Po deseti letech se u nás dočkala reedice Harrisonova První planeta smrti.
Těšil jsem se na nové vydání a doufal (marně) v nový překlad. Ne, že by ten původní (od Lucie Awadové) byl tak špatný, ale některé pasáže dávaly jasně najevo, že tu byl sveden boj s češtinou. Tento nedostatek však ke smůle čtenáře zůstal v novém vydání zachován. Podobný je i formát obou knih, nová je o půl centimetru užší, o půl centimetru kratší a o tutéž míru silnější, než ta první z roku 1991. Proti původní verzi od AF 167 má vydání od Fantom Printu na přebalu pohledný obrázek, vycházející (až na nepodstatné detaily) z děje, proti předchozí verzi však chybí ilustrace přímo v knize. Tolik tedy k rozdílům obou vydání (marně jsem doufal, že jich bude více).
Vlastní děj je prostý. Profesionální hráč Jason dinAlt je nucen přijmout za nezvyklých okolností zakázku na výhru. Podmínky kontraktu splní a se svým “zákazníkem” se vydá (přes veškerá varování) na jeho mateřskou planetu Pyrrus. Na tomto nevlídném místě s vysokou gravitací řádí podivná válka mezi osadníky a místní agresivní přírodou. Náš hrdina se rozhodne přijít příčině tohoto stavu na kloub a v průběhu pátrání přichází na další podivnosti. Nakonec (jak jinak) se mu po nejrůznějších peripetiích podaří odhalit skutečné příčiny války a navrhnout uspokojivé řešení situace.
Celý děj knihy může dnešnímu čtenáři připomínat prostý děj počítačové “střílečky” bez nějaké velké invence, dílko však pochází z roku 1960, kdy o něčem takovém nikdo ani nesnil, počítače měly běžně sálovou velikost a jejich využití bylo omezeno na vědecké instituce, armádu a velké podniky. Dnes už Planety smrti nemůžeme považovat za nic zvláštního, ale ve své době představovaly novinku v podobě akční sci-fi a Harryho Harrisona posunuly do popředí zájmu čtenářů. Nyní, 40 let po napsání se v záplavě podobného akčního čtiva poněkud ztrácí, ale kvalitou jsou v daném žánru stále mírně nad průměrem a příznivcům jednoduché akční četby je lze jen doporučit.
