Pravá krev 4 – Mrtví pro svět – Harris Charlaine

Na začátku je situace jasná: chudák Sookie je raněná Billovou zradou a už více nejsou spolu. Navíc Bill přichází s tím, že musí do Peru. Těžko říct proč zrovna tam – asi proto, že je to jediná jihoamerická země, která autorce něco říká. Chvíli něco drsně říká, pak mizí. Sookie je stále raněná.

Ovšem následující události na to neberou ohled. Na cestě potká upíra Erika – je vystrašený a trpí ztrátou paměti. Sookie je velká holka a vezme si tohle velké vikinské štěně k sobě domů. Od Pam a Chowa se dozví, že za vším je čarodějnice. Ultra tuhá protivnice, která chce ovládnout byznys a užít si s Erikem.

Erika je třeba schovat. U Sookie bude v bezpečí. Sookie sice musí přes den pracovat, ale večer si bude moci s náhle docela roztomilým upířím zabijákem pokecat. Objevuje se Jason. Jason se stává nezvěstným. Čarodějnic je víc. Jsou silné. Sookie hrozí smrtelné nebezpečí. Eric je krásný.

„Kdyby se pořádala mezinárodní soutěž o nejkrásnější zadek, Eric by ji bezkonkurenčně vyhrál. Získal by obrovský, ten největší pohár.“

Tak co nám z toho plyne? No přeci že knižní True blood je opět velmi zvrhlá zábava. Sookie ovšem tentokrát neglosuje pouze zadky a celkovou postavu samečků kolem sebe, ale i jejich bradavky „připomínající mazací gumu na konci tužky.“ Holt se nám holka (Sookie i autorka) zase jednou odvázala.

Po relativně cudných dvou dílech se tak čtenářům dostane další dávky softporna, kde hrají hlavní roli ňadra chvějící se „jako malá štěňata toužící po pohlazení“ a schovávání orgasmů do „zavařovací sklenice“ , aby byly připravené, až jich bude zapotřebí. No, Eric je prostě Eric.

Sexuální eskapády naší malé cudné Sookie se holt pořádně rozjíždějí. Samozřejmě ve vší počestnosti, čímž se myslí, že vždy hezky po jednom a hned zvážit, jak by to s dotyčným vypadalo v manželství (neopomene zdůraznit, že by byla skvělou matkou). Ale geniální úvahou nad tímto tématem nás naše hrdinka poctila už minule, tak tedy rychle dál.

Například k zápletce, respektive zápletkám. Mám ošklivý pocit, že se Harrisová pokusila napsat kriminální příběh o střetu dvou gangů ve stylu Eda McBaina. Ošklivý proto, že přes sem tam nějakou tu mrtvolu, klidně i nasekanou na cucky, se výsledný konflikt podobá spíš házení kyblíčkama s písečkem na pískovišti.

Asi je to tím, že veškeré násilné scény jsou prostě useklé a v podstatě ztracené. Dynamika, gradace, to autorce nic neříká – především závěrečná konfrontace s Debbií, ač v ní figuruje i brokovnice, by se dala nahradit trochu adrenalinovějším lakováním nehtů. <>Navíc čarodějnice jsou sice mocné a jejich kouzla dostala i Erika, ale přesto spoléhají na taktiku Kingových ničemných mužů – inzeráty „viděli jste tohoto upíra?“ a osobně kladené otázky lidem, na které se maximálně tak hloubavě dívají. A ano, opět se v době informační záplavy nachází Sookie vlastně mimo dění.

Tedy, ona je uvnitř, ale ví to jen ti „hodní“. Kteří jsou velmi rozmanití. Měňavci, vlkodlaci, upíři… a dokonce i zdrojem opravdu povedených vtípků (např. Chowova poznámka o pojištění). Ona vůbec autorka vtipem hýří jedna báseň. Jen nejsem schopen říct, zda si to sama uvědomuje.

Především Sookiina hláška „horečně jsem uvažovala, ale bohužel zůstalo pouze u snahy“ je ironickým shrnutím celé její existence. Což je o to smutnější, že někdy dokáže Harrisová své hrdince skutečně předložit zábavný a trefný postřeh – „kdyby chtěli mimozemšťané ovládnout zemi a měli dost rozumu, přiletěli by sem přestrojení za králíky se svěšenýma ušima.“

Problém se Sookie prostě je, že chvílemi je to opravdu dokonale natvrdlá blondýna, která sebe samu prezentuje jako lidového génia, který disponuje přirozeným vůdcovským talentem, a chvílemi se jedná o skutečně bystrou pozorovatelku, která se zbytku světa jeví jako jednoduchá servírka.

A většina legrace spočívá v tom, že autorka se snaží o to druhé a vychází jí to první. Třeba taková poznámka, že Sookie hodně čte, což jí dává štempl geniality Ano, čte. A paní autorka také. Stránky 135–140 (zavařovačky, štěňátka a další) jsou důkazem, že dokonce dokáže přečtené využít ve vlastním příběhu – tedy vyzněním a jazykem (což je dvojsmysl, přátelé, ano – opravdu je třeba to zdůraznit).

Jenže četbou nejkýčovitějších harlekýnek a určováním si cizích slov na jednotlivé dny se moc chytrosti nepobere (což věděl už Karel Poláček, když si dělal srandu z lidí čtoucích mechanicky před spaním encyklopedie a slovníky). Doba, kdy četba sama o sobě garantovala vzdělanost a inteligenci, chcípla už za císaře pána, což si ovšem Sookie ani autorka neuvědomují.

Asi zde se skrývá i problém s čarodějnicemi a wiccankami, které se v knize houfně vyskytují. Problém není v pojetí čarodějnic, které rozhodně neodpovídá předobrazu, ale v tom, že vlastně nic není vysvětleno. Jen se po vzoru té nejhorší literatury pokryje pár řádků textem a všichni se pak tváří zas o něco zasvěceněji. Ach jo. <>Klasickým zdrojem zábavy pak je samotné řešení zápletek (a samozřejmě jejich vytváření). Abychom se mohli soustředit jen a jen na Sookii a Erika, je Bill v Peru. Ok, asi tam vážně musel, ale jak se vlastně dostal zpátky? A Jasonovo zmizení… K jeho rozhřešení se dá říct jen tolik, že někdo by udělal vážně dobrý skutek, kdyby poslal paní autorce Hříchy pro pátera Knoxe.

I proto, že ve věnování narazíme na jakési vštipování pravidel Hry a poděkování jedné (ano, takto uvažuje autorka o sobě) z matek fandících svým dětem. Toto věnování by si samo o sobě zasloužilo pozornost a možná i jednu dvě poznámky nad tématem opičí lásky, kterou může cítit nejen matka k dítěti, ale i autorka ke knize. Zvláště, když onu Hru hraje, ale ignoruje pravidla.

No a ještě tu máme zoufalé výstřely do tmy, které se snad zúročí příště – například jednu vílu. Cože, vílu? Ano, milý čtenáři (tak o nás Sookie a autorka uvažují), vílu. Má špičatý uši, objeví se a zase zmizí. Ergo: víla. Ještě má někdo pochybnosti?

V posledku tedy platí to, co vždy: při čtení Sookiiných dobrodružství se bavíme nikoliv logickým a napínavým dějem, ale jeho karikaturou, která by nebýt pokročilé degenerace žadonila o střelu z milosti a mimoňskými poznámkami a popisy made by Sookie, které by mohly být v dalším díle ještě peprnější.

Eric si totiž sice nic ze společného dovádění nepamatuje, ale Bill je zpět v Bon Temps a pár dalších nadpřirozených bytostí projevilo o Sookiinu genetickou informaci také zájem. Navíc by mě opravdu zajímalo, co to mělo znamenat s tou vílou. No, holt bude třeba chvilku počkat.

Boris Hokr (redaktor)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz