Pan Baxter se v naší zemičce docela zabydlel svou megalomanskou ságou Xeelee již před nějakou dobou. Jeho vize budoucnosti se nesoustředily na situaci lidstva za stovky tisíc let, ale rovnou za miliony, neřku-li miliardy. Tato skutečnost donutí i běžné čtenáře pohlížet ve zcela jiném úhlu na vesmír a zamyšlení nad jeho původem a vývojem se zcela jistě nikomu nevyhne.
Předem musím podotknout, že do mých rukou se předchozí díly nedostaly. Takže i pro další stejně „postižené“ chci předeslat, že Prstenec je samostatný román, kdy není potřeba znát předchozí děj. Možná byste si mohli přečíst právě tuhle knihu a pokud vás naláká, doobjednat zbývající.
Kniha začíná pozvolna pouhých několik tisíc let v budoucnosti. Organizace Superet zabývající se všemožným výzkumem, vytvoří s nanoboty dítě, které zestárne každý den o jeden rok. Tato rychle stárnoucí holčička Lieserl má jediný úkol. Po asi třech měsících „života“ umře a její mysl je již jako UI (umělá inteligence) přenesena do elektronické podoby a putuje dovnitř Slunce. Důvod? Z budoucnosti se lidé dozvěděli informace, že za pouhopouhých pět milionů let už Slunce vůbec nemusí existovat. A to mělo mít před sebou několik miliard let života. (Konflikt s Michaelem Poolem, který tato data nechtěně získal, najdeme v předcházejících dílech).
Lieserl se ve Slunci docela zabydlí a získává neuvěřitelné informace. Naše hvězda je již zabydlena a vycucávána “Fotinovými ptáky”. Ti v obrovských hejnech obíhají uvnitř naší hvězdy a využívají ji ke svému rozmnožování. A aby Lieserl mohla zjistit více, začne pronikat přímo k jádru. Tento výlet jí ale zabere několik milionů let…
Další dějovou linií je let “Velké Severní”. Jejím cílem je tisíciletá vesmírná plavba subjektivního času, ovšem objektivního by měla trvat asi pět milionů let. Na jejím konci má posádka s pomocí přechodového rozhraní otevřít červí díru do doby odletu. Takhle by mohlo lidstvo lépe zkoumat a pochopit, proč vyhasínají hvězdy. Samozřejmě je vám jasné, že ne vše se povede, jak má. Takže v době daleko po vyhynutí lidské rasy ve válce s Xeelee zůstane pouze asi dva tisíce představitelů lidské rasy. A mezi nimi lze najít jak zaryté odpůrce zastavení stárnutí s pomocí nanobotů, tak fanatiky, kteří nedokáží přijmout cokoliv nového. Osobně jsem se bál, že budu číst o tisíci letech novodobé Noemovy archy, ale toho nás pan Baxter ušetřil. Přeci jenom řešení pouhých lidských konfliktů nemůže působit jako pravá hard sci-fi. Shrnuto a podtrženo, původní dvouliniový děj se spojí a do popředí zájmu se dostávají úplně jiné věci. Hlavní prioritou se stává přežití druhu.
Na knize mě upoutalo několik věcí. V prvé řadě jsou zde lidé jen jakési loutky, kterými je vše podáváno. Hrdinové, často spíše negativní, se lehce adaptují do nové role a pomáhají v rámci svých schopností a libovůle. Hlavními postavami se stává zatrpklý vozíčkář Garry Uvarov, psycholog, který svou mánii, šlechtění lidské rasy, dotáhl do extrémů. Louise Armstrongová, dá se říci velitelka celé operace, jenž má největší zodpovědnost za případný úspěch či neúspěch mise. Mark Wu, sociální inženýr, původně měl udržet společnost pohromadě na tisíciletém výletu. Serena Milpitasová, stavitelka Velké Severní (v ději půjde spíše o jejího potomka). Do všeho se zamotávají i lidé, narození přímo na Velké Severní, jako třeba Přadlena lan. A samozřejmě Lieserl, umělá inteligence s duší ženy, která se potuluje ve Slunci. Všichni zúčastnění spíše doplňují opravdu široký pohled na Vesmír a čtenář může především díky Markovu a Louisininu neustálému vysvětlování plně věnovat pozornost zákonitostem, problémům a opravdu šílené válce vedené v celém známém vesmíru.
Stephen Baxter se rozhodně nebojí zajít se svou fantazií až do krajnosti a jeho teorie jsou podávány tak realisticky, že nemáte nejmenší problém uvěřit, že právě takto se to může odehrát. Někdy se můžete lehce v celé té mašinérii ztratit, ale vždy je vše vzápětí vysvětleno „polopaticky“ pro ostatní hrdiny, tedy i pro vás :-). Pokud se po přečtení podíváte na úplný konec, naleznete vpravdě úchvatnou chronologii celé lidské rasy. Včetně seznamu románů a děl, které o daných událostech vypráví. Nevím jak předcházející díly, ale v Prstenci jde především o neskutečně globální pohled na Vesmír, kdy kolem létají galaxie, umělými výtvory se přitahují, ničí a podobně. Řekl bych, že všechny Baxterovy fanoušky musí tento konec potěšit a vysvětlit zbývající tajemství, která byla dříve určitě jen naťuknuta.
Prstenec můžu doporučit jak znalcům, tak i neznalcům pana Baxtera. Jedni budou potěšeni uzavřeným koncem, druzí budou chtít vědět, jak všechno dříve probíhalo a pochopit všechny narážky a konflikty, o kterých se zde jen letmo dovídáme. A čím více je nám předkládáno, tím šílenější teorie neustále vystupují do popředí. Kdyby každý spisovatel vytvořil aspoň jednu takovou sérii, nemohl by si nikdo z nás stěžovat…
Jedna z nejlepších knih loňského roku, Baxter vás vezme na takovou jízdu, na kterou se fakt nezapomíná (obzvlášť druhá polovina knihy)… pro mne jasných 10/10. K tomu, že je román samostatný a není třeba znát předchozí díly snad jen dodám, že chronologicky to je Vor, Proud, Časupodobné nekonečno…v případě prvních dvou opravdu asi není nutné je mít přečtené a když to uděláte až po Prstenci, tak se zas tak moc nestanu (jen vám unikne jeden vtípek/narážka). V případě časupodobného nekonečna je to horší…Baxter se sice snaží vše potřebné vysvětlit a více méně se mu to daří, ale zároveň tím, že Vám prozradí pointu a hodně důležitých momentů děje bych tady to obrácené pořadí moc nedoporučoval.