Chvalořečení na téma „Argo nás rozmazlence nakrásně zásobuje dalšími a dalšími díly Philipa K. Dicka“ tady už bylo, proto dneska perex vynecháme, moji drazí. A pokud by vám přeci jen chyběl, přečtěte si ten ke knize Oko na nebi, jen v poslední větě pozměňte titul knihy – tentokrát totiž besedujeme na téma Předposlední pravda.
Autorova vize představuje v této knize budoucnost jako svět, který je velice nepříjemným místem pro život (ne, že by kdokoliv čekal cokoliv jiného). Skupinky lidí přežívají v podzemí, jelikož Zem je sužována válkami mezi dvěma mocnostmi. Rozšiřování počtu bombami zničených měst, radioaktivní spad, hordy vojenských strojů vyrážejících dokola a dokola na „tentokrát určitě konečnou“ zteč. A vůbec, přeživší vlastně mají být rádi, že jsou dole, v bezpečí, kde mohou vesele dodržovat normy ve výrobě armádních robotčíků.
Právě kvůli dodržování norem musí jednoho dne opustit svou komunitu její prezident, aby se vydal na povrch získat náhradní slezinu pro jednoho ze svých nejlepších techniků, toho času mrtvého a zmraženého. Jaké ho ale čeká překvapení, když záhy po vylezení na povrch zjistí, že onen zdevastovaný svět, který byl jemu a jeho lidu promítán na obrazovky za proslovů prezidenta západních mocností Talbota Yancyho, je pouhým klamem, denodenně udržovaným lidmi z „mediálních agentur“.
Předposlední pravda je další ze soudku děl, která můžeme označit jako „klasický Dick“. Hlavními postavami jsou de facto obyčejní lidé (samozřejmě muži) s obyčejnými touhami i obavami, muži, kteří objevují, že jejich verze reality je vcelku falešná. Že systém, ve který věřili, je nedemokratický, lživý a svoboduomezující. Že jejich životy nejsou ani z části tak úspěšné a uspokojivé, jak si vždy mysleli.
Samotná hlavní myšlenka samozřejmě vychází z Orwellova legendárního románu 1984 – obě mocnosti, náchazející se v jakémsi míru, využívají iluze války ke kontrolování obyvatelstva, v Dickově verzi je však možné se této tyranii vzepřít, stačí jen mít odvahu v srdci a dostatečně vysoké postavení.
Díky vyššímu počtu hlavních postav, mezi něž je děj rozmělněn, nejde autor ani jedné z nich do psychologie natolik hluboko, jak je u něho zvykem, ač se tomu tak může do zhruba poloviny zdát. První část se totiž nese v pomalejším tempu, po zvratu od poloviny však Dick řeší zcela jiný science-fiction fenomén, proto se první kapitoly mohou zdát jako ze zcela jiné knihy než polovina druhá. A pak to přijde, po několika stech stránkách, kdy se příběh rozjíždí do skutečně zajímavých otáček – prd – kniha končí. Úplný konec (tentokrát jde o pouhou poslední větu) je samozřejmě opět Dickovsky geniální pointou, přesto lze závěrečných pár desítek stránek označit za neuspokojivé a zbrklé, jako by jimi chtěl autor co nejrychleji proplout.
Ale jelikož je Předposlední pravda protkána nápady hodnými mistra, stále představuje zajímavou a čtivou variaci Orwellovského tématu. Koneckonců, tuhle knihu napsal Philip K. Dick. A kdo jsme my, aby se nám mohla nelíbit.
Paranoidní thriller od velmistra žánru sci-fi vrhá čtenáře do chmurného světa budoucnosti, do Ameriky zničené válkou, mezi Američany, kteří sice žijí hluboko pod povrchem zemským, protože jinde není bezpečno, zato ctí svého prezidenta, jenž k nim pravidelně moudře promlouvá a ani trochu nestárne. Podobně jako v některých svých dalších prózách, i zde P. K. Dick nepředvádí své prapodivné vize a neuvěřitelné mezilidské vztahy, ale dotýká se jejich prostřednictvím toho, co je nám všem až příliš dobře známé: prapodivných lidských charakterů a odpudivých pohnutek k tomu nejhanebnějšímu, čeho je člověk schopen. (anotace)
- Autor: Philp K. Dick
- Překlad: Filip Krajník
- Forma: paperback
- Počet stran: 240
- Cena: 298 Kč (v našem e-shopu již za 253 Kč)
- Vydal: Argo, 2012
Četli jste tuto knihu? Nezapomeňte ji u nás ohvězdičkovat a napsat k ní komentář.
Josef Horký (zástupce šéfredaktorky)
josef.horky@fantasyplanet.cz
souhlas
Naprosto stejný pocit. Najednou… nic. Aole když jsem nad tím tak přemýšlel, možná by ani nebylo poctivé, kdyby to končilo jinak. Vlastně se ani nemohlo stát nic jiného, než že se rozdaly znovu karty, nejslabší z nejsilnějších dostal padáka, slabí hrdinové dosáhli více či méně toho, oč jim šlo a ne vždy z toho byli nadšení (ale to “vítězství je k uzoufání nicotné proti velkému plátnu, na němž se odehrálo) a jelo se dál s vědomím, že v každém spasiteli se skrývá diktátor… Každopádně mě kniha velmi mile překvapila, bavila mě ze všech těchto méně známých Dicků (Rádio, Oko…) asi nejvíc.