Pravá krev 2 – Upíři v Dallasu – Harrisová Charlaine

Už u prvního dílu jsem napsal, že se knižní Pravá krev nedá brát zcela vážně, a u druhého dílu to platí – no, tipněte si, ale když řeknete, že dvojnásob, nebudete daleko od pravdy (a už se nemohu dočkat trojnásobku v díle dalším). Původně jsem zamýšlel věnovat se alespoň trochu i druhé řadě seriálu, abychom si ukázali, jak se scénáristé popasovali s předlohou a v čem jsou silné stránky knihy i seriálu, jenže nakonec jsem dospěl k názoru, že to by bylo vůči knize příliš kruté. Seriál ji totiž válcuje ve všech myslitelných směrech a nezapomene si kopnout i z oblastí zcela nových. Popravdě řečeno, začínám mít pocit, že scénáristé True Blood mají z knih srandu a čím dál víc dělají z většiny postav naprosté voly. S takovou chutí a vynalézavou krutostí, že až připomínají legendárního Nelsona ze Simpsonů a vám je té knihy až líto. Už jen to „chá-chá!“ chybí.
Jenže ona si to vážně zaslouží. Když se nám do rukou dostane pokračování úspěšného titulu, jsou v zásadě dvě možnosti. A) je kniha lepší, protože autor(ka) se vypsal(a) a ve svém světě i řemesle se cítí jistěji; B) je kniha horší. V tom druhém případě máme opět na výběr. A) kniha už prostě nepřekvapí a je jen „dobrá“, spoléhá na oblibu jedničky a postav, případně prostředí; B) autor(ka) se pod vlivem úspěchu přestal(a) kontrolovat a pořádně to rozjel(a) – to je to klasické víc víc víc.
Upíři v Dallasu jsou možnost bébé. Tímto jednoduchým kravičkovským kódem se nesnažím naznačit své mínění o Sookie, potažmo paní autorce. To, co naznačuji, je, že se moc a moc snažím, abych si to nemyslel a opravdu se mořím, abych našel něco pozitivního a kreativního, k čemuž mi ovšem cinkylinká veselý kraví zvoneček melodii překročení časového limitu z Riskuj!
Paní autorka totiž s přesností sadistického chirurga vyřízla ze svého díla vše, co by byť jen zavánělo literárními kvalitami. Detektivní půdorys jedničky? Šmik a ven. Rasistický podtext v pozadí? Šmik šmik a hezky na sluníčko, ať každý vidí, jak autorka rasisty (a homofoby) opovrhuje. Zajímavosti z lidsko-upířích vztahů? ŠMIK. To už se vyčerpalo a teď už se budeme jen opakovat, protože to je matka moudrosti.
Představuji si ji při tomto masakru posilněnou čokoládovým dortem, v růžových šatičkách a mega růžových slunečních brýlích, nadopovanou nějakým kvalitním matrošem, stejně jako četbou The Best of Harlequin. Jestli se totiž v knize něco řeší, tak to není A) kdo zabil nebožáka Lafayetta, B) jak se zbavit menády, C) jak se vypořádat s tím problémem v Dallasu, ale 1) dovolí Sookie Samovi víc, než jen olízat jí poraněná záda (podotýkám, že Sam je měnivec), 2) miluje Sookie skutečně Billa, nebo si to jen nalhává, 3) podlehne Erikovým krásným kukadlům a zlatým vlasům, když už mu vysála stříbrnou kulku z ramene? Napětím ani nedýchám. A to jsem zapomněl dodat, kolik toho nezdvořilí a chlípní upíři viděli ze Sookiina poprsí, na kterém, slovy autorky, Pán Bůh nešetřil. Jediná další podstatná věc, kterou se oproti jedničce dozvíme, je ta, že když máte sukni, tak se prostě jen vyhrne, a pokud pod ní máte jen tanga, tak ta zmizí v „cuku letu“. To se opravdu vyplatí vědět, děkujeme Sookie a upíre Bille. Prostě ideální kniha do rodinné výchovy na ZŠ.
Ve výsledku tak platí, co o druhé polovině jedničky: Bill a Sookie dělají „to“ a prokládají to „tamtím“, aby se tu a tam Sookie zděsila, jaké zvíře se vlastně v jejím milém skrývá. To se pak moc a moc trápí a nemluví spolu. Naštěstí jsou oba nadržení, a tak na sebe v asi nejvtipnější scéně knihy skočí a veškeré neshody si vysouloží z hlavy. Harrisová rozhodně není tak upjatá jak v jedničce a dokazuje, že by se mohla živit jako scenáristka soft porna. Estetiku scény pak podtrhují dialogy jak z Vlasty Javořické, které si prostě musíte předčítat nahlas. Pokud děláte do divadla, neexistuje lepší způsob, jak si nacvičit hlas rozechvělé dívky a hlas mužný:

„Buď něžný.“
„To nejde!Bylo to moc dlouho. Příště budu něžný, přísahám.“

Pokud jste příliš cudní, můžete nacvičovat i na jiných:

„Musíme si promluvit.“
„Tak mluv!“

Vůbec komunikace postav je věc závažná, to si nemusíme nic nalhávat. Obzvlášť, pokud jste tak inteligentní, jako Sookie.

„Chudák Bethany byla mrtvá, a já to neměla s kým probrat.“

Sookie opět nezapomene zdůraznit, jak a kolik toho má za ouškama (pěšinku, gumičku, lak…). Všechny další postavy většinou jen výhružně vrčí, případně dumají, nebo se tváří záhadně, než naše hrdinka přestoupí a odhalí pravdu, vedle níž bledne i Maňasovo legendární „bílý“. Krom toho nám několikrát zdůrazní, jak se jí příčí někomu lézt do hlavy a hups, už je tam a samozřejmě že pouze pro vyšší dobro udílí rady (jsi opilý – neřiď, jsi těhotná – nepij). Inu, svět by se bez Sookie zhroutil. Feministky by mohly mít radost, jakou aktivní a bystrou a vůbec dokonalou ženskou postavu tady Harrisová přivedla na scénu. Idylu nám trochu kazí fakt, že Sookie se přitom většinou choulí k vrčícímu a tajemnému samci č. 1, k Billovi. A také drobná skutečnost, že náhled Harrisové na svět je podle knihy vcelku nekomplikovaný: Sookie je krásná, muži ji milují, ona mluví, muži chápou (nic jiného jim nezbývá, protože 99% jejích proslovů se chápat musí, neb rozumět jim nemožno) a chrání. Pravděpodobně též obdělávají pole, loví a večer pochválí pečeného krocana. Středostavovská idyla jak vyšitá.
A kdyby snad nějaká feministka vytrvala, máme tady perličku. Postavu jisté ovdovělé doktorky jménem Sonntagová, která je, jak je nám zdůrazněno, na vdovu i doktorku nějak mladá. Ještě že jí Sookie, chudince, dohodí svého kamaráda z dětství (ach ty zuby! Ach ten hrudník!), což bylo přesně to, co nebohá pracující inteligence potřebovala… Možná Harrisové fandím až moc, možná je to opravdu náhoda, ale to jméno je takové, byť neprůkazně, podezřelé…
Přinejhorším je kniha dokladem, že v každém z nás se skrývá mužské šovinistické prase, které bude v pokušení častovat paní autorku nejrůznějšími mužsky šovinistickými projevy své mužsky šovinisticky pokroucené mysli. Vtipné na tom je, že to mužské šovinistické prasátko s roztomile růžovoučkým rypáčkem duo Sookie – Harrisová probudí nejen v mužích.
Upíři v Dallasu jsou prostě ještě větší „nářez“ než jednička. Obzvláště, krom již zmíněného, vynikne i fakt, že všechny tři potenciální dějové linie prostě vyšumí. Vražda? Může za to spolek sexuálních zvrhlíků, kteří si Sookie sami pozvou (velmi vtipná scéna, účinkuje Erik hrající bisexuála). Menáda? Zaskočí za zvrhlíky a pak prohlásí, že je na čase jít zas o dům dál (podotýkám, že na začátku knihy rozseká Sookie záda na maděru). Ztracený upír v Dallasu? Pár zmatených dnů zakončených jednou upíří sebevraždou, z které bude Sookie celá dojatá pravděpodobně až do Vánoc. Ano, ten upír byl masový vrah dětí, ale považte: on tak trpěl, dokonce to i říkal, ta to musela být pravda… A pak následuje teroristický útok, po kterém… se Sookie a Bill pohádají.
Naštěstí autorka ví, jak nás nalákat na další díl…
Po té, co se uzavře vyšetřování Lafayettovy smrti, je Andy zbaven podezření a menáda odchází. Ukáže se, že Bill nechodí s Portií. Portia Sookie poděkuje. Sookie a Bill se odeberou domů, kde se milují a odhalují dojemné skutečnosti z Billovy historie. Ví, že je čeká řada problémů, ale nyní se těší ze skoro lidského tepla. Sam je kontaktován měnivci z Dallasu, konkrétně jednou hispánskou fenkou. Z povzdálí vše sleduje Erik se svými krásnými vlasy a záhadnými plány. Jakou roli bude hrát množství jeho krve, které Sookie pozřela?
Nevím jak vy, ale já se na další várku pravidelných upířích emocí těším. Spousta scén je skutečně vtipná sama o sobě, ne jen jako doklad špatného psaní (i když právě to tím více vynikne…). Upřímně: Harrisová nepíše „blbě“, dokonce má i nápady, ale její pojetí hrdinů a macešský přístup k zápletkám prostě čtenáře nutí hledat to špatné, nebo, v tom lepším případě, brát vše s ironickým nadhledem. Výsledek mohl být i horší. A navíc, v kolika jiných knihách narazíte na zcela vážně pronesené „ach propánajána“ a další podobné perly?