Poslední teorém – Clarke Arthur C. a Pohl Frederick

Randžít Subramanjan je nadějný student matematiky, posedlý teorií čísel, konkrétně hledá Důkaz Fermatovy věty. A tak proplouvá studiem prvního ročníku nadšen astronomií (zvlášť když má dobrého profesora). O prázdninách pak pomáhá rodině, jejíž otec je uvězněn, a učí malé děti matematickým fíglům. Jeho život nabere dramatické obrátky ve chvíli, kdy se náhodou dostane na pirátskou loď. V trýznivé a dobrodružné době však Randžít nezahálí, najde Důkaz Fermatovy věty a stává se slavným. Získává sílu ovlivnit vývoj lidstva a je jen na něm, jak se získaným darem naloží.

Mezitím vesmírem rychlostí světla plují fotony z jaderných bomb, které lidstvo tu a tam odpálí, což znepokojuje ostatní rasy sídlící v naši galaxii. Když se pak paprsek dostane k správcům galaxie – Velegalaktikářům, rozsudek zní nemilosrdně – vyhlazení lidstva. Lidem začínají odtikávat hodiny…

Děj knihy trochu shazuje vypravěčský styl. Příběh je nadneseně vyprávěn bez přítomnosti napětí a síly přítomného času. Také se jedná o děj chvilkami až příliš pozitivní, život hrdinovy rodiny je trochu přeslazený, plný úspěchů, lidských pravd a zásad správného života. Do určité míry je kniha návodem na spokojený život, na druhou stranu dokazuje, že uvažování akademika a inteligentního člověka je trochu mimo uvažování a strasti obyčejného člověka.

Zatímco začátek knihy je ve znamení odhalování kouzel matematiky, další děj je především ve znamení politfiction. Spisovatelé vyjadřují své politicko-náboženské názory a popisují možný vývoj světového dění v jednadvacátém století. Ať už je to paranoidní jednání Severní Koreje, úskalí rozhodování supervelmocí a pohled obyvatele malé ostrovní země na možné Orwellovo rozdělení světa, nebo boj o vodní zdroje v Africe.

Z knihy čiší technooptimismus a humanismus, což je patrně především Clarkův odkaz. Některé myšlenky se zdají naivní (organizace ostrovních státečků, která kontroluje transparenci vlády problémových zemí), síla několika vynálezů (třeba Tichý hrom) je přeceňována. Na druhou stranu kniha srozumitelně otevírá oči skeptikům, že věda může v mnohém pomoci. Kniha je tak určena pro všechny, kteří ještě nad lidstvem nezlomili hůl.

Román bych doporučil těm, kteří jsou přesyceni akcí a napětím a chtějí se nad příběhem zamyslet. Děj je myšlenkově srozumitelný a ne jednomu čtenáři může nabídnout cestu, kudy směřovat svůj budoucí život. Síla touhy po poznání, Clarkova humanistická filozofie, vyjadřuje vše dobré, co na tomto světě zbylo, a ukazuje, že cesta lidstva do vesmíru není nereálná.

Poslední teorém je trochu přeslazená, avšak myšlenkově bohatá kniha. Zlí jazykové říkají, že oba její autoři byli v tomto díle už za tvůrčím zenitem, ale není to tak úplně pravda. Knihu provází čtivý vypravěčský styl, rozhodně se nejedná o nějaké senilní žvatlání. Snad jen zápletka knihy nepřináší mnoho nového, autoři jistě napsali silnější knihy, pocit fascinace se vytrácí. To je však takřka jediné, co se dá tomuto dílu vytknout.