Stará dobrá Anglie, vrchol viktoriánské doby, čas technického pokroku díky objevům ve vědě a moderním průmyslu, a taky paradoxně zlatá éra duchařské literatury. V této knížce nechybí nic, co byste od takového žánru čekali. Ale pozor, čtení jen na vlastní nebezpečí!
 |
Čarodějnictví, ďábelské úklady, alchymie, staré rodinné historie, měnící se obrazy, zlomyslná strašidla a záhady sakrálních staveb – takové jsou náměty povídek M. R. Jamese, klasika viktoriánské duchařské povídky.
Autor se však úmyslně vyhýbá typickým atributům šestákových hororových příběhů, jde na to mnohem rafinovaněji. Nejprve se vůbec nic neděje, vypravěč popisuje obyčejné věci, obyčejné dny obyčejných lidí, postupně se však do nich vkrádá něco zlověstného, podivného – a pak už je zápletka na světě. Přesto nemůže čtenář čekat nic bombastického, nač je možná zvyklý z literatury či filmového průmyslu přelomu 21. století. Jamesovy povídky se vyznačují pověstnou „viktoriánskou uměřeností“, a to jak v ději, tak ve vykreslení samotných postav. Přesto umí napínat, až to občas člověka rozčiluje.
Vždyť ti jeho hrdinové se dlouho chovají, jakoby se nechumelilo! Pořád tak nějak otálejí, než si vůbec přiznají, že se kolem nich děje něco nadpřirozeného, a než konečně přijdou záhadě na kloub. Ale přijdou – vždycky – aniž by však museli upustit od svých zvyků! Ano, dají si třeba čaj, pak typický doutníček, vyjdou si na procházku… K vyřešení prostě dojde, ať chtějí nebo ne, občas tomu napomůže vytrvalost hrdinů, častěji však náhoda.
Na čtenáři pak je, aby si z různých náznaků složil celou skládačku dohromady. Pravda, poněkud delší vysvětlovací pasáže si zároveň žádají i vytrvalost čtenářskou, prostě musíte mít skutečně anglickou náturu se tím místy prokousat. Vychutnávat si však můžete Jamesovu narativní „metodu“, kdy se vždy pokouší samotného vypravěče nějak usadit a vztáhnout k příběhům, jako přímého účastníka, svědka, nebo jen osobu, která historku slyšela od někoho jiného…
Zákonitě to musí čtenáře chytit, vždyť je to už odzkoušené, třeba od Boccaccia… A taky s tím souvisí maličko reportážní styl, který se občas povídkami probleskne. Není divu, James nebyl jen spisovatel, živil se také jako novinář, a tak dokázal obojí mistrně využít – jedna z povídek je celá vyskládaná jen ze záznamů soudních přelíčení, jiná ze samých dopisů, další upomíná trochu cestopis… Řada z nich nese autobiografické prvky, kdy autor využil nejen své postřehy z vlastních cest po Anglii i zahraničí (Dánsko, Švédsko), ale i vlastní vědecké poznatky. M. R. James byl na svou dobu velmi vzdělaný člověk, získal profesuru a byl považován za znalce v oboru medievistiky.
Studiu středověkých rukopisů zasvětil veškerý svůj volný čas, díky tomu byl schopen vykreslit věrně kdejaká zákoutí chrámů i opatství a umístit do nich děj svých příběhů velmi přesvědčivým způsobem, a pohrávat si také s biblickými texty (i těmi apokryfními). Tato záliba přivede jeho hrdiny k luštění různých latinských nápisů, dokonce i k odhalování šifer vedoucích k pokladu.
Autor, libující ve studiu písemných pramenů, do svých hrdinů v podstatě promítá své alter ego, a ti pak realizují vlastní výzkumy, analyzují deníky z pozůstalostí, a docela často zabloudí do knihovny (až by jim mohly moderní postavy z mamutího sborníku jistého českého nakladatele závidět), prostě „sbírají starožitnosti“. Rozsáhlé znalosti pak umožňují Jamesovi vytvořit skutečně pevný tmel, kterým vystuží svůj fikční svět, kde se vedle postav zcela smyšlených objevují i ty historicky doložené. I mnohá místa, kam děj povídek zavítá, lze díky přesným topografickým rysům identifikovat se skutečnými lokalitami.
James si neodpustí ani drobné narážky na typické reálie strašidelných příběhů, které byly už v jeho době tolik oblíbené. Ať už jde o čarodějnické rekvizity jako jasanové dřevo, nebo citáty z Hamleta či pověstný dům č. 50 na Berkeleyho náměstí v Londýně. Nově objevenému žánru se na počátku 20. století oddala celá plejáda Jamesových současníků, jako např. E. F. Benson, W. J. de la Mare či A. Blackwood, vč. ženských autorek, z nichž třeba E. Whartonová či R. Broughtonová patřily k těm nejobdivovanějším.
Sdílení námětů a intertextové odkazy byly něčím zcela běžným (což se nakonec v anglické literatuře ještě párkrát zopakuje, jak to známe u i Tolkiena). Sám James byl velkým obdivovatelem Ch. Dickense, jehož nedopsaný román Záhada Edwina Drooda jitřil ve své době nejednu mysl. Jistě není bez zajímavosti, že sám James trpěl arachnofobií a jeho povídka na toto téma také patří k těm nejděsivějším. I když toho bude zřejmě víc, co autora trápilo, když si uvědomím, jak často své hrdiny trápí nespavostí kvůli tajemnému šramotu za dveřmi.
Za jeden z nejoriginálnějších Jamesových nápadů je považováno právě hrozivé „postelové“ strašidlo, s čímž docela souhlasím. Za nejlepší povídku celého souboru označil editor Mezzotintu, příběh o měnícím se obraze. Nevím, zda je to tím, že právě v této povídce je vyšší koncentrace magického dění (postavy na obraze se objevují a zase mizí, okna na budově se otvírají a zavírají), nebo věhlasem samotného motivu, kdy výtvarné dílo odráží nějaký zlý čin a stává se tak jeho důkazem, jako u Wildova Doriana Graye.
Ať tak nebo tak, povídka zaujme, a hodně podobně funguje i další „mizející“ rekvizita – hotelový pokoj č. 13. No uznejte sami, kdo by v takovém apartmá chtěl dneska bydlet? Schválně, až vás kroky zavedou příležitostně do hotelu, ověřte si, jestli tam vůbec nějakou třináctku vedou…
M. R. James byl velkou inspirací po řadu dalších autorů. K jeho odkazu se hlásí např. velikán H. P. Lovecraft a označuje ho za mistra „děsu a obludné vize“. Evidentně má viktoriánský autor talent oslovovat nejen své následovníky, ale i generace současné, jak o tom svědčí i originální ilustrace k českému vydání z pera mladého výtvarníka Jakuba Janovského. Černobílé kresby, výstižně zachycující stavy úzkosti, okořeněné malou špetkou ironie, tak vytvářejí se zmíněnou viktoriánskou uměřeností skutečně zajímavý celek.
Název: Příběhy sběratele starožitností, Strašidelné spisy 1
Autor: M. R. James
Série: –
Forma: hardback
Počet stran: 338
Cena: 265 Kč
Vydal: Plus, 2013
