Potvory pro každého

Sborník (který ve své „limitované edici“ – způsobené dokončováním na poslední chvíli – má ty ledovce ne inteligentní, ale myslící, a taky se chlubí speciální obálkou, která možná i předčí tu finální) obsahuje deset soutěžních povídek s nejlepším umístěním. Ty navíc doplňuje hostující povídka Míly Lince a zamyšlení Leonarda Medka nad rolí monster v literárních dějinách. Ve výsledku tak na čtenáře čeká 12 textů doprovázených bohatým množstvím ilustrací.

Jednoznačně nejsilnější stránkou ročníku 2015 je rozmanitost autorů i námětů. Nejen že se objevila nová jména, ale i tematický záběr je dostatečně široký na to, aby si každý našel svého autora a povídku, kteří se mu trefí do vkusu. Od temných variací na lidové písničky (a už ty jsou často samy o sobě ne úplně sluníčkové) se vytrvalý čtenář může přes klasické schéma „hrdina jde zbušit zlo do srdce hvozdu“ dostat až k ne úplně imaginárním kamarádům nebo třeba kšeftařství s andělskými artefakty. A pro příznivce detektivky se ve dvou příbězích vyšetřuje vražda, v jednom z nich dokonce kouzelně komorním a nepřímým způsobem, jaký fanoušci klasik žánru jistě ocení.

Rozmanitost však bohužel také vede naopak k největší slabině sborníku – kolísající kvalitě příspěvků. Některé povídky by si zasloužily řemeslně víc dotáhnout, ať už po stránce jazykové (v méně případech) či příběhové (ve více případech). Minimálně dvě z nich až bolestně trpí snadno předvídatelným dějem, a teď nemluvím o těch, které naopak s předpokladem, že čtenář odhadne, co se bude dít dál, schválně pracují (jako například povedených Deset od Věry Mertlíkové, kde celý příběh stojí na opakujícím se motivu jedné odrhovačky). Ve vzácných případech se také zdá, že se autoři pokusili do jedné povídky smrsknout námět na celý román, a spíš než sevřený celek nám tak dali k dispozici jen skicu, které krátký formát prostě nestačí. Na druhou stranu se o žádné povídce nedá říct, že by byla vyloženě nudná nebo špatná, a sborník obsahuje také několik skutečně brilantních kousků, které si zaslouží čestnou zmínku. (Na tomhle místě musím konstatovat, že můj vkus jde podle všeho trochu proti porotě – obecně platí, že čím horší umístění povídky, tím víc se mi líbila.)

Z mých osobních favoritů se nejvýše umístila Václava Molcarová s Poslepu házet kostkou. Hlavní hrdinka, která je trošku mimo… tedy, chci říct mezi – mezi fádně normálním světem a realitou, ve které jsou supermarkety čiré zlo a kruháč na rušné silnici je nevětší myslitel v okolí. Hlavní hrdina, smířený s tím, že zmíněná hrdinka má na starosti udržovat status quo. A hromadné sebevraždy panáčků ze semaforů – ale jen těch zelených… Tohle je příběh, který je tak akorát bizarní na to, aby se ho člověk nesnažil nijak horlivě pochopit, ale jen si užíval jízdu. Ono se to ve výsledku seskládá dohromady do docela důvtipně pojatého puzzle.

Z dost jiného soudku než zbytek sborníku je Pomoc osudu od Jitky Ládrové. Název téhle povídky je dvojznačný a tomu odpovídá i její děj. Hlavní hrdina vlastně není hrdina, ale jen hrdinův mentor, a celý příběh se točí kolem důsledků toho, nakolik člověka formuje jeho osud a nakolik naopak člověk pomáhá osudu. Nejde ale o nějaké filosofování; tahle povídka je drsně pragmatická a nechybí jí skrytá ironie.

Lucie Lukačovičová se zapojila Výhonkem růže, v němž se nezapře její vypsanost. Příběh o dryádě, elfovi a malém klukovi, kteří společně čelí pokroucené magii někde u jedné zapadlé vesničky, má přesně tu správnou míru všeho podstatného – hloubky postav, zajímavého děje i světa – aby vám bylo líto, že jde v životě hrdinů jen o tak krátkou epizodu. A navíc zjistíte, že i růže dokážou být děsivé. Titulární zrůdy podle všeho mohou mít podobu úplně čehokoliv.

Ale nejzajímavějším příspěvkem je tentokrát Soumrak elfů. Elfové, jak je podává Viviana Stellata, mají s tolkienovskou představou o téhle rase pramálo společného (což je vždycky plus) a jejich invaze (a mediální reakce na ni) je tady popsaná naprosto skvěle. Navíc není ani tak těžké si představit, že by se bylo pár aktivnějších obyvatel českých luhů a hájů ochotno sebrat a nějak podobně, jak povídka popisuje, se s partou přerostlých magických rádoby kolonizátorů vypořádat. A na obrněném traktoru, který se za řevu metalu valí na nepřítele, je prostě něco zvrhle poetického.

Ve výsledku jsou Inteligentní ledovce v porovnání s předchozími lety slabší (navíc, co si budeme povídat – Žlebek tomu prostě chybí), ale i tak jde o příjemné oddechové čtení, obzvlášť když má člověk náladu uzobávat z různých žánrů a nevadí mu občasné zadrhnutí v tempu a slohu. Různorodost příspěvků sice znamená, že málokomu se budou líbit všechny – ale koneckonců, s tím se u sborníku tak nějak počítá… a existuje slušná šance, že si na tenhle ročník Žoldnéřů necháte místo v knihovně aspoň kvůli jedné či dvěma povídkám, na které si občas v nestřežené chvíli vzpomenete.

65%	Michael Bronec (ed.): Žoldnéři fantasie 6 – Inteligentní ledovce a jiné zrůdy Vydaly: Straky na vrbě, 2015 Formát: brož. Počet stran 456 Cena: 250 Kč