Pozor, pozor, hlášení o zpoždění. Vlak do Ameriky 19. století Orsona Scotta Carda se zpožděním deset let právě odjíždí. V cílové stanici již čeká krásné prostředí, otroctví a příběh o duševním vývoji nezletilého Boha.
Příběhy Alvina Tvůrce mají v našich končinách dost nešťastný osud. Ze sedmi dílů u nás již před dlouhou dobou vyšly první dva – Sedmý syn a Rudý prorok, jenže pak se po zbylém pokračování slehla zem. Svítání na lepší časy přinesl až tento rok, kdy nakladatelství Laser-books oprášilo oba první díly a konečně hnulo ledy s těmi následujícími, takže v českém překladu konečně vychází třetí pokračování Alvinova příběhu, který si právem zaslouží být zařazen do edice Mistrovská díla fantasy.
Proč právem? Ptá se druhé, kritické já. Odpověď je nasnadě, obě knihy předchozí a i tato získala cenu Locus za nejlepší fantasy roku, což už je samo o sobě dostatečně autoritativní ocenění, ale abychom předešli dalším otázkám lehce schizofrenního recenzenta, je třeba uvést i spoustu jiných důvodů. Tak především, před četbou této knihy zapomeňte na to, že jste vůbec kdy nějakou fantasy četli. Učedník Alvin je kniha natolik jiná, natolik vybočující z klasického úzu toho, co se dá považovat za fantasy, a zároveň je přímo učebnicovou ukázkou, jak má fantasy hrubého zrna vypadat. Rozpor mezi čtenářovými představami a skutečností vede k jistým dialogům uvnitř i vně jeho mysli, ale ať se oba názory poperou jakkoliv, v každém směru dojdou k názoru, že toto dílo je kvalitní.
Když už nic, tak skutečně dobře řemeslně napsané jazykem, který si hraje s představivostí, text je stylizován tak, aby připomínal starou pověst. Card totiž původně vycházel z epické básně, kterou sám kdysi napsal, a je to z celé knihy hodně znát. Na prvních stránkách se autor dokonce obrací k posluchačům, aby postupně stránku za stránkou přešel do již klasického vyprávění, jaké známe z jiných knih. Cardovi se povedlo vytvořit zdání skutečné legendy, vyprávění o skutečném Alvinovi, který kdesi v Americe musel žít. Tím, že i konec napsal v podobném duchu jako začátek, Card svým způsobem potvrdil, že tato kniha se má považovat za legendu, za skutečné vyprávění kdesi u krbu, a že čtenář je zároveň i posluchačem dávného příběhu.
Vypravěč nás zavádí do Ameriky počátku 19. století, kdy kvete otroctví a černé plemeno je bráno jako majetek či zvířata, kterým běloši poskytují službu tím, že je nechávají dřít na polích. Otroctví v této knize hraje velikou roli, zároveň tak křesťanství, které je nejenom spojené s tehdejším světem, ale prolíná se i do příběhu samotného, protože motivy Boha a spasení jsou z textu jasně patrné.
A o čem to vlastně celé je? O Alvinovi, pochopitelně, ušklíbá se druhé já, jenže to pravda je a není. Hlavní hrdina se skutečně jmenuje Alvin, je sedmý syn sedmého syna a je Tvůrcem, tedy bytostí, která po světě nechodila stovky let. Tady je odpověď, v této jediné formulaci. Card stvořil něco, co zatím ve fantasy literatuře nemá obdoby. Vytvořil dokonalého hlavního hrdinu, ne člověka, který by byl jen klonem reků z rytířských románů, ale jeho dokonalost spočívá v něm samotném. Z knihy více než jasně svítá vzor, kde autor bral inspiraci. Velice snadno se dá zaměnit Tvůrce za Stvořitele, který sice ví, čím je a čím se má sát, ale vůbec netuší, jak. To je kouzlo celé knihy. Ta nevědomost hrdiny, který ví, že je schopen proměnit vodu ve víno, ale neví jak, a na zemi není nikdo, kdo by ho to naučil. Není žádného mentora, který by předal mladému nejvyššímu konstruktérovi své znalosti a pak zemřel zabit hrdinovým arcinepřítelem. A tak se na to snaží Alvin přijít sám a stává se kovářským učněm, což je povolání, které se hodí k jeho osudu snad ještě více, než k oslovi uši, což se také v textu několikrát připomene.
Vnitřní kontrast v těchto motivech vytváří příběh o dospívání chlapce v muže a o stvoření Tvůrce. V této knize čtenář nenalezne žádné bitvy, masivní zteče tisícihlavých armád, natož souboje plné tryskající krve a odsekávání končetin. Musí se spokojit se souboji v Alvinově mysli a s konflikty menšího rázu. Text sice není akční, ale nenudí žádné písmeno, které je třeba přečíst. Protože konfrontace dokonalé bytosti s obyčejnými smrtelníky vytváří skryté pnutí, jež se spolehlivě postará o tolik očekávané vyhrocené konflikty, které hlavní hrdina řeší jako Dalajláma, jen u toho nehladoví. Krutější naturely začnou okamžitě ohrnovat nos. Právě tímto povyšováním se nad příkoří je Alvin vychováván a stává se tím, kým je předurčený být. Spasitelem. Učí se chápat svět a jak má tvořit tak, aby to nevedlo k ničení. V anotaci je uvedeno, že je obdařen magií. Ona to magie je a není, dva by se hádali a autor této recenze by se sebou pak nemluvil dva dny. Tak, jak je tvoření popsáno, je spíše napojení se na přirozený řád věcí v přírodě a jejich upravování, nic není umělého, ale vše z něčeho vychází. Dobře se tu prolínají poznatky moderní civilizace o světě jako takovém, na kterých je podstata Tvoření založena, a jejich chápání před dvěma sty lety. Je to tedy natolik specifický druh magie, že i její vnímání je zcela odlišné. Je to bráno jako něco výjimečného, ale pro hlavního hrdinu zcela běžného a obyčejného, a tak to chápe i čtenář.
Mohlo by se stát, že se k vám dostane tento díl jako první z řady, začtete se do něj a najednou zjistíte, že to není začátek, ale dávno rozjetý vlak. Dobrá zpráva zní: číst se to dá! Příběh je natolik uzavřený, že má hlavu, tělo i patu, čímž nabídne plnohodnotnou zábavu, na druhou stranu ale během četby každý narazí na tolik zmínek, tolik vzpomínek a tolik narážek na předchozí dva romány, a tedy i Alvinovu minulost, že má z toho čtenář pocit, jakoby se před ním otevírala další, mnohem pestřejší a barvitější zahrada a on do ní pouze nahlížel přes mříž uspokojován pouze pohledem na vlastní záhonek právě přečtené knihy. Je téměř jasné, že po dočtení tohoto dílu se budou okamžitě pořizovat romány předchozí a díky Laser-books se nebudou díky stejným obálkám v knihovně tlouct.
Příběh Učedníka Alvina je třetí článek solidního řetězu, který pevně drží v předchozím očku a nabízí volný konec pro nemalé pokračování. Okolo něj se ovíjí tlustý provaz vedlejšího příběhu, který je s hlavním dějem natolik spojený, že jeden bez druhého by působily naze a hole jako právě narozená myš. Spojením obou vzniká velice kvalitní a čtivé dílo, které se sice odlišuje od ostatních fantasy knihy, ale vybočuje směrem, jenž se bude nejenom tolerovat, ale naopak vyzdvihovat díky autorově imaginaci.
Učedník Alvin je tedy další knihou, kterou by neměl minout žádný labužník vychutnávající fantasy literaturu, protože jemný buket netradičních motivů mu bude ještě dlouho dráždit chuťové pohárky. Zároveň kniha nabídne chutný pokrm i těm, kteří do kuchyně tohoto díla jen teprve nesměle nahlížejí. Pro ně bude mít příchuť lehce nudného, leč nicméně přesto chutného pokrmu, který se jim buď postupně rozleží v ústech a oni pochopí, jakou právě jedli delikatesu, anebo prostě poděkují kuchaři, odejdou z restaurace, ale zpátky se už nevrátí.
Tyto lehce infantilní gastronomické metafory skvěle vyjadřují hodnocení knihy. Je to sice na první pohled přehlédnutelná položka na menu všech knižních titulů, ale uvnitř to je prostě žrádlo.
