Převtělení Timothyho Archera – Dick Philip K.

Převtělení Timothy Archera bývá považováno za završení Dickovy „božské trilogie“, započaté Valisem (v původní verzi Rádio svobodný Albemuth) a Božskou invazí. Tématem je tentokráte samotná lidská víra. Její místo v našich životech a význam, který jí přisuzujeme, stejně jako míra, v níž ovlivňuje naše lidství a co se stane, pokud jí ztratíme. Jaké jsou podmínky lidského „probuzení“. Tedy témata známá již z předchozích titulů, prezentována tentokrát na ryze lidských bytostech a problémech.

Angel Archerová vzpomíná na svého tchána, který možná nebyl nepraktičtějším člověkem pod sluncem, ale rozhodně byl tím, kdo dokázal druhé strhnout, dát jim pocítit jejich vlastní výjimečnost a donutit je věřit v něco víc, než jen každodenní přežívání. Ale zároveň byl Archer člověkem, vedle jehož velikosti nebylo snadné žít. Jeho syn Jeff, Angelin manžel, i milenka Kristen spáchají sebevraždu a on sám nakonec umírá v izraelské poušti, kde pátrá po pravdě stojící za původností Kristova učení a tím pádem i jeho božské podstaty.

Vyprávění je plné citací z Bible i světových klasiků, úvah na téma božství a lidství (ne nadarmo je jedním z hlavních zdrojů díla Dantova Božská komedie), ale zároveň postřehů o současném člověku, o jeho nekonečném snažení vyrovnat se s realitou a nepodlehnout bludům.
Neprostá většina knihy se odehrává v prostředí, které tyto snahy plně odráží – Kalifornie plná drog, rockové hudby a věčných univerzitních studentů, stejně jako kazatelů a okultistů. Čas a místo děje doslova vyzařují neopakovatelnost a společně s faktem, že vypravěčka ztratí všechny své blízké (což víme již od začátku románu), halí knihu do potemnělého, nikoliv však depresivního, hávu nostalgie a melancholie.
Je třeba podotknout, že zatímco první dva svazky „božské trilogie“ byly s menšími i většími potížemi zařaditelné mezi sci-fi, s Převtělením se to má jinak. Nejen, že se odehrává v, z našeho pohledu nedávno minulé, současnosti, ale neobsahuje ani žádné nadpřirozené, případně futuristické motivy. Nevystupují v něm žádné božské entity, pouze lidé. Sympatičtí i chybující.

Převtělení je románem o víře a ponechává plně na čtenáři, zda uvěří, že syn Timothy Archera jej kontaktoval ze záhrobí, že houba anochi zaručuje nesmrtelnost a sám biskup se vrátil ke svým blízkým
A tato víra činí žánrové zařazení nemožným. Pokud ji totiž mít nebudete, případně budete stejně jako hlavní postavy pochybovat, bude pro vás román mainstreamem, stejně jako Dickův Král úletů. Ovšem moc si nepomůžete, ani když ji mít budete.
Víra totiž, na rozdíl od sci-fi, nepotřebuje důkazy a zdůvodnění. Pokud při čtení románu uvěříme, že existuje posmrtný život, nepřiřadíme tím Převtělení k sci-fi, dokonce ani k fantasy. Stane se naším osobním manifestem, malým dickovským apokryfem. V mnohem větší míře než tomu bylo u Božské invaze zde platí, že máme co do činění s teologickou literaturou. Z celého textu je jasně patrné, že Dick se o náboženství zajímal do hloubky a pouze fakt, že svým úvahám a myšlenkám dal neskonale zábavnou a čtivou formu, může za to, že Převtělení hledáme v oddělení beletrie, nikoliv teologických věd.

Čtenářské přístupnosti nenahrávají pouze poutavé postavy, ale hlavně již zmíněné prostředí a doba. Kalifornie románu je místem, kde stále žije rock´n ´roll, kde vyhlášenou restauraci vede (možný) agent KGB, v lékárničkách najdeme marihuanu, čas se měří podle desek Beatles a smrt Johna Lennona je náplní všech zpráv.
Postavy pak nehledají pouze víru, ale i to, co leží za ní – vztahy k ostatním lidem a vědomí, že někam a k někomu patříme. A během čtení skutečně platí, že dobré postavy a knihy nás donutí přemýšlet o nás samých. Nikoliv pouze z hlediska náboženství, ale i na první pohled banálních věcí, jako je například to, zda důvěřujeme údajům na mapách, zda bychom pospíchali za svým cílem, když bychom viděli děti bez dozoru pobíhající na rušné silnici, či zda dokážeme vyložit smysl přísloví.

Hranice mezi zdravým rozumem a šílenstvím, realitou a nápodobou skutečnosti, byla vždy tenká a víc než čím jiným otázkou konvencí. Dickův román nás nutí nad těmito konvencemi přemýšlet, probudit vlastní intelekt, ale možná ještě víc vlastní empatii. A daří se mu to, i díky výbornému překladu Roberta Tschorna, na jedničku.

V souvislosti s již zmíněnou skutečností špatné žánrové zařaditelnosti a tématem lidské víry bych ještě poznamenal jednu věc. Kniha je nejen završením volné trilogie, ale i Dickovy tvůrčí metody. Jeho knihy vždy stavěly na budování určité „pravdy“, která však byla následně zpochybněna a čtenář tak nakonec nemohl vědět, čemu může věřit a co je vlastně předkládáno jako realita. Důležité však je to, že i falešná „pravda“ se minimálně nějakou dobu opírala o nějaké důkazy (jedno zda subjektivní či objektivní). Nejistota a pochyby vyplývaly z toho, že jsme nevěděli, které důkazy brát jako nadřazené. V Převtělení je vše jinak – zde nejistoty plynou z prosté neexistence důkazů. Dick tak dokonale ilustruje základní rozpor lidské víry: žádné důkazy neexistují, ale přesto po nich toužíme, potřebujeme a vyžadujeme je.

Pro české čtenáře pak román skrývá ještě jeden malý bonus. Tím je postava Albrechta z Valdštejna. Syn Timothy Archera i biskup sám se jím aktivně zabývají a hledají paralely mezi ním a Hitlerem, mezi dobou, událostmi, lidskou velikostí a podlehnutím okultismu. Je přitom zcela jedno, že Dickův Valdštejn (díky zdrojům, které jsou v knize použity a citovány) je osobou čistě německých dějin, i že je charakterem nikoliv historickým, ale romantickým.

Převtělení Timothy Archera je tak románem, který na každé stránce nabízí něco k zamyšlení, nejn z oblasti víry, aniž by však zapomínal na vyprávění příběhu. Problémy jeho postav budou i našimi problémy a jejich myšlenky a cíle nás neopustí ani po dočtení knihy. Což je to, co by si Dick nepochybně přál.

Nakladatelství Argo pak patří velký dík, že se ve své dickovské řadě nevyhýbá ani podobným románům a nezbývá než držet palce, aby Dick vyšel v češtině kompletní. Rozhodně patří k té hrstce autorů, kteří by si to zasloužili (o tom, že celá edice vypadá v poličce skutečně nádherně, ani nemluvím).