Princ ničeho 1 – První přichází tma – Bakker R. Scott

Další román o hrozbě pro celý svět? S proroctvími, hrdiny více či méně stejnými, jako v desítkách jiných knih, s prostředím založeným na návštěvě romantického hradu a s putováním do Země Vyhaslé Žárovky?
Ani náhodou. R. Scott Bakker jde vlastní cestou. První přichází tma je sice pouze prvním dílem trilogie (která sama vznikla rozpracováním prvního dílu původně zamýšlené trilogie a celá série tak zatím čítá pět svazků, přičemž další budou následovat), ale motivy a zápletky, které do knihy vložil, by jiným vystačily na celou sérii. Rozhodně se nemusíme bát nudy nebo starých klišé. V příběhu ani v postavách.
Těch hlavních je hned několik a ani jedna není zrovna vzor ctností. Mág a zvěd Mandátové školy – jediného spolku, který skutečně věří v možnost návratu Neboha a je odhodlán proti němu bojovat za každou cenu – i za zradu přítele. Jeho milenka, stárnoucí nevěstka, která se o světě a mocnostech, jež mu vládnou, dozví víc, než by chtěla. Barbarský náčelník, pro něhož existuje pouze válka – nezná soucit s nepřítelem, zabíjí muže, ženy i děti a nyní pátrá po otrokovi, který ho kdysi zneuctil. Syn onoho otroka, učenec z dalekého severu, jenž se vydal najít – a zabít – svého otce a v barbarovi vidí nebezpečný, ale užitečný nástroj. Císařův synovec, geniální generál, který na pozadí plánů svého císaře sám touží po moci. A svatý muž, jenž svolal svatou válku, díky níž se osudy všech výše zmíněných protnou.
Když se o těchto postavách napíše, že sledují vlastní cíle, není to pouhá fráze. Jsou ochotni využít cokoliv a kohokoliv, bez ohledu na cizí, nebo i vlastní city. Nekonají zlo, prostě věří ve svou pravdu. Účel světí prostředky. A ti, kdo se tímto heslem neřídí, jsou příliš slabí, aby něco změnili. O každé postavě by se toho dalo napsat mnoho, ale možná nejvíc o nich (krom charakteru) vypovídá, že ač individuality, přesto se jim daří vystihnout podstatu své role ve společnosti bez toho, že by se z nich staly karikatury ideálního zástupce společenské třídy nebo národa.

Příběh je také kapitola sama pro sebe. Kniha je rozdělena do několika částí, z nichž každá je primárně věnována některé z hlavních postav a sleduje události, které je přivedou do města Momemnu, kde děj románu končí v okamžiku, kdy se svatá válka, jež stojí na počátku knihy, konečně chýlí ke svému cíli. Vyvrcholení přitom ovšem nespočívá v tomto zdánlivě velkolepém faktu, ale v poznání jednoho z hrdinů, že vše je jinak, že právě v tomto okamžiku, kdy všichni věřící oslavují a spřádají velké plány, se začíná Druhá Apokalypsa – a že nikdo nemá ani nejmenší tušení, kdo stojí v pozadí, kdo je skutečně pánem svých myšlenek a činů, kdo pouhou loutkou a jak vše skončí. Nikoliv tedy akce, ale odhalení, odkrytí pravdy (a toho, co bylo první…) je tím, co posouvá děj vpřed. A činí tak strhujícím způsobem.
Skutečně fascinující však není to, že klasická zápletka o zlu, které po letech povstává, je uvedena do pohybu řádně temnými hrdiny (a antihrdiny), ale to, jakým způsobem se do ní promítají myšlenkové schopnosti hrdinů (řekněmě jejich životní filozofie) a fakt, že Apokalypsa a její nebezpečí je skutečně brána pouze jako báchorka i těmi nejmoudřejšími. Dávná hrozba je už dávno překryta nánosy historie a stovkami válek, křivd, zrad a náboženských dogmat. Mandátová škola si jako jediná udržela vzpomínku na hrůzy Apokalypsy – a to pouze díky tomu, že si do snů implantovaly vzpomínky svého zakladatele, takže nyní mají problémy odlišit přítomnost od minulosti, vidí nebezpečí a Konzult (spolek mágů, který se snaží přivodit Druhou Apokalypsu) v každém stínu, i když od poslední potyčky uběhla již tři dlouhá staletí a zbytek světa je považuje za blázny. Jistě, podobný motiv by se už párkrát našel, ale nikdy propracovaný do takové hloubky a úvodní věta románu (Člověk nemůže postavit hradby na ochranu před něčím, co bylo zapomenuto.) tak získává na naléhavosti a osudovosti. Stejně jako komentář jedné postavy na téma vztahu starých nepřátel.

Co se oné zmíněné životní filozofie hrdinů týče, projevuje se krom jiného v pastech, které na sebe líčí v rozhovorech, v tom, jakým způsobem používají svůj rozum k ovládnutí druhých a jejich manipulaci. První přichází tma dává jasně najevo, že slova a poznání mají moc. A že největším poznáním je odhalení toho, co bylo první, toho, co formuje vše ostatní.
Neznamená to ovšem, že by se nám nedostalo akce. Bakker dokáže umně popsat střety myšlenek, stejně tak ovšem i souboje nebo bitvu. A rozhodně se nebojí krutosti, jak dokazují hlavně scény z barbarských stepí.

Velkou devizou románu je i propracovanost jeho reálií. V civilizovaných krajích jsou doslova cítit stovky let historie a nutnost repektovat zvyky a víru jejich obyvatel. V barbarské stepi se život s nikým nemazlí, stejně jako ritualizované prostředí císařského paláce a hrdinové dobře odrážejí prostředí, ze kterého vzešli, a je vidět, že Bakker svůj svět nezaložil na jednom jasně daném období naší historie.
A tak, přestože nejednoho čtenáře napadnou v souvislosti s románem křížové výpravy, si autor nic neidealizuje a rozhodně netrpí sentimentem. Jeho svět dává jasně najevo čtenáři i svým postavám, že za sebou má mnohé, že to, co vidíme, je následkem dlouhé a kruté selekce, takže pokud se vedle sebe objeví motiv středověký, antický, evropský i orientální, je to naprosto přirozené a funkční.
A stejně se to má i s dalšími aspekty jeho světa. Nejen historie, politika a zvyky, ale i víra a magie jsou pevnou součástí všech, kdož ve světě románu žijí. A nikdo se nemůže z jejich vlivu vymanit, čímž Bakker připomíná svého slavnějšího krajana S. Eriksona. A stejně jako v Malazské knize padlých, i zde se odráží smysl autora pro ironii velkých událostí (dějin či, chcete-li, příběhů), takže není nic divného, když svede dohromady čaroděje a prostitutku nebo nechá barbara radit lidem, kterými opovrhuje. Oba kanadští spisovatelé mají společné i to, že se neobtěžují zbytečným a zdlouhavým vysvětlováním. Čtenář je zavalen střípky velké skládačky, za kterými je sice jasně vidět velkolepá vize autora (a fakt, že má ten zloduch všechno perfektně promyšlené), ale zároveň ponechává jeho světu ohromující míru tajemna a čtenáři fascinaci z objevování a domýšlení (a zpětného přehodnocování).

První přichází tma je rozhodně výjimečný román, který se sice místy může číst obtížně (v celé recenzi se například snažím vyhnout jménům hlavních postav a vy brzy zjistíte proč – osobně jsem se však nakonec bavil tím, jakou výslovnost by asi tak měla mít), někdy i kvůli chybějícím písmenkům (ve stylu “…uchránit před rituální znesvěcením…”), ale vynaložená námaha se mnohokrát vyplatí. V Tritonu se navíc rozhodli pro vkusné vázané vydání s přebalem, na kterém se v temnotách dá rozpoznat záhadný nápis. Takto řešená obálka vypovídá o knize mnohem víc, než by kdy mohl sebekrásnější obraz, a nakladatel si za ni zaslouží velkou pochvalu (a při představě celé série vyskládané v mé knihovničce mi běhá mráz po zádech už nyní). A v neposlední řadě slibuje čtenářský zážitek i jméno překladatele, kterým je Petr Kotrle.