světelných let od domova, v pekelné pustině na cizí planetě, bez technické, letecké a zbraňové podpory a s vodou pouze na jeden den, čelil velitel Charlie Bass se svými sedmi muži chmurné budoucnosti. Na cestě do bezpečí je čekalo sto třicet šest kilometrů vyprahlým nezmapovaným územím a dva tisíce krvežíznivých divochů vybavených moderními zbraněmi, dychtivých zabíjet. Jenže nepřítel nepočítal s válečným uměním mariňáka Charlieho Basse a se statečností těch několika dobrých chlapů, kteří by ho následovali kamkoli – i na smrt… (anotace)
- Starfist 1: První v boji
- Autoři: David Sherman, Dan Cragg
- Překlad: Robert Čapek
- Forma: paperback
- Počet stran: 390
- Cena: 278 Kč
- Vydal: Brokilon, 2011
