Kazi, Teta, Libuše. Kdo by neznal povést o Krokových dcerách, z nichž každá měla své zvláštní nadání? Jen jedna si však mohla říkat kněžna… Ale která? Bloncka, zrzka nebo bruneta? Souboj o moc nabývá nečekaných podob, o čemž nás ve své novele O snovačce a přemyslovi přesvědčí Vilma Kadlečková.
Máme tu současné Čechy, jak je všichni dobře známe. Proběhla sametová revoluce a byla zahájena cesta k tzv. demokracii. Tajný vědecký projekt, který měl vyvolat něco jako druhé národní obrození, už deset let skomírá, co se ztratil talentovaný výzkumník Přemek Ackermann. Nový vedoucí projektu, Alan Verner, řečený Bivoj, a jeho asistent Květoslav Šťáhlavský se ale nevzdávají. Naděje jim svitne, když se objeví Libby Kroková, manažerka malé PR agentury, ochotná sehrát roli pradávné české věštkyně. A snivotvary nejslavnější české pověsti mohou díky strojem vytvořenému virtuálu pronikat hlouběji do kolektivního vědomí národa. Vše probíhá dobře, dokud se neobjeví potrhlá studentka archeologie Tess a po ní svůdná lékařka Anna Kazimová…
Jestli vám některá jména připadají povědomá, tak jste zřejmě ve škole nezanedbali povinnou četbu. Libuše a její sestry posloužily jako námět řadě tvůrců, nejznámějším je bezpochyby Jirásek, který natrvalo zafixoval pověst o založení Prahy do povědomí všech školáků. První s ní ale přišel Kosmas, inspirovaný zmínkou v Kristiánově legendě, po něm Hájek z Libočan, přidali se Smetana, Tyl a Frič, dokonce i Herder, který českou kněžnu objevil pro německý romantismus. Ti všichni se věrně drželi předlohy, ne tak Vilma Kadlečková. Její verzi zato budete číst jedním dechem.
Autorčina interpretace je mnohem složitější, sice původní pověst nezpochybňuje, ale stírá z ní tlustý nános patosu a mytičnosti. Přivádí všechny protagonisty do dnešní doby, aniž by jim ubrala typické atributy. Libuše umí věštit, Kazi léčit a Teta rozmlouvat s duchy, ale nejsou tak nerozlučná trojka, jak se traduje. Všechny umí „snovat“ neboli přetvářet realitu pomocí slov, jenže každá nyní jedná na vlastní pěst a intrikuje proti ostatním. Svět je totiž příliš malý pro jednu, natož pro tři. Křehký triumfeminát se rozpadá, s ním ale i soudržnost Čech, a tak se boj o titul první kněžny zvrhne v záchranu samotné vlasti, na kterou si brousí zuby cizáci ze Západu i Východu.
Cizince bude lákat jako lípa, když v květu vábí roje včel
Proč by měla někoho zajímat maličká zemička někde uprostřed Evropy, kterou si Američani úporně pletou s Čečnou, ptáte se? On se totiž vždycky najde někdo, kdo by si rád přisvojil kus jiné historie a kulturního bohatství a připojil ho k vlastní „legendě“. Obzvlášť, když sami otvíráme dveře, fascinovaní komercí importovanými symboly zla a příslibem evropské jednoty, která odstraní nerovnosti (a s ní i veškeré národní odlišnosti). Čechy v důsledku ohrožuje sílící vliv globalizace, spojený s módou pro všechno anglické, jmény počínaje (což je trochu paradoxní k tomu, že si sama hrdinka říká Libby) přes cool pojmy z oblasti IT až po tolkienovskou vlnu. Do tohoto okruhu spadá i krvelačný bůh Svantovit, mylně považovaný za slovanského, kterému i nadále slouží staronová nekromantka Teth. A pak tu máme ještě druhou hrozbu v podobě islámu (pozoruhodné, když vezmeme, že novela poprvé vyšla v antologii Imperium Bohemorum už v roce 2007). Exotický kolorit maurské architektury s vodotrysky a harémy zase láká vášnivou Kazimu.
Dokáže Libuše ještě jednou posloužit jako štít před uzurpátory, když se sama utápí v nevyřešeném sporu s přemyslem, přesněji s Přemyslem Oráčem? Vždyť on jediný dokáže přeměňovat svět svou myslí a přeorávat věčným pluhem brázdy času. Je to však už deset let, co ho Libuše z titulu vyšehradské soudkyně odsoudila za zradu, když se vymkl původní pověsti a místo Prahy si oblíbil Brno. Je tedy jen a jen na Libuši, aby se vypořádala se svými sestrami a s tím, co napáchaly, a urovnala si vztah s Přemyslem, kterému z uražené ješitnosti uložila přehnaně krutý prométheovský trest. Však ji také Vilma Kadlečková pojala jako pěkně nebezpečnou soupeřku a nemilosrdně tak smetla Urbanovu antifeministicky laděnou novelu Pole a palisáda, v níž je z Libuše bezradná defétistka. Opravdu věříte, že Libuše chtěla ze všeho vycouvat a hodit vládu na Přemysla, protože už toho bylo na ni moc? Teď čekám, zda někdo nepřispěchá s vysvětlením, že byla přece těhotná, a tak je to samozřejmé… Zatím nikdo, tak ještě pár slov ke Snovačce a přemyslovi.
Nakonec, jak to může asi dopadnout? Jsou tu k mání jen čtyři snovači, kteří se znovu objevují v nových a nových reinkarnacích. Je jedno, zda Libuše běhá v kostýmku a vede firmu, Kazi jachtaří, Teta chodí na technopárty a Přemysl si hraje na programátora, fungují dál jako legendární obrozenecké ikony, žijící mimo čas a prostor. Tři sestry Krokrovy symbolicky zastupují tři vtělení Velké Bohyně a svými činy nepřekračují hranice, které jim vytýčil mýtus. Vilmě Kadlečkové jde však o to, jak se s mýtem zachází, a poukazuje na velkou sílu slov, kterými lze přetvářet skutečnost. Stokrát opakovaná lež se stane pravdou a stokrát „přemyšlená“ pověst se stane součástí národní identity, i kdyby byla zcela umělá nebo vykradená z jiných kultur.
Vidím město veliké, jež hvězd-hnězd-hnízd se bude dotýkati
Vilma Kadlečková si hraje se slovy nejen ve formerských řetězcích, kterých v novele předvede celou přehršel (a tím nejlepším promění hravě Prahu na Brno). Kniha se hemží kurzívou zvýrazněnými slovy, které mají různou funkci: někdy jen metatextově či intertextově odkazují, jindy ironizují, vytvářejí paralely nebo odlišují vnitřní řeč postav (a možná občas i všechno najednou). Čtenář si na to musí zvyknout, pokud už není vycepovaný Myceliem, a to dělá novelu trochu obtížnou. Třeba se tím budete dobře bavit, pokud máte stejně jako autorka v malíčku všechny zdroje a čtete hodně pozorně. Nechci domyslet, jaké by to bylo, kdyby se kurzívou nic nenapovídalo…
Může vás potěšit i kouzelný brněnský hantec, kterým hovoří personifikovaný Oltec, neznalému člověku však bude znít spíš jako kryptojazyk. Vilma Kadlečková jde v případě Brna ještě dál, umně do příběhu zapojila odvěký spor mezi moravskou metropolí a Prahou s evidentním odkazem na Druhé město Michala Ajvaze. Propojila městské pověsti s etymologií slova Brno a pohrála si s názvy ulic tak, že představují klíčovou úlohu v celé zápletce. Jistě není podoba mezi některými částmi obou měst náhodou…
Na novelu toho Snovačka obsahuje spoustu. Myšlenkami a narážkami je nadupaná až běda. Leckoho možná překvapí, jaké pozadí národního obrození nebo sametové revoluce novela odkrývá, když přejde pobavený úsměv, musí se člověk zamyslet. Ona to tak Vilma Kadlečková dělá. Mistrně zaplétá erudici s tvořivostí, tak trochu jako její přemysl i ona slepuje střípky poznání tmelem z rodné řeči, fantazie a slz do neopakovatelného snivotvaru. Jenom věčná škoda, že takto vzniklé proměny nemají dlouhého trvání… Ještě že si můžeme novelu nyní díky samostatnému vydání vychutnat v nezkrácené podobě! A navíc s unikátním doslovem Joanny Czaplińské. Ono to totiž rozhodně stojí za to.
| 90% |
|
