Poslední vlkodlak – Duncan Glen

Jake Marlowe, milovník dobrého pití, literatury, sexu (převážně s prostitutkami) a (sprostých) slov, věří, že je posledním zástupcem svého druhu, posledním vlkodlakem. Za zmizením celé magické rasy stojí nejen její vlastní neschopnost vytvářet další jedince kvůli zvláštnímu viru, ale také činnost Světové organizace pro kontrolu okultních jevů (SOKOJ), jejíž lovci teď budou v patách právě Jakeovi, aby při příštím úplňku mohli dokončit SHIFT+Del operaci jedné živočišné rasy. Z druhé strany pak dorážejí upírské pijavice, vzrušené zjištěním, že po vlkodlačím pokousání zvládl jeden z jejich bratrů přežít několik dnů na slunečním svitu.

Také je to věkem (pomalu mu táhne na dvě stě a jeden rok, přesto vypadá na slušných pětatřicet) protřelý muž, na něhož postupně doléhá únava nesnesitelné těžkosti dlouhého bytí. Muž, který zažil všechno tolikrát, že jej nečekají žádné zážitkové premiéry, jen nebetyčná nuda. Muž, který je rozhodnut kapitulovat v otázce záchrany vlastní existence. Alespoň do chvíle, kdy je do jeho žil vlit nový elán v podobě ženy, jež jako jediná v poslední době přežila útok vlkodlaka a jedním takovým se stala. Ve chvíli, kdy mu Tallula vstoupí do života, je Jake ochoten udělat cokoliv pro přežití nejen své, ale i svého druhu.

Takto Duncan rozehrává příběh plný vášní, bláznovství, kostlivců ve skříni a ironie, jehož hlavní protagonista je anti-hrdinou k zamilování. Marlowe svou výřečností nedělá ostudu svému Chandlerovskému jmenovci a v šedi kouře cigaret značky Camel chrlí bonmoty do všech stran a za všech okolností. Celou čtenářovu pozornost strhává na svou maličkost, přestože roztodivných a interesantních figur se kolem něho pohybuje víc než dost.

„V noci se mi zdávalo, že ve mně spí vlčí mládě a že mu tam není dobře.“

Další citace na zadním přebalu knihy praví: „Glen Duncan je přímo obludně talentovaný prozaik.“ (Guardian) Normálně se po přečtení podobných marketingových větiček čtenář pouze nevěřícně usměje, u Posledního vlkodlaka jde o mimořádně přesnou formulaci. Duncan předkládá čtenáři výjimečné dílo, jakých ročně mnoho nevychází nejen v žánrové produkci.

„Dorůstající měsíc proniká až sem do podzemí a žadoní jako Panenka Marie sedící na posteli: Prosím, prosím, prosím, můžeš mě opíchat?“

Docela prostý, ničím nepřekvapující a snadno odhadnutelný děj je podáván vrcholně postmoderním stylem. Text je protkán citacemi (od Shakespeara a Danteho, přes Nabokovu Lolitu, Nietzscheho, po Davida Herberta Lawrence, T. S. Eliota a další), hovorovými a nespisovnými výrazy, je vyšperkován hlubokou psychologií hlavního hrdiny a tolika myšlenkami, že by si s nimi vystačilo hned několik autorů. K tomu Duncan přimíchal desítky vtipů, narážek a skvělých slovních obratů. I při své intelektuální přesycenosti je však text vysoce čtivou a dynamickou záležitostí, které nechybí temná, místy až hororová atmosféra. Přesto si jej více vychutnají (zkušení) čtenáři náročnější literatury, ti ostatní jej shledají nedostatečným v rovině „ostré“ akce. Duncan si však plnými doušky užívá svou roli tvůrce – boha a přenáší tak na svá slova mnoho energie, to vše ve skvělém překladu Petra Štádlera. Jasné vítězství formy nad obsahem.

„Bůh je mrtev, ale ironie se má pořád čile k světu.“

A právě proti obsahu mohou být vedeny jediné výtky. Většina dějových linií není řádně ukončena. Stejně nečekaně, jak se na scéně objeví upíři, z ní také poněkud nepochopitelně zmizí, což čtenáře jistě zamrzí. Mnohem více však bolí naprosté nevyužití a nedotažení motivu s bájnou Quinnovou knihou, v níž je popsáno zrození vlkodlačí rasy. Vzhledem k prostoru, jaký této linii Duncan věnoval, si jen můžeme domyslet, že si se čtenáři zahrál nečistou hru, což mu ne každý dovede odpustit.

Styl, jakým Duncan podal svůj příběh, však všechny výtky rozmělňuje a rozpouští. Těším se na další autorovy knihy – minimálně I, Lucifer by si zasloužilo i české vydání.

Seznamte se s Jakem. Je poněkud postarší (brzy mu bude dvě stě jedna let), ale na svůj věk rozhodně nevypadá. Má zvláštní zálibu v pití jednosladové whisky, v citování klasiků a v divokém sexu se ženami, které jsou mu z hloubi duše protivné. Kromě toho taky měsíc co měsíc zabije a sežere člověka – Jake Marlowe je totiž vlkodlak. A to vlkodlak poslední: jediný další zástupce jeho druhu byl nedávno zavražděn. Jakea však nesužuje jen samota, ale především únava – únava ze života, z vraždění, z dlouhověkosti. Stejně jako starozákonní Kazatel ví, že pod sluncem není nic nového, a chystá se se vším skoncovat. Pak se však stane něco, co ho přiměje ono rozhodnutí od základu přehodnotit…

Poslední vlkodlak není pouhým žánrovým čtením. Díky napínavému, rafinovanému a zábavnému stylu vyprávění – Jakob Marlowe si co do vtipnosti v ničem nezadá se svým noirovým jmenovcem Philem – se čtenář výtečně baví a děj hladce plyne: přenášíme se z jedné bondovské lokace do druhé, od jednoho bonmotu ke druhému, text je nasycen intertextovými a kulturními odkazy na nejrůznější literární velikány, Josephem Conradem nebo T. S. Eliotem počínaje, Vladimirem Nabokovem či Susan Sontagovou konče. Výsledkem je jeden z nejpůsobivějších a nejoriginálnějších románů posledních let. (anotace)

• Poslední vlkodlak
• Autor: Glen Duncan
• Překlad: Petr Štádler
• Forma: hardback
• Počet stran: 372
• Cena: 378 Kč
• Vydalo: Argo, 2011

Josef Horký (zástupce šéfredaktorky)

josef.horky@fan­tasyplanet.cz