Pravá krev 3 – Klub mrtvých – Harris Charlaine

Pokud máte po ruce nějakou tu kopretinku, tak klidně přestaňte trhat kvítečky, protože otázku, zda jsem se zbláznil, či nezbláznil, vám zodpovím sám. Nezbláznil. Prostě jen poukazuji na to, že i třetí díl je v podobném duchu jako ty předchozí. A tak není důvod, proč by neměla být i má recenze na výtahy ze Sookiina deníčku v duchu svých starších sestřiček.

Sookie a její eskapády jsou prostě vždycky dobrou záminkou se vyblbnout. Klub mrtvých není výjimkou, i když jsem se ze začátku docela bál. Ten začátek je totiž… o ničem. Ani ne tak z hlediska příběhu, tam je to „o ničem“ tak nějak shrnutím i prvních dvou dílů, ale proto, že je to relativně průměrné plkání a zabíjení stránek, které prostě plyne a plyne… Co by za to někteří autoři dali, jenže v případě, že se těšíte na zvrhle roztomilý literární masakr, je to docela zádrhel. Naštěstí pouze chvilkový.

Harrisová totiž hned na začátek vytáhne, byť jej rozvíjí docela pomalu, velký konflikt (Bill pracuje na počítači místo aby se na Sookie vrhnul, jak se sluší a páří a jak to po něm ona i my chceme) v tradici impotentních veseloher padesátých let – tam také scenáristé dělali co mohli, aby se postavy aspoň devadesát minut filmu nesetkali a neměli si možnost vysvětlit pitomosti typu „byl jsem v práci, abych navýšil plán a bratr si půjčil na tu swingers party horníků a přátel SSSR můj kabát a už chápu, že jsi si myslila, že jsem tam já a proto jsi půjčila svůj šál své přítelkyni do divadla, takže jsme se tak vesele nepochopili, ale milujeme se a jdeme teď budovat socialismus a vdavky ohlásíme hezky rozhlasem“.

Harrisová prostě vytvoří zápletku úplně z ničeho. Ano, Bill je unesen. Ano, vyspal se s nějakou upírkou. Ano, Erik je naštvaný a bude pomáhat Sookie Billa najít. Ano, v pozadí je upíří královna Louisiany a král Mississippi. A ano, jde tu o nějaký počítačový program (skutečně pekelně složitý, budete mrkat :-)). A ano, Sookie má nový šál, pěkné šaty, ale jinak je švorc a nemá na to nechat si posypat příjezdovou cestu štěrkem.

Na první pohled to vypadá super. Konfliktů až na půdu a když přihodíme celou řádku vlkodlaků a měňavců, z nichž to, že jsou alfa samci i samičkami doslova tryská, jeden by řekl, že to bude parádní jízda. A taky bude, jenže opět zcela tradičně z úplně jiných důvodů, než by asi paní autorka chtěla.

Co se té zápletky týče, udělala Harrisová ukázkové salto mortale už minule, když poslala jakýkoliv náznak detektivky očuchávat kytičky zespoda. Tentokrát si ještě přisadila, když vystřihla něco, co bych hodně opilý a za ještě víc peněz byl ochoten bez uvedení jména označit za špionážní román.
Bill vytvořil program, který všichni chtějí. Sookie infiltruje nepřátelské prostředí. Kontaktní osoba: vlkodlak Alcide. Osobní strážce: nemrtvý Elvis (ano, Bubba je zpět a já říkám díky). Sookieboy (podle vzporu bondgirl) střídavě Erik a onen vlkodlak. V roli padoucha vlkodlakova ex Debbie a Billova upíří milenka Lorena…

No, Goldfinger to zrovna není, ale uznávám, že to mohla být velká zábava, zvláště když se nám Harrisová minule hezky zabydlela v soft pornu. Jenže i když je Sookie tak trochu nymfomanka, která nezapomene několikrát za knihu zdůraznit, jak si zvykla na dokonalý sex a znalecky chválí upíry za několik staletí praxe v líbání, je to nymfomanka monogamní. A když máme Billa většinu knihy uvězněného někde stranou, dostane se nám spíše hříšných myšlenek, než nějaké akce.

Hlavní problém ovšem je, že Sookie, která místy připomíná háravou feničku, vším prochází jak hovádko boží a jediný důvod, proč nezařve už po pěti minutách, je ten, že její protivníci jsou a) muži b) idiotští muži. Jak jinak si vysvětlit, že v době mobilů a internetu si neuvěřitelně bohatí upíři nedokáží zjistit jméno jedné servírky a pořád spoléhají na to, že jim ho vyzradí mučený upír Bill, takže Sookie si do jejich hlavního štábu bohorovně nakráčí (a zase odkráčí) středem a pod vlastním jménem? Několikrát?

Ono to s těmi protivníky je vůbec takové vachrlaté. Jistě, autorka nám říká, že jde o život, Erik říká to samé Sookie a souhlasí i vlkodlak Alcide. Jenže jediný, kdo se dostane Sookie opravdu na kůži, je a) jeden fanatik, který útočí na jednoho z Billových únosců a kterého Sookie práskne, b) Erik – konkrétně na kůži v kalhotkách, c) Alcide (je to snad ještě větší kus chlapa než Sam, to jen tak asi desetkrát na okraj), d) Debbie (která strčí Sookie do kufru auta), e) Bill (toho času v onom kufru) a nakonec f) Lorena, ta upíří cuchta, kterou Sookie proklaje kůlem. Vážně, až takhle akční je ta naše holka blonďatá! Jen škoda, že se veškerá akce odehraje asi na dvou řádkách a více méně náhodně.
Jinak se však opravdu o protivnících moc mluvit nedá, protože zmateně pobíhající vlkodlačí komanda prostě nelze brát vážně. Jestli to s nima dělá měsíc nebo geny, to nevím, ale rozhodně chápu, proč je pánem tvorstva člověk. Je sice slabší, ale má mozek.

Samostatnou kapitolou je pak způsob, jakým Harrisová řeší problémy. Vytváříte program, někdo vás kvůli němu unese a několik dní bestiálně mučí? Zkuste mu po osvobození zavolat, že ho zapíšete na seznam zájemců ke koupi onoho programu. Podle Harrisové úspěch zaručen.
Vašeho kamaráda chtějí oškliví upíři ukřižovat? Opět je zde telefon – stačí říct, že vás někdo unesl (ergo má evidentně nekalé úmysly), váš kamarád patří k němu a je to mimochodem Elvis a pak už jen předáte telefon svému „únosci“ aby domluvil podmínky „králova“ hostování…
Jen úplně nechápu, proč teda rovnou nezavolali, že by chtěli toho Billa, mohli si ušetřit spoustu problémů, zbytečného rozhodování co na sebe a jednu šálu. Asi proto, že by pak neměli upíři uvěřitelnou záminku Sookie a) olízat rány, b) zdrogovat a c) nahlížet jí oknem do ložnice.

Naštěstí není logický děj tím, proč se na Pravou krev vždycky tak těším (i když přiznávám, že tentokrát se Harrisová skutečně překonávala a doslova se třesu, co si na nás připraví příště). Mnohem důležitější je samotná Sookie, sexy slečna Marplová s doktorátem z filozofie všedního dne.
Harrisová, ta hodná teta z amerického Jihu, nejenže probere křehkou psychiku mladistvé servírky čelící nástrahám zlého světa a mužského chtíče, ale návdavkem nám všem, a holčičkám zvlášť, udělí prostřednictvím Sookie i několik neocenitelných rad a postřehů ze života – kam nebudeme počítat všechny ty poznámky o upířích a vlkodlačích způsobech (kde se k nim Sookie sakra dostala? Že by s Billem nebo Samem zas až tak mluvili se mi na základě dosavadních knih nezdá – na to čas vážně neměli).
Dozvíme se například, že je „lepší nechat se od někoho položit, než podrazit“ (s. 86). To je horký kandidát na facebookovský status dne. Rozhodně překvapí docela solidní černý humor na téma Erikovy touhy vidět Sookiinu pleť v celé kráse („Zadoufala jsem, že až k tomu dojde, bude ta pleť ještě součástí mého těla.“ s. 48) a pár mouder převzatých z Bible.
Nad vším ovšem ční dojemná autorčina starost o morálku dívek všech generací. Harrisová zcela jistě nechce, abychom si o její hrdince mysleli něco špatného, například to, že je vydržována partnerem. Sookie striktně dbá na to, aby si svoje věci platila sama, což je opravdu obdivuhodné. Ostatně, posuďte sami:

„Nemohla jsem si od něj jen tak vzít peníze. Kdybychom se vzali, bylo by všechno samozřejmě v pořádku; majetek manžela a manželky je společný. Ale my se vzít nemohli. Zákon to nedovoloval.“ s. 74

Naštěstí, i když kvůli nepřejícímu zákonu nesmí čerpat peníze od Billa, nějaký ten drobný dárek od Erika přijmout může, ostatně, odpracovala si to. Jen kdyby si ti dva pořád vzájemně nehráli na největší kohouty na smetišti.
Naštěstí lze pozvání upíra do domu zrušit a tak si do dalšího dílu může Sookie další postup (co s tím štěrkem od Erika, Billovou nevěrou, jeho programem ve sklepě, Alcidovou mužností atd.) dostatečně promyslet. Výsledek se snad dozvíme v květnu, to snad vydržíme, co říkáte?

Boris Hokr (redaktor)

borishokr@seznam.cz