Poslední svého druhu – Eschbach Andreas

Poprvé jsme se s dílem populárního německého autora Andrease Eschbacha (*1959) mohli setkat v románu Tkalci gobelínů, který vydalo nakl. Albatros ve znovuzrozené edici Karavana v roce 2001. Kniha udělala na mne velký dojem, byl jsem opravdu mile překvapený její kvalitou (viz recenze na FP). Byl jsem zvědavý, zda ještě někdy od něho něco česky vyjde. A pořád nic a nic, a na podzim letošního roku se najednou během čtyř týdnů na pultech objevily hned tři jeho romány, každý od jiného nakladatele. Albatros vydal Poslední svého druhu, Knižní klub Video s Ježíšem a nakonec Alpress Dokonalého dvojníka.

Román Poslední svého druhu (orig. Der letzte seiner Art) patří k nejnovějším počinům Andrease Eschbacha. Tento psychothriller s prvky science fiction se stal v Německu bestsellerem a získal cenu Kurda Lasswitze v kategorii Nejlepší německý román. Hlavním námětem příběhu, který se odehrává v současnosti v idylickém irském přístavním městečku, je tajný vojenský program americké armády, který měl za úkol vytvořit supervojáka, laicky řečeno kyborga. Jedním z vojáků, kteří prošli tímto pokusem, je Duane Fitzgerald. Program byl ukončen nezdarem už před mnoha lety, a výsledky pokusu – kyborg-vojáci – se museli „uklidit“ do ústraní. Fitzgerald si vybral malou irskou vesnici, ve které zdědil domek. Už dvanáct let žije v poklidu jako nenápadný obyvatel se záhadnou minulostí.

Jeho život se stal monotónním cyklem mezi návštěvami knihovny, pochůzkami na poštu pro pravidelné „záhadné“ balíčky ze zámoří obsahující speciálně modifikovanou potravu, a nenápadným okukováním své tajné lásky, rusovlasé Bridget Keaneové, manažerky jednoho z mála zdejších hotýlků. Má možnosti, o jakých se nikomu ani nesní: druhé speciální turbosrdce, titanem vyztužené kosti, umělé oko se schopností vnímat celé světelné spektrum, vlastní opravný program, a mnoho dalších implantátů poháněných nukleární baterií zabudovanou mezi zbytky původních vnitřních orgánů. Ale k čemu všechno má a co z toho mu je už po dvanáct let prospěšné? Nic z běžných radostí života nemůže používat! Žádné pivko a cigárko s přáteli v hospodě, žádné jídlo, pouze geneticky upravenou stravu podobnou šedé kaši bez chuti a zápachu, žádný sex, a přitom mu jeden z experimentátorů pravděpodobně ze srandy dopřál dokonalou sexuální „výbavu“. Jen myšlenky filozofa Senecy ho dovedou přesvědčit o správnosti svého života, svého chování.

To vše se změní v momentě, kdy se v městečku objeví záhadný Asiat, který se na něho velmi intenzivně vyptává zdejších obyvatel. Fitzgerald se mu snaží vyhnout, ale nakonec se setkání s tajemným „dotěrou“ nevyhne. Ten dotěra je advokát a má u sebe nejtajnější spisy týkající se celého programu, na kterých chce vytěžit miliardy dolarů. Do půl hodiny je advokát někým zavražděný a po městě se začnou brouzdat „nenápadní“ muži s mobilními telefony, kteří Duana „po očku“ sledují. S poklidným časem „kyborgova“ důchodu je amen.

I když by se podle tohoto popisu mohlo jednat o dobrou akční zábavu, něco jako odlišná varianta na téma Terminátor, o nic takového tu nejde. Těch pár akčních scén, které se v ději vyskytují, jsou jakousi nutností, aby čtenář vůbec uvěřil, že hrdina je kyborg. Jak se píše, jedná se o psychothriller, autor se skutečně snažil spíše vykreslit vnitřní pochody člověka (???), který se už vlastně za člověka, coby organickou bytost, nemůže považovat. Na druhou stranu to není ani psychologický román.

Závěrečnou pointu jsem čekal trochu překvapivější. Původní čtenáře začne napadat už asi v polovině knihy, když si dá těch pár indicií dohromady. Můj celkový dojem z knihy je takový, že se nejedná o špatný příběh, ale asi v roce 2003 v Německu nevyšlo moc jiných skvělých tuzemských knih, a tak porota vybrala tuto. Osobně za zdařilejší knihu považuji Tkalce gobelínů, která u mne aspirovala na nejlepší knihu přečtenou v roce 2001. Uvidíme, jak si povedou jeho další tituly. Zatím velmi kladný ohlas sklízí v SF klubu Video s Ježíšem, tak se snad nechám překvapit.